„Italo Balbo vystoupil v Ghádamisu ze svého letadla a šejků, kteří ho přišli slavnostně přivítat, se zeptal, kolik času potřebují na to, aby dorazili do Tripolisu. „Dvacet osm dní.“ „A mně to trvalo tři hodiny!“ „A co tedy děláš během těch dalších sedmadvaceti dní?“ Oni cestováním žili. On prostě jen létal.
V tom asi spočívá jeden z hlavních rozdílů mezi časy minulými a přítomnými. Tím, co dělal, kdysi člověk žil. Nyní žije v mezerách mezi jednou a druhou činností; život tak přestal být nezávislým stavem nadřazeným jednotlivým aktivitám, jež ho vyplňují.“ (10)
„Do mých plic zatím v mocných závanech proniká foetor thibeticus. Foetor thibeticus se skládá z různých přísad; extrémní špína osob i oděvů vytváří základnu, které se zásluhou máselné zatuchliny dostává lyrického rozmachu. Ta špína je pradávná, nesmírná a trojrozměrná.“ (82)
„K nejsvéráznějším rysům Tibetu ostatně patří, spolu s kostmi a tichem, i máslo. Nechce se ani věřit, že by ho vyhublé jačí krávy pasoucí se mezi kamením a na písku mohly produkovat takové potoky!“ (83)
„Podobně jako máslo se všude vyskytují i kosti. V jiných zemích, Itálii nevyjímaje, jistě umírá či je zabíjeno mnohem více zvířat než v Tibetu. Pokud je mi však známo, nikde jinde na světě neuvidíte na cestách, stezkách, před domy i v horských průsmycích tolik koster, lebek, lopatek,kyčlí, obratlů a žeber jako právě tady. … V Tibetu se kosti zvířat nepohřbívají, neskrývají se před lidským zrakem ani se nelikvidují; jako kameny leží podél cest a u vchodů do domů, šlape se po nich a kope se do nich, děti si s nimi hrají nebo jimi po sobě hážou. … Kosti jsou cosi jako druh květiny, útěcha, potěšení. Nezrcadlí se v nich snad šalebný tok času, z hěho se člověk musí vymanit, pokud chce dojít spásy? Kdo ví.“ (83)
„Národy Středozemního moře začaly obdělávat půdu a žít ve městech o mnoho staletí dříve než národy severní Evropy; proto se život v jižních zemích přirozeně soustřeďuje na tržištích a náměstích, zatímco Seveřané ještě stále pociťují živou potřebu častého kontaktu s lesy a řekami.“ (123)
„Mozartovy, Vivaldiho a Beethovenovy katedrály jsou díla, s nimiž nelze porovnávat žádná díla jiných civilizací. Bude-li se hovořit o Chartres, Kolíně nad Rýnem, Parthenónu nebo Pise, vždycky bude možné připomenout také Hórjúdži, Ágru, Peking a Angkor Vat; chvála Trůnu Ludovisiů, Ary Pacis nebo Jacopa della Quercia půjde snadno opětovat zmínkou o buddhovi ze Sárnáthu, Maitréjovi z Kórjúdži nebo basreliéfech z Borobuduru; budeme-li u vytržení nad Pompejemi, Sixtinskou kaplí nebo Boticellim, bude vhodné uvést také Adžantu, dílo Ku Kchaj-č’a nebo Seššúa. Hudba však ční osaměle – nádherný to květ naší civilizace, jemuž není rovno. A je zcela na místě, že jde o květ neviditelný, jehož vnímání je svěřeno tomu nejanalytičtějšímu lidskému smyslu, té nejosamocenější a nejvznešenější lidské dovednosti.“ (289)
