Tak dobře, napíšu taky něco k těm sirotkům.
Chtěl jsem k tomu natočit video, ale bylo by to moc pomalé a tohle téma je pro mě příliš důležité. Budu psát čistou pravdu bez ohledu na to, kolik lidí tím naštvu. Budu psát jako člověk, který léta žije na Blízkém východě a má určité zkušenosti, budu psát jako člověk, kterému záleží na Česku a na tom, aby se u nás dobře žilo. Dejte mi prosím pár minut, zkusím vás poctivě a férově přesvědčit. A jestli se mi to nepovede, budu i tak za váš čas vděčný.
Nejdřív vám chci říct, že jsem hrdý a spokojený Čech. Vždycky jsem byl. Čím víc vidím svět, tím víc oceňuju tu zelenou a klidnou zemi, ze které pocházím. Hodně se v ní nadává a remcá, ale překvapivě dobře se v ní žije. Někteří mí přátelé sluníčkáři mi někdy říkají, co to tvoje naivní vlastenčení, jak můžeš být hrdý na něco, co jsi sám nevytvořil, do čeho ses jen narodil? A já říkám, mmm, nevím, stejně jsem hrdý, je to ve mně, cítím se toho součástí. I kdybych viděl celý svět, nic moc to se mnou neudělá, ale když přejedu za Vlašimí kopec Jinošov a spatřím Blaník, pod kterým jsem strávil dětství, ta pole na mírných kopečcích a na polích stohy, ze kterých jsem skákal jako kluk, dávám si ruku na tvář, aby děti neviděly, že jsem dojatý, ten kraj je jediný, který chápu, lepší už nenajdu. A zrovna tak čeština – musel jsem se naučit řadu jazyků, ale v žádném nikdy nemůžu být tak hravý a sebejistý jako v češtině, můžu se v ní rochnit jako losos, když se vrátí do rodné řeky, jsem prostě Čech a jinak to nebude. Líbí se mi, co v naší zemi vybudovali naši předkové, a vím, že mám obrovskou kliku, že jsem se narodil právě tam; co by za to většina světa dala. Tenhle úvod je důležitý, abyste chápali můj vztah k zemi.
A teď. Naše země má za sebou tisíciletou historii státnosti, zažili jsme ohromné vzestupy a pády, mnoho jsme toho za ta staletí Evropě dali. Za chvilku budeme slavit sto let republiky, historicky jsme na vrcholu sil, jsme bohatší, zdravější a vyšší než kdy dřív, je nás 10 miliónů, jsme blahobytnější než 95 procent světa, to jsou všechno fakta, samozřejmě není všem do skoku, ale celkově jsme silní jako dub. A nějaký estébák mi teď bude říkat, že naše desetimiliónová republika po sto letech práce nedokáže přijmout 50 dětí? Že si moje vlast, země starých králů a císařů, země, která přestála nacismus a přestála komunismus a nyní se zase vrací na vrchol, kam patří, že si tahle země nemůže dovolit dvě školní třídy sirotků navíc? Že prý sami nemáme dost, že se musíme postarat o své?
Uráží mě to jako Čecha, uráží mě to jako hrdého občana. Teda uráželo by mě to – kdyby to nebyla lež. Ale ona to je lež a všichni to vědí, víte to vy, vím to já a ví to i pan Babiš, který na nás spiklenecky pomrkává. Samozřejmě nejde o peníze. Jde o to, že ty děti jsou muslimové, tak je to – akorát někdy není odvaha to otevřeně říct do novin, že. Ale rozumíme si, že? Mrky mrk.
Tak OK, pokračujme. Žiju už nějaký čas na Blízkém východě, denně mluvím s kolegy z celého tohohle regionu, chytám dost z arabštiny, vidím ty velké politické zvraty a zprávy CNN zevnitř, vím plus mínus, která bije. A můžu vám říct, jak to opravdu cítím. Potkal jsem tu pár nejlepších lidí svého života, za které dám ruku do ohně, potkal jsem tu pár pěkných syčáků, potkal jsem tu většinu normálních lidí. To je takové bla bla klišé, které se říká vždycky, ale musí se říct, protože je to pravda. Zároveň tady v regionu vidím i některé temné proudy a věci, které prostě v Evropě nechcete. Nebudu vám to zastírat, nebudu vám lhát, kdo tyhle věci lakuje narůžovo, škodí nám všem. Proto se nesměju vašim obavám a neříkám lidem na potkání, jéé, vy jste ale debilní xenofobové. I já mám pár věcí, o které nechci přijít. Mám takovou jednoduchou zásadu. Když respektuješ to, k čemu se Evropa po velkých bojích dohrabala – třeba že muži a ženy jsou si rovni, že máme svobodu slova a že nám náboženství nekecá do státu – tak jsi vítán, ať jsi žlutý nebo modrý. Když máš s těmihle věcmi problém, tak sorry, zkus to jinde. Azylové uprchlíky jsem chtěl brát vždy, jednak je to slušnost a jednak jsou na to zákony, k neřízené ekonomické migraci jsem byl vždy velmi skeptický, právě aby nám nenarušila ty hodnoty, na kterých mi záleží. Ekonomické migranty bych bral výhradně podle našeho rozhodnutí a podle bodového systému podobně jako v Austrálii, ale do toho se teď nebudu pouštět, jen jsem chtěl, abyste zhruba znali mou pozici na ose sluníčko-měsíček.
Ale! Tohle jsou sakra děti! Malí, nejistí a brečící lidičkové, kterým třeba máma a táta a mladší sestřička umřely na bombu a ony to nejspíš i viděly! Děti přece nemůžeme kádrovat! Když uvidíte dítě brečet u cesty, jestli je ve vás jen stopa lidskosti, tak mu přece pomůžete na nohy, rozesmějete ho, dáte mu najíst, hodíte dřívkem jako hračkou a když nebude mít rodiče, tak ho vezmete k sobě! Kdo tohle neudělá, tak snad ani neuvažuje jako člověk! A my jako země si přece věříme dost natolik, abychom dokázali uživit a vychovat padesát dětí – včetně toho, že je naučíme ty své hodnoty! Jestli svým hodnotám věříme tak málo, že je přemůže padesátka dětí, tak ty hodnoty asi nestojí za moc. Nebo my.
Jasně, teď si říkáte, že za padesátkou přijdou další (za sirotky?) a kde že to skončí. Mluvíme tu o padesáti dětech, proboha, neříkám, že máme na parnících přivézt půlku Afriky. Povím vám, jak se rozhoduji. Když někdy nevím, jak se zachovat, když hledám sílu k nějakému kroku, tak si říkám – jak bych se zachoval, kdybych byl rytíř? A to mi vždycky dá odpověď. Zjistil jsem, že když se snažím naplňovat roli rytíře, tak jsem nejspokojenější a jdu večer spát s klidným srdcem. Je to moje metoda, smějte se tomu, ale je mi skoro 42 a lepší kompas jsem pro sebe nenašel. Rytířství pro mě znamená věrně sloužit věcem, které mě přesahují, mít odvahu a být velkorysý. Myslím, že když žijete jako rytíř, tak se za sebe jednou nebudete stydět, ani když budete umírat. O nás Češích se často říká, že jsme jen lokajové a hokynáři. Ale ne, je v nás i paměť rytířů, máme to v sobě, měli jsme krále, který jel do bitvy a volal u toho, že toho bohdá nebude, aby český král z boje utíkal, jeho syn pak byl císařem půlky Evropy, to bez té velkorysosti nejde, měli jsme legionáře, měli jsme hrdiny, kteří se postavili nacistům za cenu nejvyšší. V nás Češích je i rytířská vznešenost a je v nás zrovna v největších okamžicích naší země.
Pomohl by rytíř z krásné země padesátce trpících dětí u cesty? Dokonce i dětem nepřítele, jako že tohle není nepřítel? Ano. Vzal by je na své panství. Nedokázal by třeba pomoci půl miliónu lidí, ani by to nešlo, ale pár dětí by vzal bez váhání. Ani já proto neváhám.
A jestli vám moje rytířské přirovnání připadá trapné, vzpomeňte si, jaké to bylo, když jste byli děti. Děti ví, co je dobré, až do určitého věku to ví líp než my dospělí. Já dětem věřím. Když posloucháte pohádky a je tam Honza, co jde do světa a dědeček u cesty ho poprosí o chleba a Honza se na něj utrhne, že sám má málo – hned víte, že Honza není dobrý člověk a že špatně skončí. Takhle to je a vy to víte taky, když jste byli dětmi, tak jste to věděli. Vraťte se k tomu, nenechte hořkost a cynismus přepsat tu krásnou čistou duši, kterou jsme všichni jednou měli.
Takhle svět funguje, vidím to dokonce i ve svém obyčejném pracovním životě. Když hodně dáváš, bude ti dáno; když odmítáš pomoci nejpotřebnějším, sám budeš jednou tlouct na něčí dveře marně.
Chcete tedy být spíš lokajové, nebo rytíři? Nechci vám nic předepisovat, ale myslím, že ti druzí jsou nakonec šťastnější a vzpomíná se na ně líp. A radím vám – nevěřte vládě malých kramářů a nemyslete si, že vás „ochrání“. Lidi bez srdce vás stejně obelžou, jako obelhali všechny předtím, sám pan premiér ještě před pár lety prohlašoval, že bychom tisíce uprchlíků klidně mohli vzít do továren, a teď říká, že ani jednoho – neříká totiž vůbec, co si sám myslí, ale jen to, co zrovna chcete slyšet. Což není velký výkon, naopak, je to to nejlacinější. Za tři roky bude klidně říkat něco jiného, když ho necháte.
Ale my můžeme být lepší, než si pan Babiš představuje. Já si klidně jednoho sirotka domů vezmu – a moje žena to taky schvaluje. A jsem si jist, že fůra dalších lidí by udělala totéž. Každé jedno dítě, kterému vytvoříte nový život, za to stojí. Ale jde ještě o něco jiného. V takovýchto momentech se pozná, jak na tom jsme jako národ s duší. Chápu, že mnozí máte obavy, že jste vystrašení všemi těmi zprávami a zbabělými politiky, kteří tímhle zakrývají vlastní neschopnost. Já ty problémy tady v regionu znám a nemám žádné iluze, to mi věřte. Ale z padesáti dětí strach nemám. Byl bych hrdý na Česko, které by se na ně usmálo a dalo jim dobrý život. A vím, že jako národ na to máme. Vím, že pořád dokážeme být rytířští, jako před staletími, tak i teď. A téhle vládě to jako volič za tři roky spočítám. Přidejte se taky.
Původní odkaz na Facebooku. 7.2k lajků, 1.6k sdílení.
