20/21 Časovka 40 km

V úterý 10. listopadu se jel třetí a poslední díl seriálu časovek, který pořádala Katarská cyklistická federace. První díl měl 19 km, druhý se jel na 30 km, no a teď nám zbývala nejdelší štreka – rovných 40 km. Jelo se opět na olympijské cyklostezce – nejdřív 20 km na sever, pak otočka a stejná trasa zpátky, takže vliv větru byl částečně odrušen.

Alibaba a 40 kilometrů – z téhle vzdálenosti už jsem měl docela respekt. Odhadoval jsem, že mi to bude trvat hodinku a minutu, možná hodinu a dvě minuty. To je při časovkovém vypětí hotová věčnost. Bylo by krásné zajet to za těch 60 minut a dosáhnout kulatého průměru 40 km/h, ale moc jsem tomu nevěřil. To bych musel být rychlejší než posledně na třicítkové časovce. Nepravděpodobné.

Co se týče výkonu, naplánoval jsem si, že bych během té hodinky měl držet průměr 220 wattů. Je to nízké číslo, ale já prostě takhle jezdím. nejsem žádný Rambo, jsem spíš docela klouzavej. Zvednout tenhle výkon je můj největší sen – šplhá mi to nahoru, ale strašně pomalu. Mimochodem, tu třicítku jsem zajel s průměrem 227 W, dvacítku předtím s průměrem 239 W.

Ty předchozí krátké tratě jsem v zájmu dosažení co nejvyšší rychlosti jel v režimu hladomor. Tedy žádné pití a žádné jídlo. Ale hodinová časovka, to už je jiná, tam už bude potřeba za jízdy menší piknik, říkal jsem si. Co se týče pití, moje kolo má svou slavnou ploutev vzadu za sedlem, do které se dá nalít až 1,2 litru vody. Já jsem tam ale dal jen asi půl litru, abych nevozil zbytečnou váhu.

Vak na vodu v zadní ploutvi. Vypadá to jako ploutev, ale funguje to jako velbloudí hrb.

Pije se z téhle hadičky, která se proplétá celým rámem a ústí na řídítkách.

Celá tahle ploutvovitě-hadičkoidní konstrukce je tam kvůli aerodynamice – můžete totiž pít i v časovkářském předklonu a neztrácíte rychlost tím, že byste se shýbali někam pro láhev a všelijak s ní máchali. Celý systém funguje velmi dobře, ale je opruz tu hadičku po jízdě čistit. V tréninku tedy do ploutve žádnou vodu neliju a využívám jen normální láhev na rámu. Na závod naopak košík na láhev odmontuju a jedu čistě na hadici.

Voda tedy byla vyřešená – a během závodu se mi opravdu hodila. A co jídlo? Říká se, že cyklista by měl doplňovat energii přibližně každých 40 minut. Bylo by pěkné, kdyby moje kolo mělo i chytrý systém na nějaké amarouny, které by se daly lízat přímo z řídítek. Ale tak daleko ještě cyklistická technika není. Takže jsem si normálně dal do kapsičky kombinézy jeden energetický gel. Moje oblíbená značka GU, kávová příchuť se 100 kaloriemi. Ať si člověk v tom životě taky něco užije.

No, už teď můžu říct, že gel v té kapsičce zůstal, vůbec jsem neměl čas po něm v závodě sáhnout. Šlapání mělo vždycky přednost.

Podmínky na startu byly ideální. Listopad je v Kataru vůbec nejpříjemnější měsíc – už není takové horko jako v létě a vzduch je suchý. Konkrétně v těch 7 večer bylo 27 stupňů. Podle předpovědi měl foukat vítr o rychlosti 9-10 km/h ze severovýchodu. To je na tuhle větrnou zemi hodně dobré. Vítr měl být asi o 3-4 km/h slabší než před 14 dny – a myslím, že to udělalo svoje.

Start jsem měl napsaný na 18:56. Nemám tyhle večerní závody moc rád, radši bych jel za denního světla, ale co nadělám. Takhle večer musíme mít na kole přední a zadní světlo, což mi na těch aerodynamicky vyladěných strojích přijde jak pěst na oko. Vpředu vozím takovou úplně maličkou LED blikačku – krychličku o hraně cca 2 cm – kterou mám k hrazdě připevněnou gumičkou. Není to zrovna elegantní řešení, ale nic aerodynamičtějšího nemám.

No a teď už k samotné jízdě. V duchu (a v Garminu) jsem si časovku rozdělil na 4 úseky po 10 kilometrech. Podle rad na internetu jsem chtěl ukočírovat nepřepálený začátek, pak dvě čtvrtiny držet stabilní výkon a v poslední čtvrtině přidávat, z toho v posledních pěti minutách jít do maxima a vydat ze sebe všechno.

Hned po prvních pár set metrech jsem cítil, že dneska budu rychlý. Ne že bych šlapal tak silně – v první čtvrtině jsem tlačil průměr 221 W, skoro přesně podle plánu – ale průměrná rychlost byla i tak 40.0 km/h. To před 14 dny jsem do rozjezdu dával víc síly, ale přesto jsem jel pomaleji. Holt i malý rozdíl v síle větru dělá hodně.

Ve druhé čtvrtině jsem se možná nechal trošku ukolébat vysokou rychlostí a tlačil jsem míň – watty mi klesly na 216, což zpětně hodnotím jako chybu. Nevím, jestli to bylo předčasné uspokojení z rychlosti nad 40, nebo jestli jsem měl podvědomě respekt z délky trati, ale rozhodně jsem šel se silou dolů. Průměrná rychlost v druhé čtvrtině byla přesto výborná – 40.3 km/h. Začal jsem si říkat, že se s tou větrnou předpovědí sekli a že snad proti sobě žádný protivítr nemám. To není možné, abych jel takhle rychle proti větru.

V polovině jsem měl čas 29:53. Tedy rezerva 7 sekund do psychologické hranice půl hodiny. Začal jsem si říkat – že by? Obrátku jsem zvládl bez problému. Ve třetí čtvrtině jsem se do toho trochu víc položil a zvedl jsem wattový průměr z 216 zpět na 221. Průměrná rychlost za tento segment byla opět přesně 40.0 km/h. Tím se potvrdila moje teorie, že vítr dnes nehraje roli – při stejných wattech mám stejnou rychlost tam i zpátky. Fajn, bezvětří je nejlepší. V poslední čtvrtině jsem se snažil trošku víc zatopit, za poslední segment jsem to vytáhl na 226 W. Průměrná rychlost v poslední čtvrtině činila 41.7 km/h. Za celou jízdu s úseky 221/216/221/226 W mi vyšel průměr 221 W. O watt více, než jsem si předsevzal – byl jsem tedy v odhadu velmi přesný a na trati poměrně konzistentní.

Čas v cíli mě nadchl: 59:24.4 podle oficiální časomíry! Takže jsem si fakt splnil sen a zajel 40km časovku pod hodinu! Rychlost mi organizátoři vypočítali na 40.4 km/h – Strava řekla to samé.

Následovalo krátké vyjetí. Bezprostřední pocity byly skvělé. Zajel jsem svůj vysněný čas a rychlost – hlavně asi díky mimořádně slabému větru. Dokonce jsem měl pocit, že ani nejsem tak unavený, jak bych mohl být. Evidentně jsem ze sebe nedokázal vymáčknout úplně všechno. To je příležitost pro budoucnost. Když jsem se vrátil z vyprošťovací jízdy, kouknul jsem na živé výsledky a byl jsem velmi spokojený – celkově 13., v kategorii nad 40 pak čtvrtý.

První třicítka ve 40kilometrové časovce. Jak vidíte, tentokrát mi to stačilo na 13. místo. Podařilo se mi předjet mou Nemesis, finskou olympioničku Piu, kterou tu furt zmiňuju. Mimochodem, v kategorii 40+ to mají špatně – píšou mi tam sice šesté místo, ale ve skutečnosti jsem byl čtvrtý.

Organizátoři hned rychle sečetli výsledky všech tří časovek a vyhlásili vítěze kombinované soutěže. Zní to neuvěřitelně, ale v celém trojdílném seriálu jsem se umístil 11. a v kategorii mužů nad 40 let jsem byl třetí. Takže malá bronzová medaile! Byl jsem na vrcholu blaha. Čert vem, že je to hlavně kvůli tomu, že někteří moji konkurenti vynechali některý závod. Ve skutečnosti vím, že tady v Kataru je nade mnou víc rychlých čtyřicátníků než jen dva. Ale historie se neptá, jak to bylo a proč ti jiní chlapi tentokrát nepřišli. :-) Medaili jsem urval a už mi ji nikdo nesebere! Jednou ji budu hrdě ukazovat vnukům a budu si strašně vymýšlet, jak jsem to tehdá v té poušti drtil!

Kumulované výsledky za celou sérii tří časovek. Jsem jedenáctý, v kategorii 40+ dokonce třetí! Ne že bych byl tak skvělý cyklista. Ale holt jsem jezdil konzistentně a přišel jsem na všechny tři závody. ;-)

Opět se mi potvrdilo, že mám časovku rád a že mi tak nějak sedí. Nemám závratnou sílu v nohách, ale jsem poměrně aerodynamicky efektivní. A vyhovuje mi, že nemusím řešit žádné pelotony, týmové taktiky, ústrky a tak. Jsem tam prostě sám za sebe. Chci se na tuhle disciplínu i nadále soustředit!

Jízda na Stravě.

Fotky pořídil Ivan Lowe – díky!