Déšť

Minulý čtvrtek nám tu asi hodinu pršelo. Což v této zemi znamená čirou apokalypsu. Ukážu vám, co takový středně silný deštík dokáže s Katarem udělat.

Nejdřív malý meteo úvod. Katar má horké pouštní klima a lidi jsou zvyklí, že pokud něco padá z oblohy, bude to nejspíš holubí trus. Zažili jsme několik let, kdy nepršelo ani jednou. Vzpomínám si na jednu silvestrovskou oslavu s českou komunitou, která se konala u nás doma. Kolem osmé večer přišla řeč na počasí – vzpomínali jsme, kdy naposledy pršelo. „Letos za celý rok ani nekáplo,“ shodli jsme se a připili si na to. O pět minut později se spustil deštík – čtyři hodiny před půlnocí, první a poslední srážky v tom roce.

Na druhou stranu jsou ale i vlhké roky, kdy prší třeba šestkrát. Je to třeba jen několikaminutové krápání velkých teplých kapek, ale je to déšť. V takové roky se sever Kataru zazelená – no, zazelená je silné slovo, ale z písku vyrazí pár trsů rostlin, které jsou všechny šedé a trnité a je na nich vidět, že samy moc nevěří tomu, do čeho se pustily. Dá se ale říct, že je zde na pár týdnů zapnutá tzv. příroda.

Tenhle říjnový čtvrtek se ale stalo něco mimořádného. Drama se začalo odehrávat již dopoledne – na obloze se objevily mraky. To je tak nezvyklý jev, že se všichni v práci šli kouknout z okna. Tady normálně mraky vůbec nejsou. Proto jsou všechny západy slunce jeden jako druhý – všední. Červánky a další vizuální efekty tu nemáme. A proto je tu taky takové horko – slunce jede totálně bez filtru.

Odpoledne nejenže mraků přibylo, ale taky ztmavly. A začala se z ních lít voda a objevily se i blesky. Lidi v práci začali úplně trojčit. Produktivní aktivita se zcela zastavila. Všichni byli přilepení k oknům, mnozí zaměstnanci dokonce vyšli na terasu či vyběhli před budovu. Jásali a nechávali na sebe pršet. Vidíš to krásné počasí?, volali na mě kolegové, deštěm úplně rozjaření. Nemysleli to ironicky – tito nebozí lidé opravdu pokládají déšť za krásné počasí, zatímco slunečno je pro ně počasí ošklivé. Holt když se narodíte v zemi, kde svítí slunce 360 dní v roce, tak to máte všechno převrácené.

Já se svou středoevropskou duší jsem se jen šklebil a do všelidových oslav na terase jsem se nezapojil. Nebudu těm lidem vysvětlovat, že první polovina mého života byla propršená a že nevyžádané dodávky H₂O v této podobě z principu odmítám. Ano, chápu, že díky té nechutné věci je moje rodná země zelená. Ale já prostě déšť nemusím – ruinuje denní plány a kazí bicykly. Kdyby to aspoň pouštěli jenom v noci, že by se kytky napily a já měl přes den klid, ale takhle pohodlně to bohužel zařízené není.

Zatímco mí kolegové řičeli, že tohle je nejkrásnější den roku, já jsem znepokojeně pozoroval z okna, že na silnicích se to začíná štosovat. Po chvíli si to uvědomili všichni, lekli se, začali vypínat počítače a hnali se k autům. To samé jsem udělal i já a se mnou i celý Katar.

V autech už se nejásalo. Všichni pochopili, že jde do tuhého a že dneska se možná ani domů nedostanou.

Déšť v Kataru má totiž tu vlastnost, že během krátké chvilky zaplaví polovinu komunikací a učiní je nesjízdnými. Rozhodně aspoň pro malá auta (sedany a další nízké vozy), která mají nízko uložený motor a špatnou brodivost. Půda v Kataru skoro vůbec nesaje vodu – není zvyklá. A dešťová kanalizace ve městě nefunguje. Dřív vůbec neexistovala, takže jsem záplavy při sebemenším deštíku celkem chápal. Před fotbalovým šampionátem ale proběhl gigantický projekt odkanalizování všech ulic, což bylo opravdu mimořádné vzepětí lidských i finančních sil. Zdá se ale, že to nezabralo nebo že tu kanalizaci někdo zapomněl zapnout.

Jak jsem jel domů, viděl jsem, že hladina vody na silnicích rychle stoupá. V jedné chvíli jsem jel po velké tepně Salwa Road, která má 5 pruhů na každé straně a normálně bývá touto dobou plná. Teď jsem byl ale ve svém směru sám. U prvního mostu jsem pochopil proč.

V podjezdech pod mosty se začínaly tvořit louže – co louže, spíš malá jezera. Už krátce po začátku deště byla tahle jezera klidně i půl metru hluboká. Pro malá auta je to smrt – proto se řidiči báli na dálnice s podjezdy vjet.

Situace v rezidenční čtvrti Al Waab (následující ráno). Jak vidíte, i pickupy a landcruisery toho mají plné kecky. Malá auta, jejichž řidiči neopatrně do vody vjeli, se ponořila po motor, párkrát blafla a zhasla.

Následující video natočila naše sousedka z areálu.

Děkoval jsem prozřetelnosti za vysoký náklaďáček, který řídím. Ta moje bedna má oficiální bezpečnou brodivost 82 centimetrů, ale i s tím jsem měl několikrát namále. Vjedete do vody, která má třeba padesát šedesát čísel. Vypadá to bezpečně a v klidu – do okamžiku, než se kolem vás prořítí rychlý landcruiser s netrpělivým řidičem. Jeho auto zvedne vlnu a rázem jste v metrové vodě.

Cesta domů, která normálně trvá 20 minut, mi tentokrát zabrala 2 hodiny. Spousta kolegů s malými vozy ale uvázla až do noci. Technické služby vyslaly do kritických míst cisterny, které odčerpávaly vodu – město jimi hučelo celou noc. V některých školách vytuhli všichni žáci – rodiče a řidiči se totiž nemohli ke škole dostat. Školy rozeslaly všem rodičům SMS, že žáci se nacházejí v bezpečí ve třídách a že jim škola rozdává svačiny a pití z kantýny.

U nás doma samozřejmě také kataklyzma. Voda prosakovala stropem na třech místech. V Timinčině pokoji pršelo přímo na počítač. Po schodišti z druhého patra tekla voda proudem jako malá Niagára. Máme totiž plochou střechu, na kterou se dá vyjít normálními dveřmi, no a pod těmi dveřmi se dovnitř valily masy vody. Bea a Mani (já jsem ještě nebyl doma) se to pokoušeli ucpat barikádou z ručníků, ale froté přehrada nestíhala. Holt barák, který nemá izolaci udělanou ani na oko.

Toto vše po dešti, který trval hodinu a v Česku by byl hodnocen jako středně silný – žádný slejvák. V minulosti už jsme něco podobného zažili – tehdy pršelo dvě hodiny a druhý den byly všechny školy zavřené a děti dostaly prázdniny. Nechci si ani představovat, jakých scén bychom byli svědky, kdyby tu došlo k pořádné průtrži mračen následované třídenním deštěm, jak jsem to znal z domova. To by museli celý Katar zrušit a příští týden postavit znovu. Holt každá země má to svoje. Katar je dobře trénovaný na horko, ale když se probíral déšť, tak ve škole chyběl. Ale co si budeme povídat, dokud je to jednou ročně, tak je to legrace – zajímavé zpestření jednotvárných dnů v poušti.