Češi v cizině

Lidovky mají takovou fajn rubriku Češi v cizině. No a tentokrát přišla řada na Katar. Jsem tu akorát rok, což ještě není nic moc, ale pár povrchních postřehů jsem jim tam drze vyfik.

Screenshot, Lidovky.cz, 3. 1. 2014

Odkaz na článek na Lidovkách

No a plný text, kdyby link náhodou přestal fungovat.

Čech v Kataru: korupce tu v podstatě není, lidé ji nepotřebují

Češi v cizině 3. ledna 2014 6:29 | Lidovky.cz

Martin Jaroš rád cestuje a poznává svět. Než se přestěhoval do Kataru, žil také v Maďarsku a Turecku. Do Česka se ale chce vrátit, i když rozhodně ne na trvalo. A co ho v Kataru překvapilo? „My Evropané mluvíme jako dlaždiči a jsme zvyklí hodně klít. Na to si tu musíte dát pozor. Není třeba dobré říkat, že je něco v pekle nebo že jdete od čerta k ďáblu – tahle slova jsou tu prostě tabu,“ říká. Server Lidovky.cz přináší další díl seriálu Češi v cizině.

Lidovky.cz: Vzpomenete si na první dny po přestěhování? Co vám nejvíce ulpělo v paměti?
Slunce a horko. Katar má klima asi takové, jako když otevřete troubu v kuchyni. V létě je tu čtyřicet padesát stupňů ve stínu, teď je leden a teploměr stejně šplhá na 25 stupňů. Ale víte co? Naše rodina si na ten hic zvykla a už bychom ho za nic neměnili. Ono to suché teplo je docela fajn. Každé ráno se probouzíme do sluníčka a vidíme z okna tyrkysové moře, ve kterém se dá koupat deset měsíců v roce. Po šedivé obloze v Praze, plískanicích a dešti se nám nějak nestýská. A co jinak? V prvních dnech na mě dělala dojem obrovská auta. A benzín za čtyři a půl koruny. A skvělé služby – že vám v každém obchodě otevřou dveře, odnesou nákup do auta a ještě se u toho usmívají. Na to se rychle zvyká.

Kdo je Martin Jaroš?
Do Kataru se přistěhoval před rokem i s manželkou a dvěma malými dětmi. Předtím už podobně žil v Turecku a Maďarsku, protože rád poznává svět. Pracuje pro mobilního operátora Ooredoo (Qatar Telecom) a vytváří pro něj reklamy, stejně jako to předtím dělal pro české operátory. Je autorem recesistické knížky Černý Petr – Jak se dělá kariéra. Chce procestovat nejméně sto zemí a chce to stihnout ještě před penzí.

Lidovky.cz: S čím jste v cizině narazili? Je nějaký český zvyk, který byl pro okolí krajně nezvyklý?
Klení. My Evropané mluvíme jako dlaždiči a jsme zvyklí hodně klít. Na to si tu musíte dát pozor. Není třeba dobré říkat, že je něco v pekle nebo že jdete od čerta k ďáblu – tahle slova jsou tu prostě tabu. A taky samozřejmě musíte respektovat, že na katarské dámy se nesahá a že byste jim v práci neměli podávat ruku. Ale jinak je všechno fajn. Když dodržujete těch pár pravidel, nemáte žádný problém. A doma si můžete dělat, co se vám zlíbí.

Lidovky.cz: Chcete se do Česka ještě někdy vrátit?
No jéje! Vždyť je to náš domov a vždycky bude. Myslím, že ideální čas na návrat bude za pár let, až budou děti mít věk na střední školu. Takové ty první lásky a další gymnaziální radosti si určitě užijí lépe v Praze. Ale zároveň musím říct, že ani to stěhování do Česka nejspíš nebude natrvalo. Koho jednou kousne cestovatelský brouk, ten už si to nese celý život. Až nebudu muset pracovat, určitě se se ženou přestěhujeme do nějaké sympatické země, kde je slunce a moře. Moc dobře rozumíme americkým penzistům, kteří se houfně stěhují na Floridu. Vidíme to stejně.

Lidovky.cz: Existuje nějaké české jídlo, které vám v cizině chybí? Uvařil jste přátelům v zahraničí nějaké české jídlo? Jak jim chutnalo?
České jídlo milujeme a třeba takové knedlíky si děláme skoro každý týden. Kupodivu nám tu chybí vepřové. Doma jsem ho skoro nejedl a vůbec by mě nenapadlo, že ho kdy budu postrádat, ale tady se mi kolikrát zastesklo po dobrých buřtech na ohýnku. A samozřejmě nám chybí český chleba. Místo něj se musíme ládovat francouzskými bagetami nebo italskou ciabattou, což je sice fajn, ale člověka z těch tvrdých kůrek časem bolí dásně. Naštěstí nám docela chutná arabský pita chléb. A vaření přátelům? Jednou škola našich dětí pořádala piknik a my jsme pro ostatní rodiče upekli pravou českou bábovku. Všichni nám mohli ruce utrhat a bábovka zmizela ze stolu jako první. Ostatní přinesli jen obyčejné kupované jídlo, všelijaké ty donuty, muffiny a spol., což samozřejmě nebyla pro babiččinu bábovku žádná konkurence.

Lidovky.cz: Máte děti? Učíte je česky?
Máme osmiletou dcerku a pětiletého kloučka. Česky mluví oba výborně a taky chceme, aby to tak zůstalo. Dcerka každý den po anglické škole piluje vyjmenovaná slova a českou historii, aby pořád věděla, odkud je. Jinak se jim tady ale líbí. Školu tu mají rády, protože je přátelská a kreativní. A samozřejmě se jim líbí plavání, hledání mušliček a dobrodružství v poušti. Děti si umějí užívat, ať jsou kdekoli.

Lidovky.cz: Jaké jsou první asociace, které slýcháváte, když řeknete, že jste z Česka?
Na Českou republiku se každý nechytne, takže si musíme pomoci starou dobrou Czechoslovakií. To je dobrá značka, budovaná 70 let, tu zná každý. Když už lidi vědí, která bije, tak hodně z nich řekne: „Ááá, Praha, to je krásné město, tam hrozně chci jet.“ Katařané tu už většinou byli a hodně se jim tu líbilo, vedle Prahy dobře znají i české lázně a mluví s uznáním o českých fyzioterapeutkách a lékařích.

Lidovky.cz: Sledujete tamní politiku? Liší se politická kultura od té naší?
Politiku sledujeme s velkým zájmem. Je to naprosto odlišné. Kataru vládne emír a žádné volby se tu nekonají. Ale protože vládne velmi osvíceně, tak volby ani nikomu nechybí. Korupce v tradičním slova smyslu tu neexistuje – lidi ji ani nemají zapotřebí. Stát prostě funguje. Vláda se například celá zdigitalizovala. V chytrém telefonu máme populární aplikaci Metrash, kterou vytvořilo ministerstvo vnitra. Když chcete například převést auto na jiného majitele, spustíte na svém telefonu Metrash, uděláte pár kliků a je hotovo. Když nemáte chytrý telefon, můžete totéž vyřídit ve vládních samoobslužných automatech, které stojí v nákupních střediscích hned vedle bankomatů. Automat vás pozná podle oční sítnice a už můžete úřadovat, klidně třeba o půlnoci. Žádné fronty na úřadech a žádní kyselí úředníci. Takhle si představuju, že má státní správa fungovat.