Cizí děti ve škole

Přátelé, chci vám něco napsat k té fotce dětí z teplické školy. Vím, že už je to asi 17 hodin vyčpělé téma, ale musím. Protože jsem si uvědomil, že ta fotka je o nás. O naší rodině a o našich dětech.

Když jsem před pěti roky šel do Kataru, náš největší problém byly školy. V té době bylo kvalitních škol málo, kdežto cizinců bylo moc, takže na mezinárodní základky se čekalo i 2 roky v pořadníku. Nekecám. Školy si mohly své žáky a rodiče vybírat – a taky si vybíraly.

My jako rodina jsme byli v tomto boji za losery. I děti ambasadorů čekaly na pořadnících. Chodil jsem od školy ke škole. Viděl jsem na tvářích ředitelů, že pro ně nejsme atraktivní. Z našich jmen viděli, že jsme nějací Poláci nebo co. Když pak tatínek promluvil anglicky, tak aha, Tataři s ruským přízvukem. Naše děti tehdy neuměly anglicky ani pípnout. To znamená, že by ve třídě potřebovaly asistentku, což je pro školu dodatečný výdaj (jedna z věcí, co kritizovali komentátoři na teplické fotce). Nebyli jsme pro ně zajímaví, a oni nám to dávali najevo. Některé věhlasné a všemi žádané školy nám natvrdo řekly, že dávají přednost dětem s britským, australským, kanadským nebo americkým pasem, protože je u nich „větší pravděpodobnost, že úspěšně zapadnou do jejich vzdělávacího systému.“

Trvalo to měsíce. I když jsem přišel do Kataru v lednu, tak do probíhajícího školního roku už se nám nepodařilo zapojit. Naše děti musely zůstat doma. Až pak jsme našli dobrou a laskavými lidmi vedenou školu, která naše děti vzala, takže od září nastoupily výuku.

K té „větší pravděpodobnosti úspěšného zapadnutí do vzdělávacího systému“. Jako táta jsem tehdy koukal na svoje děti a chtěl jsem ty ředitele vraždit, když to říkali. Víte, já se o tom nechci nějak šířit. Ale naše děti nejsou tak blbé, jak si ti lidi mysleli, že jsou. Dcera Timi dokázala v den svých druhých narozenin přečíst všechno, co jste jí ukázali – naučila se to sama pozorováním klávesnice. I dnes čte stovky knížek ročně a její rozhled je ohromující. Miluje vědu, je brilantní matematička a dokonalý logický stroj. Kde já vidím mlhu, ona vidí nezvyklé, ale obvykle správné řešení. Kvůli její logice a tvrdohlavosti to s ní není jednoduché a zrovna já s ní mám konflikty jako blázen, ale uvnitř vím, že ona je silnější, než jsem já kdy mohl doufat, že budu. Její mladší bratr Martin je jediný člověk ve škole, který jí v matematice stačí, snad ji relativně dokonce i předstihuje (díky geometrii). K tomu má kluk encyklopedické znalosti světa. Oba mluví plynně třemi jazyky a učí se další, jejich angličtina je nyní perfektní, mezi sebou mluví výhradně anglicky, a to i u nás doma, Mani přitom má normální zvuk rodilého mluvčího a dávno překonal svého otce ve slovní zásobě i obratnosti. Po těch letech jsou každý v jiném kampusu své školy – Timi je nejlepší studentkou ve svém kampusu, Mani nejlepším studentem v tom svém. A připomínám, že tyhle dvě děti byly ten špatný materiál na třídní fotku. Nějací koktající Východoevropané s nevyslovitelnými jmény. My jsme byli ti, kdo by nafrněným britským školám kazil tablo.

A proto chci říct vám všem, kteří třeba jen na sekundu podceňujete nějaké dítě, že má třeba bulharské nebo arabské nebo romské nebo vietnamské jméno – jste svině. Jakýkoli útok na nevinné dítě mě tak žere, že bych vás nejradši přejel autem. Stejně jako jsem měl chuť to udělat, když jsem slýchal nepřímo vyřčené podobné soudy o svých dětech. Protože ono se to děje i nám Čechům – stačí se přesunout kousek dál.

A ještě něco vám řeknu. Moje dcera se zrovna teď asi dostává do toho nebezpečného věku, o kterém se zpívalo i v Pulp Fiction: Girl, You’ll Be a Woman Soon. Letošní rok je pro ni trošku smutný, protože jí v létě odešly ze třídy všechny kamarádky (v Kataru je všechno pomíjivé) a s novými holkami si nerozumí. Řekla mi, že se baví raději s kluky. (Náhodou jsem před pár dny viděl při dobíjení Maniho telefonu výsměšnou zprávu, kterou Mani poslal sestře – že prý se jí líbí nějaký Adarsh.) Tak jsem se zeptal, jací jsou to kluci, se kterými se raději baví. Timi řekla, že třeba nějaký Adarsh, že se s ním dobře povídá a že je moc chytrý, že s ní soutěží ve většině předmětů. Tak jí říkám, co to je za jméno, ten Adarsh, už jsem tu slyšel ledacos, ale tohle si nějak nedokážu zařadit. A ona se poprvé v životě tak zvláštně usmála a řekla, že Adarsh je asi z Indie. Nevím, jestli se tak usmála proto, že to je TEN kluk, nebo protože v mnoha zemích včetně této jsou Indové podceňovaní. Já jsem jí řek, to je super, mezi Indy jsou někteří z nejchytřejších lidí na světě a v USA jsou nyní Indové vůbec nejúspěšnější etnikum, viz Silicon Valley. A byl jsem za to rád. Samozřejmě vím, že je to třeba první láska, na kterou si brzy nikdo ani nevzpomene, ale vím, že Timi to bude mít s kluky těžké, protože většina mládenců má strach z chytrých holek. Nebude těch kluků dost, a když to bude nějaký Ind, tak ať je to sakra nějaký Ind! Ať si ta holka dělá, co chce!

A tak vám říkám, nebuďte svině. Víte, že já nejsem úplný vítač, varoval jsem tu vždycky před vytvářením paralelních společností s kulturami, co se nechtěj integrovat. Ale diverzita ve škole je super! A právě tyhle děti tam musej chodit, protože dobrým vzděláním se integrují nejlíp! A tyhle „jiné“ děti nakonec často bývají akademicky lepší než my a my Češi potřebujeme konkurenci jako sůl! Já budu hrdý, když moje děti budou mít doma třeba indické nebo arabské nebo romské kamarády! A vy taky nebuďte zaprděné svině. Už mě fakt žerete s těmi útoky na malé děti v Teplicích.

Původní text na Facebooku. 6.6k lajků, 757 sdílení.