Zambie a Botswana 2017

Letos jsme si řekli, že už se konečně musíme podívat do černé Afriky. Jednak z ní kdysi vyšlo lidstvo, takže by nebylo od věci, kdyby se tam naše rodina po 6 miliónech let zase koukla. A jednak jsme momentálně trochu přejedení Asií, která už nám připadá trochu na jedno brdo. To máte furt ten bordel, furt ty tuktuky, furt ty davy lidí, co se na vás strašně úslužně usmívaj, ale ve skutečnosti by vás klidně sežrali, kdyby jim došli grilovaní cvrčci, furt ty samý průjmy – prostě se to furt opakuje.

Tak tedy Afrika. Nejdřív jsme mysleli, že pojedeme do JAR, už kvůli tomu cool názvu. Ale Beina kolegyně, která sama z JAR pochází, nám řekla – zapomeňte na to. Kriminalita, velké vzdálenosti – mám pro vás lepší tip. Jeďte do Zambie, nebo ještě líp do Botswany, což je takové Švýcarsko Afriky. Nejlepší safari v Africe, bezpečí, klid.

Ok, tak jsme do toho šli. Jako ideální základna se jevilo městečko Livingstone v Zambii. Je přímo u Viktoriiných vodopádů a zároveň je z něj blízko do 3 okolních zemí – do již zmíněné Botswany, do Zimbabwe a dokonce i do Namibie. To máte 4 mouchy tse-tse jednou ranou. Našli jsme si letecké spojení přes Dubaj (to to ještě šlo) a týdenní dovča mohla začít.

Tady máte náš cíl na mapce. Červený špendlík představuje Viktoriiny vodopády na řece Zambezi.

Nejdřív jsme se zastavili na 2 noci v Dubaji, aby ten let nebyl najednou tak únavný. Dřív bychom se do té Afriky hnali hlava nehlava, ale teď k stáru už si umíme vychutnat i ty zastávky. Nakonec právě cesta je cíl, ne? Tady zrovna přijíždíme na dubajskou ubytovnu.

Kvůli safari jsem s sebou vezl tři batohy fotovýbavy a svůj velký stativ Gitzo GT5542 LS 6X Systematic, kterým se dají dobíjet menší nosorožci. Jak už to bývá, v Africe jsem ho nakonec skoro vůbec nevytáhl (ten stativ), protože byl na safari až moc velký. Použil jsem ho aspoň na tohle Maniho ranní skákání ve zšeřelém obýváku. Zvěř jako zvěř.

Jdeme s Manim na chlapskou snídani, protože už to čekání na ženské nemůžeme vydržet. Nevím, čím to, ale u nás v rodině vstávají kluci vždycky mnohem dřív než holky. Netuším, jestli je to nějaké biologické pravidlo a jestli je to u vás taky tak – ale takových osamělých rán se synem už jsem zažil mraky. Samozřejmě v poledne, když z ložnice vyjdou naše ženy, to je také pěkné.

A tady je důkaz – Timi při své nejoblíbenější činnosti, maratónském ležení v posteli.

Na korze JBR Walk, které se táhlo hned vedle našeho hotelu. Děti se šklebí, protože nesnáší focení a zejména focení do slunce. Já bohužel fotím vždy jen do slunce. Ale nebojte, nebylo to celé jen týrání dětí. Hlavní náplní dne byl akvapark Wild Wadi, který jsme si oblíbili už při předchozích cestách. A tam jsme nefotil vůbec, jen jsme si užívali.

Napadlo mě, že bych se mohl nad tou Dubají proletět helikoptérou. Nabízí to spousta firem a 20minutový let pro jednoho stojí míň než rodinná vstupenka do akvaparku. Rozhodně doporučuju! Tady mi pán říká, nefoťte už a postupujte podle zelených čar!

Do mašiny se nás vešlo pět čumilů. Jeden vpředu vedle pilota a 4 lidi na jednu lavici vzadu. Strašně jsem toužil po místě u okýnka – až tak, že jsem se jich ptal, jestli si za něj můžu nějak připlatit. Ne, pane, to se nedá koupit, řekli mi. My si vás všechny zvážíme a rozesadíme vás přesně tak, aby to bylo dobré pro vrtulník. Koukl jsem na své spolucestující – výprava sympatických japonských penzistů, co kus, to 30 kilo živé váhy – a hned jsem viděl, že mám šanci. A taky že jo – jako největší kus biomasy mě posadili úplně dopředu, vedle pilota. Není to náhoda, že helikoptéry létají tak často v předklonu, čumákem dolů – on tam asi vždycky sedí někdo jako já.

A tady už letíme. Vpravo je známá sedmihvězdičková noclehárna Burj Al Arab. Jak vidíte, nemají ani pořádnou pláž, ani si to tam nebookujte!

Umělý ostrov Palm Jumeira. Tahle stavba se těm klukům ušatejm podařila. Však na to měli ty nejlepší holandský inženýry a k nim asi 120 000 pracovníků z celého světa. Základ je z obřích kamenů, na kamenech leží písek, který tam nafoukaly speciální lodě. Přesnost geometrie si kontrolovali ze satelitu.

Celkem na Palmu padlo 10,5 miliónu náklaďáků písku – kdo jste někdy stavěl rodinný domek jako třeba my, tak si umíte představit, jak hrozná za to musela být faktura.

Letíme k centru Dubaje, před námi jehla nejvyšší budovy světa Burj Khalifa. Dálnice v levé části je slavná třída Sheikh Zayed Road.

Jako na koukání jsou ty místní paneláky pěkné, ale bydlet bych v tom nechtěl. Vyjdete na balkón pověsit prádlo, kolem vás hvízdají boeingy, ve vzduchu žádný kyslík, okna aby vám pucovali Šerpové. Nic pro mě.

Baráky, baráky, baráky.

Pomalu se vracíme na heliport. Dálnice v Dubaji působí jako řeky, kolem kterých se rozlévá vegetace.

A tohle už je jiné kafe. O den později jsme už opravdu na cestě do Afriky. Další cíl je hlavní město Zambie, kterým je – jak si všichni pamatujeme ze školy – Lusaka.

Poslední pohled na Dubaj.

O šest hodin později jdeme na přistání a už z výšky vidíme, že v Lusace mají asi jiného městského architekta než v Dubaji. Taky ten pán, co tu dělá dálnice, má dost jiný styl.

V Lusace přestupujeme na malé éro, které s námi udělá 50minutový skok do Livingstonu. Někteří lidi, kdyby měli letět s něčím zvaným Proflight Zambia, tak by asi raději šli na autobus. Ale my si z toho nic neděláme. Proflight je náhodou překvapivě profesionální společnost a skoro prý nepadají. Dokonce mají i speciální službu pro fotografy, co mají velké objektivy a chtějí si je do letadla přinést sami, i když přesahují rozměry příručního zavazadla. S Proflightem lítají všechny štáby BBC, National Geographic a další fotografové, takže se tam k dlouhým sklům chovají opravdu pěkně.

Přistáli jsme v Livingstonu a sedáme do dodávky, co nám poslal hotel. Jsme napnutí – co nám Afrika přichystá dál?

Jezdí se sice na špatné straně, ale silnice je v překvapivě dobrém stavu. Po pěti dnech vám můžu říct, že silnice kolem celého Livingstonu jsou rozhodně lepší než ve Středočeském kraji. Hejtmanství asi bude muset poslat pár lidí na služební cestu do Afriky, aby tam tu infrastrukturu okoukali.

A už jsme v hotelu. Babičky se bály, že bereme děti do nějakých chatek z bláta a že tam všichni pomřeme na lepru. Můžu vás ubezpečit, že blátěné chatky v hotelu Royal Livingstone jsou dost povedené a že malomocenství tam od pohledu nehrozí. Hotel je přímo na řece Zambezi, pár metrů nad vodopády, a má ten nejpřátelštější personál, co jsme kdy viděli. Už v této chvíli se začala rodit naše láska k Africe.

Mimochodem, když jsme u těch lidí. Náš malý Mani už navzdory svému útlému věku viděl pár hotelů – navštívil už 41 zemí, dělám si čárky. A tenhle kluk mi třetí den v Africe povídá: „Tati, v těch jiných hezkých hotelích lidi předstírají, že jsou milí. Ale tady v Africe lidi opravdu JSOU milí!“ Věřte dítěti, to tyhle věci cítí.

Ložnice rodičů. Všimněte si, že na posteli odpočívá naše poslední bejby – objektiv od Canonu, který mám na divou zvěř. Za tímto účelem jsem jej speciálně oblékl do khaki šatiček. Bea si hned stěžovala, že ani vlastní děti jsem nikdy tak pečlivě neoblíkal. No, možná ne. Chlapi holt mají rádi věci ze železa.

Snídáme u rychle plynoucí řeky Zambezi…

… a večer popíjíme koktejly na terase, která má přímý výhled na Viktoriiny vodopády. Nebudu vám lhát, najdou se v životě lidském i momenty, které jsou prostě příjemné.

Když jsme u toho popíjení, docela jsem si tam zvyknul na místní pivo Mosi. „Mosi-oa-tunya“ je název Viktoriiných vodopádů v jazyce Lozi. Znamená to něco jako „Kouř, který burácí“ a v kraji je to název velmi populární. Pokud se v okolí nějaký obchod či výrobek náhodou nejmenuje Mosi-oa-tunya, tak se jmenuje aspoň Mosi.

K večeru se v hotelu podává tzv. high tea – stará britská tradice, při níž se čaj servíruje u (vysokého) jídelního stolu, na rozdíl od nízkých stolků, které patří k „čaji o páté“. Hotel má samozřejmě velmi britský a velmi koloniální charakter. Ostatně i hosté – kromě nás samé distingované starší anglické páry – vypadají, že většina z nich přišla do Afriky ještě s Cecilem Rhodesem.

Hotelový bazén byl na nás trošku studený, ale dalo se to vydržet. Přes den bylo tak 26-28 stupňů, ne zrovna vedro, ale takový příjemný zambijský podzim. Mimochodem, u bazénu cvičí jógu nějaká slečna s nápadně vysportovanou postavou. I ona se mezi těmi postaršími britskými lordy musela cítit trošku osamělá. Chtěl jsem s ní na to konto promluvit, ale žena mi řekla, že s ní mluvit nepotřebujeme, že jsme do Afriky přijeli za zvířaty.

Timi a Mani si upravují svoje safari uniformy před zrcadlem.

Oba mrňousové u řeky Zambezi, která v tuto chvíli ještě neví, že ji za 200 metrů čeká pěkný držkopád.

Mimochodem, v Zambii je na některých místech trošku problém s mouchou tse-tse, co roznáší spavou nemoc. Proti té není očkování a ani léčba není nic moc. Na internetu jsme si ale přečetli, že moucha tse-se z nějakého důvodu miluje černou a hlavně modrou barvou. Když jste oblečeni ve světlém, tak by na vás jít neměla. V národních parcích dokonce místní lidé někdy zřizují pasti na tse-tse, což není nic jiného než pruh modré látky zamotaný do větví. Pod dojmem těchto informací Bea vykoupila veškeré světlé oblečení v Doze a v Zambii nám místní právem mohli říkat rodina Béžových.

Ještě jednou pohled na vodopády od hotelu. Je nad nimi věčná duha.

Hosté našeho hotelu naštěstí mohli chodit k vodopádům kdykoli a zdarma. Díky tomu jsem si tam mohl skáknout ráno, v poledne i za večerního světla.

Sestava věčných duh nad vodopády. Vlevo železniční a silniční most, který vede do Zimbabwe. Vzhled vodopádů je zásadně ovlivněn sezónou, v níž přijedete. My jsme tam byli v dubnu, což je konec deštivého období. To znamená, že vody je strašně moc, vodopády šíleně burácejí a kolem nich se neustále vznáší bílá mlha z vodní tříště, kvůli které nic nevidíte. Tzn. je to vlastně špatné období. Ale nám se to i tak strašně líbilo.

Přechod tohoto mostíku měl naprosto devastující účinky. Voda tam na vás stříká s takovým tlakem, že jste během tří sekund naprosto durch. Děti to milovaly, Bea nadávala, i můj foťák byl mokrý, jako kdybych ho hodil do bazénu. Pasy v jedné taštičce se nám úplně promočily, takže jsme je pak na hotelu museli fénovat. Byla samozřejmě blbost je tam vzít. Při další návštěvě už jsem mostík přebíhal jen v plavkách a v tričku. Ale napoprvé holt člověk dělá chyby.

Padá večer. Všimněte si černého kouře nad mostem vlevo – to na most přijel starý parní vlak. Řekli jsme si, že se jím taky musíme svézt – a opravdu jsme to později udělali.

Západ slunce. Naživo je to moc krásné, ale foťák tu omračující atmosféru tolik nezachytí.

Samozřejmě i v Livingstonu jsme si řekli, že bychom se mohli proletět helikoptérou. A tentokrát celá rodina. Bylo to úžasné. Na rozdíl od Dubaje nás nikdo nevážil a bylo jim jedno, kde kdo sedí. Taky bezpečnostní brífink netrval půl hodiny jako v Dubaji, ale půl minuty. Afrika je prostě nad tyhle věci povznesená. Líbilo se mi to.

Borec normálně chvilku letěl nad krajinou a pak to schválně tak prudce zalomil dolů do skryté soutěsky Zambezi, že jsme až vykřikli.

Pak letěl těsně nad hladinou a dělal slalom mezi skalami – vizuál byl jako z nějaké počítačové hry. Absolutní nadšení.

Mani při jedné otáčce, kdy byl stroj hodně nakloněný.

Stabilizátor kamerky od firmy Feyiu měl co dělat, aby GoPro udržel v rovnovážné poloze.

Pak to pilot zvednul a začal nalétávat na vodopády.

Z výšky je to úžasný pohled.

Voda přitéká zeshora a pak se najednou jakoby ztrácí v soutěsce, která je strašně široká, ale krátká. Vede z ní jen jedna výpusť – ta pod tím mostem. Vidíte vpravo od řeky ten řetízek bílých korálků? To je náš hotel a jeho jednotlivé bungalovy. Ještě více vpravo a dolů jsou větší červené budovy – to je sesterský hotel Avani, který je o dost levnější, protože nemá výhled přímo na řeku. Ostatní hotely jsou pak v cca 10 km vzdáleném městečku Livingstone.

Ten samý záběr, ale z opačné strany. Teď je náš vrtulník nad vodopády. Za vodopádem vidíme meandrující soutěsku, kterou vyblázněná voda odtéká.

A konečně vodopád ze strany.

Po letu naprostá spokojenost. Proti všem plánům s sebou Mani všude tahá modrou taštičku, kterou dostal v letadle od Emirates. Říkám mu, že jeho taška dostane spavou nemoc, ale kluk nedbá.

Timi břinká na marimbu, africký xylofon. Marná práce, místní mají smysl pro rytmus trošku líp vyvinutý.

A odpočinek na hotelu. To mám na svojí holce rád – čte si i v bazénu.

Zde lovec Pampalini se svým dlouhým objektivem. Pronese se, mrcha! Ale ty zážitky za to stojí.

A už jedeme na svoje první safari. Lezeme do otevřeného auta, která nás doveze do národního parku Chobe v sousední Botswaně.

Mimochodem, v Zambii mají i specialitku – pěší safari. Jdete normálně bez auta a můžete vidět například dva poslední exempláře nosorožce bílého, které v Zambii žijí. Co už může být v životě lepšího než jít takhle pěšky po buši a bafnout zpoza keře na nějakého nosorožce bílého, který zrovna odpočívá? Snad už jen zatahat ho za ocas by mohlo být zábavnější.

Samozřejmě jsem se na toto safari taky přeptal. Bylo mi řečeno, že s námi půjde jeden průvodce a pak ještě jeden pán s puškou – pro jistotu. Koukám na jejich skromné vybavení a říkám – a tahle puška stačí na nosorožce? A pán ze safari firmy mi říká, nebojte se, my stejně máme od zambijské vlády přísně nařízeno, že nosorožce nesmíme za žádnou cenu zranit. Můžete být úplně klidný. -Rázem jsem úplně klidný. Když se proti nám nosorožec rozběhne, můžu si být jist, že se tomu nebohému 2,4tunovému zvířeti nic nestane. Puška je zřejmě na nás, abychom se dlouho netrápili.

Pak nám ale řekli, že pěší safari je z bezpečnostních důvodů až pro děti od 15 let výše, tak jsme se na to vykašlali a jeli raději autem.

Safari auta jsou většiny pickupy Toyota Hi-lux se speciální nástavbou. Je to velmi pěkné, ale při cestách po silnici poněkud větrné řešení.

Typický provoz okolo Livingstonu.

Všimněte si ukazatele, který říká, že 7 km odsud je škola Katombora, kde se učí tyto dovednosti: tesařina, šití, instalatérství, zemědělství a pokládání cihel. Co víc v Africe potřebujete?

Asi 20 kilometrů před botswanskou hranicí začíná neskutečná fronta těchto nízko naložených kamiónů.

Buď mají na sobě plechy zakryté plachtou, nebo tyto neforemné ingoty. Náš řidič mi vysvětluje, že to je všechno měď. Zambie má obrovské zásoby mědi a měď pořád představuje 85 procent veškerých zambijských exportů. Zambijská měna kwacha (čti kwaša) stojí a padá s cenou mědi. Tisíce kamiónů vyvážejí dnem i nocí toto bohatství Zambie do vyspělejších okolních zení a do přístavů, kde to rovnou přebírají Číňani. Řidič nám říkal, že kamioňáci čekají v této frontě na botswanských hranicích běžně i tři měsíce. Nevěřil jsem tomu…

… dokud jsme nepřijeli na hraniční přechod Kazungula. Hranici tvoří řeka Zambezi a most tu žádný není. Jezdí taky jakýsi improvizovaný trajekt, který vypadá hůř a je víc nakloněný, než kdyby ho sbouchal můj strýc-kutil. Trajekt najednou převeze jen 2 náklaďáky. Pochopil jsem, proč může být čekání na přechod hranic nekonečné.

To je onen trajekt v akci. Při některých manévrech se dost naklání a kamióny na něm vypadají poněkud nestabilně, ale místní lidé mají dar se těmito věcmi nestresovat. Slabá nosnost trajektu je asi důvod, proč jsou všechny kamióny naložené mědí jen asi do výše 30 cm. Mimochodem, za trajektem vidíte na řece zárodky budoucího mostu, který tu staví Jižní Korejci. Až ho za 2 roky dokončí, úplně to změní život v oblasti.

A to už jsme v Botswaně. Řidič nám ukazuje, že tohle je tábor, ve kterém bydí korejští inženýři a dělníci. Jo jo, montážníci. Můj strýc Standa takhle v 60. letech žil 3 roky v Guineji. Říkal, že tehdy ještě neměli v pronajatém domku ani skleněné tabulky v oknech, takže každý den ráno trávili půl hodiny jen pobíjením toho největšího hmyzu v kuchyni. My v tom Kataru ani nevíme, jak pohodlný ten náš expatský život je. A přesto bych klidně za Afriku měnil. Strašně mě atmosféra těchto zemí – Zambie a Botswany – oslovila. Když tam jste, úplně cítíte, že tohle jen ten pravý život – bez falše.

Všechny přechody hranic na naší cestě byly naprosto bezproblémové. Maximálně pět minut čekání v dost propoceném vzduchu v malé budce na hranici. V Zambii dostávají Češi víza na příjezdu (50 USD za dospělého), dá se dokonce sehnat i tzv. KAZA vízum, které vám zároveň dá vstup do sousedního Zimbabwe. Velmi pohodlné! Do Botswany pak Češi mohou dokonce bez víz – ale pozor, jeden malý trik tu je, musíte mít s sebou originály a anglické překlady rodných listů svých dětí. Nikdo nám je v praxi nekontroloval, ale správně to tak má být. Botswana se takhle brání proti neřízeným „adopcím“ dětí Zápaďany.

Mimochodem, málokdo to tuší, ale Botswana je mimořádně povedený stát. Opravdový premiant mezi všemi africkými zeměmi, to mi můžete věřit. Dost mě ta země fascinuje a v posledních třech měsících jsem o ní přečetl spoustu knih. Je to jediná africká země, která od vyhlášení nezávislosti v 60. letech dodržela svou demokratickou ústavu bez jediné chybičky. Nemá a nikdy neměla žádné diktátory ani války a má nejnižší úroveň korupce v celé Africe. Má obrovské zásoby diamantů a prodává je dost inteligentně (tedy draho), což samozřejmě je v ekonomice znát. V jedné knížce to vyjádřili hezky – v Botswaně nemá žádné dítě hlad a žádný člověk nesedí ve vězení za své politické názory, což v Africe stačí na definici perfektní země. A nejenom v Africe.

A jestli si chcete o Botswaně počíst, doporučuju sérii milých detektivek od Alexandera McCall Smithe – např. První dámská detektivní kancelář. Je to světový bestseller a já chápu proč. Nenáročná, ale milá a moudrá četba o tlusté detektivce z Gaborone, hlavního města Botswany. Už kvůli těm knížkám bych se tam skoro přestěhoval.

Neměli jsme čas jet do delty Okavanga, to si necháme na nějakou další cestu. Ale navštívili jsme národní park Chobe, který má vůbec největší stádo slonů v Africe. Výhodou taky je, že leží na břehu řeky Chobe, takže můžete v jednom dni vidět normální suchozemský park i vodní ráj.

Typická krajina v Chobe. Při jednom takovém hupu mi z auta vypadla kamerka GoPro. Sice jsme se po 5 minutách vrátili a kameru našli, ale byla rozbitá. Aspoň se mi uvolnily ruce a od té doby jsem jel už jen na hlavní foťák.

A lup – po cca 10 minutách potkáváme první stádo impal. Takhle vypadají v objektivu Canon 600 mm. Dá se říct, že jsem k nim byl až příliš blízko, kolikrát se mi nevešla ani celá hlava do záběru.

Impaly…

Impaly…

Impaly…

a impaly.

Impala stromová… kecám, orel jasnohlasý. Anglicky je to African fish eagle a podle Wikipedie je to národní pták Zambie, Zimbabwe a Jižního Súdánu. Vidíte, Jižní Súdán, země úplně nová, úplně v hajzlu a už má státního ptáka. A my po 1000 letech státnosti furt nic. Jen mi neříkejte, že naším ptákem by měla být straka.

A samozřejmě mraky slonů. Ti malí, i když váží jistě tak třikrát víc než já, jsou fakt roztomilí. Jak jen to dělaj?

Kuk!

Ségra od velblouda.

Přesedáme na loďku na Chobe.

Krokouš.

Větší kus. Ten teleobjektiv vás pocitově dostane i na místa, kde byste opravdu nechtěli být.

Tohle jsou myslím antilopy kudu. Zaujala mě ta parádivá teenagerka s kytkou v zubech.

Opice… err, impala. Impalama by tam mohli dláždit!

Tohle je buvol utíkající před nějakým krvelačným brabčákem.

Impala… ale houby, jen vás zkouším, hroch.

Další hroch. Průvodce nám řekl, že je to osamělý samec, který prohrál souboj o samičku, z toho ty rány. Většina z nás se někdy cítila jako ten hroch, mnozí tak dnes i vypadáme.

Obloha nad Chobe. Krásný pocit svobody na tom místě!

A teď už jsme pryč z Botswany a naopak jsme přejeli až do Zimbabwe. Je to jen necelý kilometr od našeho hotelu v Zambii. Zimbabwe má taky výhled na vodopády, a to dokonce hezčí než Zambie. Ale není to tak dobrá země, takže se většinou doporučuje bydlet na zambijské straně a na tu zimbabwskou se jen juknout. Přesně jako my.

Mimochodem, Zimbabwe není dobré, protože tam pořád ještě prezidentuje ten starý syčák Mugabe. Nedávno tam znárodňovali a vyháněli bílé farmáře a taky si užili hyperinflaci. No a právě Zambie ty bílé farmáře přivítala a díky jejich know-how má teď rekordní úrodu kukuřice a naopak pomáhá strádající Zimbabwe krmit. To je rozdíl mezi těmito dvěma zeměmi v kostce.

Děti na příchodu k vodopádům.

Výhledy jsou na zimbabwské straně fakt o hodně lepší. Takhle na fotce to vypadá jako neškodná selanka, ale řev vodopádu a neustálé spršky vody tomu dávají docela šťávu.

Díky vodní tříšti je kolem vodopádů tropická vegetace, i když jinak jsou obě země v těchto jižních šířkách spíš vyprahlé.

Socha Davida Livingstona, který Viktoriiny vodopády objevil. Pak sám onemocněl a nechal se objevit agresivním novinářem H. M. Stanleym, z čehož si oba udělali velké PR. Livingstone nakonec v Africe stejně zůstal a zemřel na malárii v Zambii, což je v kraji zvykem dodnes. Jinak to byl dost slušný člověk, který si ze srdce přál ukončit otroctví ve východní Africe (ze strany Arabů, aby bylo jasno).

Další pohled na vodopády ze Zim strany.

Soutěska pod vodopádem focená ze železničního mostu.

I v Zimbabwe jsme si dali místní pivo. Asi jim bylo blbé ho pojmenovat podle vodopádů jako v Zambii, tak ho pro změnu pojmenovali podle řeky.

Jdeme pěšky zpátky ze Zimbabwe do Zambie. Na silnici si místní borci namalovali šachovnici a hrajou dámu se zátkami od piva. To je Afrika – všechno se použije a nic to nestojí.

Jednou jsme vyjeli taxíkem do centra Livingstonu. Borec zastaví na místní křižovatce, která ještě tak nejlépe simuluje náměstí. Otevřeme dveře a tři metry od nás stojí socha Čecha Emila Holuba, který jako první Viktoriiny vodopády zmapoval! Jsme hrdi. Sochu tam dala společně česká a rakouská ambasáda, což od nich bylo hezké. Není zas tolik Čechů, kteří mají sochu v zahraničí. Emil Holub byl takový Jágr 19. století. Byl to mimochodem dost slušný člověk, rozhodně nebyl brutální k domorodcům jako Stanley, ale zkusil si svoje. Na jeho poslední výpravě zemřelo nebo se muselo předčasně vrátit všech pět jeho českých, rakouských a maďarských společníků. To my jsme se proti němu měli jako v peřince, moje maďarská společnice ode mě ani náhodou neutekla.

Livingstone je docela pohodové město, které vypadá překvapivě uklizeně a normálně. Je v každém případě mnohem čistší, upravenější a méně depresivní než jakékoli město v Indii. Zaujaly mě tyto naivní ručně malované billboardy a vývěsní štíty. Třeba tento je o nigerisjkém pastorovi, který zve ovečky na tři úžasné seance týdně.

A tenhle je zase na autodíly. Všimněte si těch unikátních log automobilek.

Typická ulička v Livingstonu a typický obchod Baťa.

A tady další nářez. Jeden den jsme si udělali výlet do vesnice Mukuni. Opravdové chatky z hlíny a tak dál. Ten kulatý paraván, co vidíte před Timi, to je jaksi koupelna a převlékárna patřící k domu vpravo. V Mukuni platí jednoduché pravidlo. Když jste svobodní, nemáte okolo chatky plot, když se oženíte, smíte si postavit plot.

Tato roztomilá záležitost, zřejmě ukradená čekárna na autobus z Benešovska, slouží v Mukuni jako vesnické vězení. Všimněte si nepřekonatelného plotu kolem stavby. Spravedlnost vykonává místní náčelník a borci ho asi musí respektovat.

Kontrolujeme sušení plodů. Samo sušící obyvatelstvo prakticky nevidíte – všichni sedí bez pohybu v tom stínu pod chajdou vlevo. Navíc jsou černí, takže jakkoli to zní jako citace starého vtipu o černoších v tunelu, opravdu mají tendenci se v tom stínu ztrácet. Velmi těžké pro foťák!

Tento dobrý muž kope hlínu, kterou se obalí dřevěná konstrukce chatky. Bylo mi řečeno, že dřevěný výplet se musí obalit bahnem.
Asi jako izolace, co?, navrhl jsem snaživě. Ne, řekli mi, aby to dřevo nesežrali termiti.

Muž ve stínu poslouchá solární rádio na slunci.

Hrající si kluci. Jako jediní z celé vesnice měli energii k pohybu, navíc jim ještě asi nikdo neřekl o fenoménu stínu.

Lidé sedící ve stí- no, vy víte kde.

Za plotem pozemek a soustava chatek pana náčelníka. Má tam i jeden zděný dům, což je znak velkého, velkého bohatství. V něm prý ošetřoval svou nemocnou mámu.

A tady už jsme zpátky na hotelu a z okna koukám na pruhovanou impalu zebru, která se úplně v klidu přišla napást pod náš balkón.

Vylézám z cimry a dělám pár detailních fotek. Ten objektiv je fakt dobrý, člověk vidí každý chlup. Kdo jste hodně chlupatý a budete chtít vyfotit, nebo snad nějaké ženské akty, tak řekněte.

Další chlupy.

Zadní partie zebry a řeka Zambezi.

Timi si na hotelu nechává uplést africké copánky.

Tahle milá paní – jmenuje se Martha a je z kmene Nyanja – nám nabídla, že po práci v hotelu uplete Timince africké copánky.

Hned jsme na to kývli, protože jsme si za á chtěli popovídat, za bé rádi takovými melouchy podporujeme zambijské obyvatelstvo, no a za cé Timi opravdu chtěla nové vlasy vyzkoušet. V tomhle mimochodem stále vidím dost velký rozdíl mezi pohlavími – zatímco muže popadne chuť na zásadní proměnu jejich hlavy tak třikrát za život, ženy myslím třikrát za den. Ale nebudu se do toho pouštět, abych se ještě nedopustil nějakého genderového přešlapu. Raději zpátky k naší kadeřnici.

Ptali jsme se Marthy na děti. Říkala, že mívala čtyři, ale teď už má jen tři. Sedmnáctiletá dcera jí vloni v lednu zemřela na malárii. Byla prý moc dobrá žákyně, nejlepší na místní základce, a díky tomu se taky zadarmo dostala na internátní školu jinde v zemi. Tam se bohužel nakazila malárií, měla horečky, místní doktoři tomu zpočátku nevěnovali pozornost – tady v Livingstonu prý přece malárie není – no a pak už bylo pozdě. Jinde jsem se pak dočetl, že v Zambii je běžné, že když doktorovi nedáte pár dolarů, tak vám rovnou řekne, že na vás bude mít čas až za 6 měsíců. Doktorů je tu kritický nedostatek.

Zarazilo nás, jak věcně, vyrovnaně, skoro bez emocí to Martha říkala. Že by si tragédii v rodině jen vymýšlela, aby dojala naivní turisty a vytáhla z nich větší spropitné? Ne, tenhle pocit jsme já ani Bea neměli. Povídali jsme si s ní přes dvě hodiny a celou dobu odpovídala velmi mile, rozumně, autenticky. Spíš jsou prostě lidé v Zambii na takové tragédie mnohem zvyklejší než my. Pak jsem si na Wikipedii našel, že průměrná délka dožití v zemi je 40.9 roku. Podotýkám, že mně je 40.8 roků, takže za měsíc už budu ze zambijského hlediska přesluhovat.

Martha byla moc hrdá na svou práci pokojské. Royal Livingstone je nejlepší hotel v zemi a Martha v něm dělá nepřetržitě už 16 let. Když hotel v roce 2001 otvíral, tak se hned přihlásila na pohovory a dokonce se kvůli tomu přestěhovala z hlavního města Lusaky do Livingstonu. Teď je tu moc šťastná a zpátky by se už nevrátila. Její plat v hotelu je asi 200-250 dolarů čistého (5 800 Kč), se spropitným pak samozřejmě víc. Za sto dolarů si přitom v Livingstonu pronajímá domek s malou zahrádkou. V Lusace by jí sto dolarů nestačilo ani na jeden slušný pokoj – i proto už ji hlavní město neláká.

Peněz je samozřejmě málo, hlavně proto, že její muž nějak ne a ne najít práci. Dělal také pohovory do hotelu, ale nikdy ho nevzali. Problém je pro Marthu její 20letý syn – je prý velmi chytrý, ale po střední škole se jen válí doma a nic nedělá. Martha by ho ráda poslala na vysokou, ale jeho vysněný obor – žurnalistika – by je vyšel na 6000 dolarů za tři roky. To nemá šanci našetřit, nebo rozhodně ne pro víc dětí.

Měli jsme při tom vyprávění zvláštní pocity. Na jednu strana nás fascinoval klidný, pozitivní, odhodlaný tón, s jakým Martha mluvila. Zároveň nás přece jen hryzalo svědomí kvůli tomu, jak nefér svět je. Všechno je jen o tom, kde se narodíte a jaké dostanete v životě šance. Mezi námi, v Česku je spousta lidí, kteří nemají ten čistý plat zase tak dramaticky odlišný od Marthy. Ona by byla jistě šokovaná, že ve vysněné Evropě, kterou tam všichni vnímají jako ráj, jsou platy třeba jen dvakrát třikrát vyšší. Ale na rozdíl od Marthy se u nás každý může spolehnout na perfektní zdravotnictví a bezplatné školství – věci, které by pro ni znamenaly všechno. Je dobré si tohleto uvědomovat.

Byl to dobrý pokec. A pro Timi bylo taky důležité to slyšet.

Hotové copánky. Timi byla moc šťastná a nechala si je až domů do Kataru, kde je ukázala kamarádkám. Samozřejmě to asi víc sluší ženám s černou pletí, kde je menší kontrast mezi vlasy a pokožkou, ale i tak.

Mani si někde koupil opičku a strašně se do ní zamiloval.

Projeli jsme se i tím parním vlakem, který jsme viděli první den.

Jmenuje se Royal Livingstone Express a je fakt pěkně zrestaurovaný z koloniálních dob.

Při západu slunce zastaví na mostě a vy si můžete vychutnávat panorámata.

Podává se tam taky dost opulentní večeře – ale to nás nebavilo, to už bylo na děti moc dlouhé. Kdyby nás jen svezli a pak vypustili ven, bylo by to lepší.

Soutěska pod vodopádem během západu slunce.

Pohled z tzv. Vařícího kotle pod vodopádem. V suchém období se odtud raftuje, ale teď v období dešťů by to bylo příliš o hubu. Proud vás vezme během sekundy a nemáte žádnou šanci, jak se to tam točí.

A ještě jedna žirafa na zpáteční cestě, asi sto metrů od hotelu. Je příjemné se takhle potkávat se zvířaty.

A to už je odlet a poslední pohled na vodopády v dáli.

Co vám budu povídat, Afrika mě nějak zasáhla. Stane se to hodně Evropanům, že do Afriky jednou přijedou a pak už tam chtějí jezdit znovu a znovu, často i napořád. Nedá se to moc popsat, ale ten těžce zkoušený, rodný a přitom všemi zatracovaný kontinent má kouzlo jako žádný jiný. My jsme tam určitě nebyli naposled.

Video, které jsem už publikoval dřív