„Státníci opovrhují novináři, malíři uměleckými kritiky a i fyziologové, fyzici či matematici mají obvykle podobné pocity; není hlubšího a oprávněnějšího opovržení než onoho, které chovají lidé, kteří tvoří, vůči těm, kteří vysvětlují. Interpretace, kritika, hodnocení, to vše je dílem druhořadých duchů.“ (57)
„Člověk, který se rozhodne ospravedlnit svoji existenci a své konání, musí rozlišit dvě různé otázky. Tou první je, zda práce, kterou dělá, má smysl; tou druhou je, proč ji dělá, bez ohledu na to, jaká je snad její hodnota. První otázka je často velice těžká a odpověď na ni může odrazovat, druhou otázku však bude většina lidí považovat za dosti snadnou. Budou-li upřímní, odpovědí obvykle jedním ze dvou způsobů, přičemž druhá podoba odpovědi je jenom skromnější variantou odpovědi první, jež je jedinou odpovědí, o níž budeme vážně přemýšlet.“
„Dělám to, co dělám, protože je to jediná věc, kterou dokážu dělat dobře. Jsem právník, makléř nebo profesionální hráč kriketu, protože mám pro tuto konkrétní práci skutečný talent. Jsem právník, protože jsem výmluvný a baví mě právní kličky; jsem makléř, protože dokážu rychle a zdravě odhadnout situaci na trhu; jsem profesionální hráč kriketu, protože umím mimořádně dobře odpalovat. Souhlasím s tím, že je možná lepší být básníkem nebo matematikem, ale nemám bohužel k takovému povolání talent.“
„Netvrdím, že takovou obranu může použít většina lidí, nebot většina lidí nedokáže dělat dobře vůbec nic. Tato obrana je ale nenapadnutelná a má smysl, nebot ji mùže uplatnit značně velká menšina: možná pět, či dokonce deset procent lidí dokáže něco dělat docela dobře. Těch, kteří dokáží něco dělat opravdu dobře, je už hodně málo, a počet lidí, kteří dokáží dělat dobře dvě věci, je zanedbatelný. Má-li člověk nějaký ryzí talent, měl by být připraven přinést jakoukoli oběť, aby jej plně rozvinul.“ (62-63)
„Neznám jediný případ, kdy by nějaký větší matematický objev počal člověk starší padesáti let. … Galois zemřel v 21, Abel ve 27, Ramanujan v 33, Riemann ve 40.“ (66)
„První povinností člověka, zejména mladého muže, je být ctižádostivý. Ctižádost je vznešená vášeň, která legitimně může nabývat mnoha forem; není pochyb, že na ctižádosti Attily i Napoleona bylo _něco_ vznešeného, ale nejvznešenější je taková ctižádost, která probouzí touhu zanechat po sobě něco, co má trvalou hodnotu.“ (71)
„A tak je řecká matematika trvalá, trvalejší než řecká literatura. Archimédés zůstane nesmrtelný, zatímco Aischylos zanikne, protože řeč umírá, ale matematické myšlenky nikoli.“ (75)
„Malíř, básník i matematik tvoří vzorce… Ale ty matematikovy jsou nejtrvalejší, protože jsou z čistých idejí, a ty vydrží déle než slova… Malba může zobrazovat ideu, ale ta je obvykle samozřejmá a nedůležitá… V poezii znamenají myšlenky mnohem víc, ale poezie pořád není to, co se říká, ale jak se to říká… Někdy mohou být verše velmi dobré, ale myšlenka přitom otřepaná… Takže jen matematik dělá s čistými idejemi.“ (77-78)
