Druhý týden v Kataru

Už jsem v Kataru dva týdny a mám zas další postřehy a zážitky. Ňáko se mi tady líbí, a to až tak, že jsem z toho sám překvapenej. Dokonce se mi to začíná obracet na druhou stranu – už se neptám, jestli je pro mě Katar dost dobrý, ale spíš jestli jsem já dost dobrý pro Katar.

Jak to myslím? Země je to příjemná a rodina tu asi bude mít pohodlný život. Snad jim ho dokážu zajistit, snad to v tý práci zvládnu. Práce vypadá překvapivě fajn, lidi jsou OK a komunikace o dost zajímavější, než jsem myslel. Dokonce tady chtějí mít vtipné reklamy, s čímž jsem tedy rozhodně nepočítal. Ale zároveň jsem si už párkrát uvědomil – nebo přesněji párkrát mi někdo připomněl – že jako cizinec jsem tu snadný terč. Když si někdo místní vzpomene a když nade mnou můj (britský) šéf přestane držet ochrannou ruku, sestřelej mě jako nic a dají to bratrancovi, i kdyby náhodou neuměl ani ň. Ale OK, žádné chmury, z větší části jsem to věděl dopředu, takže si nestěžuju. Maličko teď o sobě pochybuju, ale musím se prostě snažit.

Půjdu radši do konkrétní akce.

Dneska jsme na nábřeží pořádali Qtel Marathon. Teda maraton – trasy byly 1 km, 10 km a 21 km a hodně lidí jenom šlo. Start byl už v sedm ráno, aby to borci stihli vyřídit do devíti, než začne hic. Já jsem přijel na místo už v pět ráno, což mi dalo možnost sledovat mrakodrapy v Doha pěkně za rozbřesku. Přiznám se, že se té siluety a toho moře nemůžu nabažit. Ta osvětlená budova vpravo je Muzeum islámského umění, které je prý excelentní. Těším se, že se do něj někdy s rodinou podíváme.

O chvilku později už to vypadalo takhle. Hned vedle je přístav dhow, tradičních arabských plachetnic, které se z nostalgických důvodů pořád staví. S těmi mrakodrapy vůbec neladěj, ale krásně.

A to už si fotím start. Točili jsme s agenturou (máme tu agošku Leo Burnett, dobře známou i z Prahy) pár záběrů, které možná využijeme v takové menší reklamě. A zároveň jsme si schvalovali scénáře na natáčení, které bude asi za dva týdny. Překvapilo mě, že natáčení i postprodukce bude nejspíš v Libanonu. Prý se to tak dělá. Libanonci ovládají v celém arabském světě nejen kuchyni, ale i reklamu, takže točit se jezdí do Bejrútu. OK, líbí se mi to. Libanon bude moje 51. země.

Předávání cen v juniorské kategorii. Ta dáma v černém je Fatima, ředitelka PR, která pracuje v mém týmu. Neobyčejně schopná. Jestli vás to zajímá – a já myslím, že vás to zajímá – tak pod tou černou abájou má normálně džíny. Což jsem několikrát zahlíd, i když jsem se samozřejmě vůbec nekoukal. Lidi jsou tu na teplo zvyklí.

Můj tým je vůbec dost zajímavý. Je to asi 50 kolegů, hodně z Kataru, ale taky z Egypta, Indie a Libanonu. Nadpoloviční většina žen. Ženské jsou v pohodě, smějou se, normálně se s člověkem baví, se vším pomůžou, ale zároveň si samozřejmě udržují určitý odstup. Respektive udržuju si ho i já. Například podat si ruku by bylo nevhodné. Chlapi jsou naopak naprosto bezprostřední, velmi přátelští, hned člověka berou mezi sebe.

Sociálně je to tu postavené na hlavu, ale to nikomu nevadí. Mám v týmu několik specialistů – samozřejmě jde o rodilé Katařany – kteří jezdí do práce supersporty s 550+ koňmi, a to každý den jiným. Nekecám. Výplata pro ně není důležitá – sami mi bezelstně řekli, že nepracují pro peníze, ale pro zábavu a pro pocit uznání mezi svými.

Takové lidi samozřejmě nemůžete honit do práce. Zvlášť když jsou ještě z vládnoucí rodiny Al Thání, jako jeden kluk, který náhodou dělá u mě v týmu. No, náhodou. Emír chce, aby se jeho rodina taky otrkala v práci. A logická volba je pro ně Qtel a v něm samozřejmě naše reklamní oddělení, protože práce u nás vždycky vypadá atraktivně. Na tohle už jsem zvyklý – třeba v Maďarsku jsme furt měli v týmu několik stážistů z maďarské reprezentace ve vodním pólu, protože vodní pólo bylo oblíbeným sportem našeho CEO. A bylo to v pohodě. Akorát my chlapi jsme nechápali, co kolegyně na těch dvoumetrových olympionicích s trojúhelníkem místo zad viděj. V Powerpointu byli bezradní jako medvíďata, to vám teda řeknu. Ale co, ženské už jsou takové.

Zpátky k našemu kolegovi z vládnoucí rodiny. Je to úžasný chlapík, který je tu ze všech nejvtipnější a opravdu mě při prezentacích baví. Zároveň je to hrozný geek a pařan. Na notebooku má nálepku WWDGFD? (What Would Dr Gordon Freeman Do?) a já jsem u něj hrozně stoupnul v ceně, když jsem věděl, že Gordon Freeman je postava z Half-Life. No, asi nebude špatné mít za kámoše kluka z katarské vládnoucí rodiny.

Když jsme u toho, tohle je domek pana emíra. Říká se mu Amiri Diwan – ano, emírův divan. Má pěknou parcelu hned u moře.

Včera jsem si taky zajel na parádní místo, které se jmenuje Katara. Jo jo, Katara s -a. Katara totiž bylo původní jméno tohodle poloostrova, který používali Římani na mapách už v roce 150 n. l. Katara je něco jako moderní skanzen, ze kterýho chce emír zároveň udělat kulturní epicentrum regionu. Musím říct, že se mu to docela daří. Ale i když kašlete na výstavy reportérů Magnum, je krásný se tu i jen procházet. Ty jehelníčky vpravo jsou tradiční katarské holubníky. A ptáci tam teda jsou!

Uličky jsou tu stíněný elegantníma plachtama. Podél domů vedou linie studené vody, aby tu byla furt příjemná atmoška.

Všechno je takový zdobný, ale příjemně. A taky je tu čisto. Celkově musím říct, že ti Arabové uměj – na rozdíl třeba od Rusů – s penězi zacházet. Mají ti hoši vkus.

A klidně si sem dají i evropský sochy, na tenhle kraj překvapivě odvážný.

Ňáká madam asi.

Tohle bude asi Rychlost. Za sochou vidíte obrovský mramorový amfiteátr. V březnu tu budeme mít nějakou akci pro veřejnost, která bude samozřejmě pod širým nebem. Pobavilo mě, když to kolegové řešili. Jeden povídá – musíme mít taky plán B, kdyby třeba pršelo. A druhý říká vážně – no ano, může být. V březnu jsem to sice ještě nezažil, ale pamatuju rok, že jednou pršelo v dubnu. – Kéž by počasí bylo stejně nejisté i nás, že.

Ještě jednou Rychlost.

A to je pro dnešek všecko. Radost mi dělá tankování – za litřík benzínu typo Gold jsem platil 0,95 riálu, což je snesitelných 4,95 Kč. Většinu lidí ale asi i tahle cena deptá, takže spíš tankujou levnější Silver. Starosti mi naopak dělají školy pro děti, ale to zas někdy příště.