České a slovenské víkendy

Teď v červnu už se nepouštíme do žádných větších akcí, protože moře už prošlo varem a na pláži se dá být jedině večer, když vypnou smažení. Ale dám sem pár fotek jako připomínku studených časů z května a dubna, kdy jsme skoro každý víkend někam vyráželi s českou a slovenskou komunitou.

Mimochodem, ta česká a slovenská parta je jedna z nejúžasnějších věcí, které nás drží v Kataru. Odhadujeme, že v zemi žije možná tak 80-100 Čechů a Slováků. Máme svou skupinu na Facebooku, přes kterou si vyměňujeme tipy a která funguje jako neformální ambasáda. Je tu několik partiček, které drží při sobě – staří vlci, co jsou tu klidně 15-20 let a jsou z nich pomalu beduíni a vidí věci po svém, pak takový ten střední stav, co má v Kataru odkrouceno 6-8 let, no a pak naše skupina zelenáčů, co jsou tu 4 dny nebo 4 roky. Ve studených měsících (tj. tak do těch 38 stupňů) jezdíme do pouště nebo na pláž na grilovačky, každou středu se scházíme v jedné syrské restauraci na tržnici Souq Waqif, no a celkově žijeme komunitním životem. Třeba na posledních narozeninách měla Timi asi 30 slovenských a českých přátel, což byla naprostá paráda.

Ale teď už se jdeme kouknout, jak takové víkendy vypadají.

Balení na cestu. Ať teď v Kataru vidím, jak Bea ten náklaďák celý život potřebovala. Na fotce vidíte jen malý zlomek věcí, bez kterých se podle ní rodina 24 hodin neobejde. Zatím to s tou třičtvrtětunkou zvládáme, ale nechci to vidět, kdybychom měli třeba tři děti – to bych si regulérně musel udělat řidičák na tahač s návěsem.

Cestou necestou na tábořiště.

Malinko blbnu s autem, abych trošku zamachroval před ženou a získal nějaký respekt v rodině. Nepomáhá to.

Triumfální příjezd na lokaci a svrhávání carga.

Pohled na tábor. Jak vidíte, tentokrát přijelo na Zekreet asi 9 rodin. Máme tohle údolíčko rádi – sice tu není pláž, ale děti se vyblbnou na skalách. Vypadá to tu jako na Marsu, tedy ovšem s drobným rozdílem asi 150 stupňů Celsia.

Za auty si stavíme stany. Ale jsou i borci, kteří spí raději pod širákem. Já mám maličko obavu ze štírků, kteří tu prý žijí a vylézají hlavně v noci. Ráno prý bývá dobré otočit botu, než si ji nazujete. Ale pravda je, že za 2.5 roku v Kataru jsem viděl jenom jednoho štíra. Bylo to při natáčení daleko v poušti a byl už stejně po smrti.

Děti loví bobříka šikovnosti. Jsme docela hrdí na to, že pro děti máme pokaždé nějaký program. Vloni jsme třeba hráli velkou Honbu za pokladem (který tvořily opravdové katarské perly), tentokrát jsme zase vymysleli bobry, včetně večerního bobříka odvahy. Všichni se snažíme, aby děti i tady v poušti prožily to nejkrásnější z českého dětství.

Samozřejmě máme i pořádný oheň. Sehnat dřevo v Kataru je ovšem docela anabáze. Venku v přírodě žádné neroste, a i kdybyste na nějaký zoufalý stromek v poušti narazili, srdce by vám nedovolilo ho skácet. Svazky dovozových polínek se tedy kupují za těžké peníze v Carrefouru, ovšem mají je jen v táborové sezóně od října do března. Druhou možností je zajít přes týden na nějakou stavbu, dám tam borcům padesátku a požádat je, aby vám přinesli zbytky z palet a dalších stavebních materiálů. To je naše vůbec nejoblíbenější metoda.

Noc nad táborem.

Úsvit. Fotím mraky na obloze – v Kataru dost vzácná věc.

A tady už je jiný víkend a úplně jiné tábořiště, ale prakticky stejná banda. Jsme na Inland Sea na samém jihu Kataru – druhý břeh v pozadí obrázku už je Saúdská Arábie. Hranice vede prostředkem vody.

Jede se tam strašně krásnou pouští. Tuhle fotku jsem nedělal já, ale kamarádka a skvělá fotografka Viola. Je na ní naše auto a hlavně takový ten pocit svobody, který zažijete jen v poušti, na moři nebo (prý) ve vzduchu.

Souboj moře a pouště je hrozně fotogenická věc. Akorát na oblohu jsem tentokrát neměl štěstí – je docela bílá, což se v Kataru na jaře a v létě při velkém horku stává.

Děti samozřejmě milujou duny.

V partě se libovolně míchá čeština, slovenština a (mezi dětmi) i angličtina. Timi a Mani nakonec díky Kataru rozumějí slovensky jedna báseň.

V dubnu se ještě dá v poušti chodit bosky, teď v červnu byste to už nezvládli. Písek parchant se ohřívá tak, že to i přes boty bolí.

Ještě jeden pohled na krásy přírody.

A další krásy přírody. Baby z naší party si užívají na pláži. Jak vidíte, na těchto odlehlých plážích jdeme my Evropané v pohodě do plavek a není žádný problém.

Timi drápe do písku nějaké ty osobní postřehy.

A na rozlučku část naší bandy. Zase se uvidíme v září, až se lidé vrátí z dovolených a z těch evropských mrazíků. Už se těšíme.