Františku Josefu I. prý jeho dlouhá vláda a jeho osobní neštěstí získaly
„úctu, a dokonce lásku jeho národů. (189)
„Příslušníci různých národností si byli navzájem postaveni na roveň. … Plně využívali těchto možností Češi a sami zastávali třetinu míst na společných ministerstvech v roce 1914, což hodně převyšovalo jejich početní význam.“ (189)
„Ministerský předseda Hohenwart připravil se souhlasem FJ I. plán reformy, která by dala Čechům obdobný statut jako Maďarsku. … Ale když byl v říjnu 1871 plán zveřejněn, narazil na společnou opozici českých Němců, kteří se obávali, že by se v království ocitli v menšině, Slovinců a Rusínů, kteří okamžitě vyžadovali analogický statut, a maďarských vůdců, znepokojených tím, jak by měl takový plán dopad na národnosti v Uhrách.“ (191)
„Poláci z Haliče byli mnohem méně problematičtí. Oceňovali režim, který jim zaručoval rovná práva, která jim záviděli jejich krajané v Prusku a v Rusku.“ (192)
„Ideálem pro mnoho Slováků bylo integrovat se do maďarské společnosti a asimilovat se.“ (193)
FJ I – „korunovaný klotový rukáv“, nebyl sice mužem velkolepých myšlenek, ale byl to vážný, houževnatý,
„zdvořilý a distingovaný muž, který dodržoval zákony, uzavřené dohody a dané slovo, který byl směsí dobroty, přímosti, spravedlnosti a uznání za prokázané služby.“ (197)
V době FJ I byli Habsburkové už velice početní.
„Ke konci (19.) století žila téměř stovka arcivévodů a arcivévodkyň… V době FJ I zastávala většina arcivévodů významná místa v c. a k. armádě.“ (203)
