Grónsko a Island 2016

Mám rád horko. Dovolenou na studeném, sebevražedném severu jsem nikdy nechtěl. Ale člověk míní a manželka člověka mění! Bea nasadila své ženské zbraně (že jinak nedostanu večeři) a prosadila si, že letos v červenci prostě musíme na skok na Island a do Grónska. Musíme to prý stihnout, než to tam celé roztaje. Tak jo.

Nejdřív vám řeknu něco k tomu Grónsku. My Češi si myslíme, že v Grónsku nikdo nežije a že tam chcípnul husky. Ale ono vám tam normálně bydlí asi 55 000 lidí. A mají dokonce i svoje hlavní městečko, kterému říkají Nuuk. Grónsko bylo dlouho dánskou kolonií a Dánsko tam taky postavilo veškerou civilizaci, která v Grónsku je. Teda s tím byli rychle hotoví, protože ona tam žádná není, ale rozumíte mi. Dánsko to prostě celé platilo a drželo nad vodou eskymácké obyvatele (Inuity), kteří jsou většinou nezaměstnaní.

V poslední době se ale věci mění. S globálním oteplováním se najednou objevuje možnost, že by se v Grónsku daly těžit suroviny – a zásoby všeho jsou tam prý nesmírné. Gróňané tedy čujou rychlé zbohatnutí a velice rychle ze sebe dělají samostatnou zemi. Už teď mají svou vlajku (dost pěknou), svou vládu a parlament – vlastně už je s Dánskem spojuje jen dánská královna. Z toho je vidět, jak jsou lidé v Grónsku vyčůraní – v zimě tam musí sníh být celý žlutý!

Do Grónska se dostanete buď právě z Dánska, nebo z Islandu. My jsme letěli z Reykjavíku, jehož přívětivou zeleň vidíte na fotce. Letí se krásným malým vrtuláčkem Fokker F-50, který tam frká necelé dvě hodiny.

A tady už jdeme na přistání v Kulusuku na východě Grónska. Hned je vidět, že je to drsnější kraj a že síť McDonaldů tam nebude dostatečně hustá.

Mimochodem, mohlo by vás zajímat, že Grónsko kdysi spolu s Dánskem vstoupilo do Evropského hospodářského prostoru (EHS, dnešní EU). Ale v roce 1982 si udělalo referendum a dobrovolně z EHS odešlo. Ještěže jsme tehdá neměli Facebook, jinak by nás řeči o strašlivém greenxitu jistě udolaly k smrti.

První šok: když vylezete z té stodoly, které se říká letiště, musíte jít do Kulusuku cca 50 minut pěšky. Žádné taxi, žádné autobusy, dokonce ani žádná asfaltka, nic. Pro děti byl hotový šok. Ale sranda.

Když jsme u toho – na grónském venkově (tedy mimo hlavní město Nuuk) soukromá držba aut prakticky neexistuje. Proto pro vás nikdo nemůže přijet na letiště. Buď už tam byl Matěj Stropnický a dokončil tam své řádění, nebo jsou tam auta prostě moc drahá a nepraktická. Místní jezdí většinu roku na sněžných skútrech nebo na saních se psy. V celém městě Kulusuk je jediné auto – obouchaný pick-up Ford, který patří nějakému místnímu průmyslu.

Zeleň v Grónsku. Roste tam krásný měkký mech a kytičky. Mimochodem, díky globálnímu oteplování vstupuje do Grónska zase zemědělství. Země dnes prý kryje 10 procent své spotřeby brambor z vlastních zdrojů a do roku 2020 to má být 20 procent. V údolích na jihu už dokonce rostou jablka. Svět se mění, přátelé.

Krajina je tam úžasná. Teplota mimochodem byla asi 9 stupňů – přistáli jsme prakticky v nejteplejším dnu v roce, právě v polovině července. Ale Kulusuk prý většinu času sužují extrémní vichry, takže pociťovaná teplota je nižší. To my jsme naštěstí nezažili.

Timi se dívá na Grónsko a jí chleba. S Nutellou. Děti byly s výletem spokojené.

Rodina v euforii, že jednou pro změnu není v poušti.

Detailní pohled na kry. Tuhle jsem překřtil na Šicí stroj Singer. Mimochodem, na Grónsku leží obrovitánský ledovec, který kdyby roztál, tak hladina světového oceánu stoupne o 7 metrů. A on taje, lidi, já jsem na něj ještě schválně teple dejchal. Takže se můžete připravit, že u nás brzo budeme mít uprchlíky z Holandska a všechny kempy a dálnice budou beznadějně zaplněné obytnými přívěsy.

Místní hřbitov. Hrobníka bych v tom permafrostu opravdu dělat nechtěl. Bude to asi dost povrchní záležitost, ale zase tam mají hezký výhled.

Přicházíme k městečku Kulusuk. Nejsou ty domečky úžasné?

Mimochodem, vesnička Kulusuk má 267 duší. Na Wikipedii píšou, že v místním jazyce Kalaallisut to jméno znamená „Chest of a Black Guillemot“, což se dá do češtiny přeložit jako Hruď alkouna obecného. Cítím, že do jazyka Kalaallisut už v tomto životě neproniknu.

Inuitští kluci hrajou fotbal – to je všude na světě stejné. Ale jinak si při pohledu na to prostředí říkáte, že jejich děství snad nemůže být odlišnější od toho katarského nebo i od toho našeho v ČR. Všimněte si mimochodem bílých saní ke psímu spřežení vpravo od nejbližšího domu.

Eskymáci na skútru – to jsem věru nečekal!

V Kulusuku mají i pěkný kostel, který je celý postavený z dřevěné lodi, která v zátoce ztroskotala v roce 1908. Ještě je to na tom zábradlíčku vidět.

Tahle Inuitka nám předvedla bubnový tanec a nechtěla žádné peníze. Ptal jsem se jí a říkala, že jí je 23 let. Během tance si mi sedala na klín a neustále mi do tváře zpívala jakési slovo v jazyce Kalaallisut. Já jsem ale nereagoval správně. Po písni mi řekla, že to znamenalo „obejmi mě“. Já jsem ale stejně vedle měl manželku a navíc bych to stejně neviděl na žádnou větší akci, protože já fakt potřebuju větší horko.

Pohled na kry. Ta neviditelná část ledovce má úžasnou barvu.

Protože v Grónsku nejsou žádné cesty, musíte do nejbližší vesnice vrtulníkem. Je to 15 minut. Místní tento jeden vrtulník využívají jako autobus, sanitku i policii zároveň.

A to už jsme zpátky v Reykjavíku. Kdopak nám to tady kotví – výletní lodička od National Geographic! Držím palce!

V přístavu tam mají pěkně postavenou kulturní dům Harpan. Ideální pro krásné kýčovité výhledy!

V Reykjavíku jsme si pronajali byt od firmy Opal Apartments. Zdá se, že ve městě se turistům pronajímá každý druhý dům. Design je seversky jednoduchý, ale pěkný. Bylo nám tam dobře. Z Reykjavíku jsme objeli skoro všechno, protože vzdálenosti na Islandu jsou malé.

Reykjavík je cool město vtipných lidí. Všichni jsou alkoholici, což dělá to klima. Následkem alkoholu, chladných nocí a velmi severského přístupu k lásce se tam vyvinula i naprosto unikátní kultura randění. Spočívá v tom, že žádné randění neexistuje – lidé se spolu obvykle vyspí hned první noc a ani holky s tím nemají problém. Islanďané se také berou extrémně mladí a mají brzo děti. Není holt co jiného dělat – oblézat sopečný popel vás asi zabaví jen na prvních pár let dětství.

Cedule na baru dobře vyjadřuje reykjavícké poměry – Patio se otvírá, jakmile teplota vystoupá na horkých 5 stupňů.

Spoustu milých designových nápadů mají v tom městě.

Lokální dívka. Vyfotil jsem si ji proto, že šla takhle nalehko. Ale i celkově je velmi islandská. My se ženou jsme v ten samý čas byli oblečeni v nejlepších českých outdoorových bundách Tilak Raptor, které jsou cejchované na Everest. Z Kataru holt máme definici léta trošku posunutou.

Osamělé rukavice – bleskové randění.

Krásná socha Slunečního cestovatele neboli Sólfara. Nejlepší je samozřejmě při západu slunce.

A to už je islandská klasika – vodopády Gullfoss. Ty jsou blízko Reykjavíku, takže je povinně navštíví každý. Všimněte si proudů turistů. Ale je to hezké, o to nic.

Ty samé vodopády s dlouhou, šestisekundovou expozicí. Snažil jsem se s těmi fotkami hrát. Ale furt mi padaly kapky na objektiv, focení vodopádů je o nervy.

A tohle už je gejzír Strókkur, výkonný mladík mezi gejzíry, který stojí hned vedle původního Geyseru. Samotný Geyser už skoro nestříká, ale Strókkur to vynahrazuje. Každých 5-8 minut. Nikomu to neříkejte, ale tuhle fázi jsem vyfotil proto, že vypadá trošku jako modré ňadro.

Nafotil jsem výstřik Strókkuru a udělal z toho GIF animaci. Celý Island je snad navržen tak, aby mi neustále dělal kapky na objektivech.

Kráterové jezero Kerið nedaleko gejzírů.

Tohle je myslím sopka Hekla, jestli se nepletu. Kromě velké sopky je Hekla i oblíbené jméno pro islandské dívky. Vzhledem k výše uvedené poznámce o randění mi to přijde poněkud prvoplánové, ale co naděláte.

Vodopád Seljalandsfoss. Vyznačuje se tím, že můžete vlézt i za něj a dokonale si postříkat objektiv jako nikdy předtím.

Stříká, svině.

Hobití domy ve Skógaru. Asi to takhle líp izolovalo.

Černá sopečná pláž u Víku. Teplotou ani ničím to opravdu vůbec nepřipomínalo to, čemu říkáme pláž v Kataru. Téhle tekutiny bychom se opravdu neradi dotkli.

A just tam na Černé pláži zrovna narazím na čínskou svatbu. Bylo 7 stupňů, vítr jako prase a chvílemi pršelo – říkal jsem si, že ta nastupující čínská střední třída musí vydržet hodně, aby měla unikátní fotky ze svatby.

Typický most na okružní dálnici kolem Islandu. Zužuje se na jeden pruh. Povrch je trošku drsný, což je praktické. Údržba vzorná. Ťoku, uč se!

Ledovce a obloha. Na Islandu jsou obvykle dost zajímavé mraky. Nižší než u nás a dramatičtější.

Zase ledovec.

A ještě ledovec. Na ledovcích se mi líbilo, že vám nestříkají na sklo.

Ledovcové jezero Jökulsárlón na východě země. Tady nás chytlo opravdu pekelné počasi. Po cca 30 sekundách jsme utíkali do pronajatého land cruiseru a tam jsme se museli resuscitovat. K cyklistům, kteří tam v plné polní a v horizontálním dešti obkružují Island, jsme cítili absolutní respekt.

Slavná Modrá laguna nedaleko Reykjavíku. Je tak teplá, tak smradlavá a tak minerální, že tam zájezdy důchodců jezdí po celých megabusech. Ani jsme dovnitř nešli, řekli nám, že koupání je potřeba bookovat 2-3 dny předem. To už fakt nebylo pro nás. Ale je to zároveň jediná věc z Islandu, kterou nemůžeme doporučit – zbytek je úžasný.

Hora Keilir. Jak říkám, všude dramatické rozhledy a mraky.

Místní pláž. Zní to jako fantasmagorie, ale místní lidé se opravdu chodí slunit na pláž při teplotách kolem 14 stupňů a dokonce vstupují i do té kapaliny tam. Obdivuhodné.

A rozloučení s Reykjavikem. Rozhodně to není žádný šedý Greykjavík, má svého ducha. Island byl tak příjemný, že jsme si ho zařadili do první trojky našich nejoblíbenějších zemí. Ale fakt. Jestli jste tam ještě nebyli, jeďte hned. Protože brzy do toho hekne Hekla a pak se tam asi dlouho nikdo nepodívá…

A tady ještě to samé na videu, které jsem sem vkládal už před 3 týdny.

Jestli se vám takové reporty líbí, tak si přečtěte i Omán 2015.