„Je důležité dívat se na svět jako na „partu lidí“. Představa, že když se to vezme kolem a kolem, jsme jen banda dobromyslných kámošů, kteří se snaží spolu nějak vyjít, je alfou a omegou mého pohledu na svět. Nejsem „pro-ženská“ ani „proti-mužská“. … Nemyslím si, že by problém vězel v mužích/mužské povaze/mužské sexualitě. … Nikdy jsem to neviděla jako souboj muž versus žena. Viděla jsem ale vítěze a poražené. Sexismus většinou pramení z toho, že muži jsou zvyklí vidět nás ženy jako poražené bytosti. V tom je jádro pudla. Prostě máme špatné postavení. Muži jsou zvyklí, že jsme na druhém místě nebo rovnou diskvalifikované:“ (137)
„Tichý hlas uvnitř – potlačovaný, ale nikdy ne zcela umlčený – říká: „Kde je nějaký skutečný důkaz toho, že ženy se vyrovnají mužům?“ A tento hlas nezní jen v hlavách mužů. Mají ho uvnitř i ženy. Ani nejzapálenější feminističtí historikové – historici i historičky – hovořící o Amazonkách, kmenovém matriarchátu a Kleopatře nemohou zakrýt, že ženy za posledních sto tisíc let dokázaly fakticky kulový. No tak, přiznejme si to. Přestaňme se namáhat a tvářit se, jako by existovala nějaká paralelní historie ženských úspěchů a kreativity rovnocenná té mužské, kterou se muži intenzivně snaží ukrýt. Nic takového neexistuje. Naše impéria, armády, velkoměsta, umělecká díla, filozofky, vzdělankyně, vynálezkyně, vědkyně, astronautky, badatelky, političky a idoly by se klidně vešly do jedné hospody. Nemáme Mozarta, Einsteina, Galilea ani Gándhího. Nemáme Beatles, Churchilla, Hawkinga ani Kolumba. Nic takového nepřišlo.“ (138)
„Tehdy nás všechny napadlo, že ženy prostě nemají tolik co říct, ale báli jsme se to vyslovit. … Tiše nás sžírala myšlenka, že kreativita se přece měla rozpoutat hned, jakmile se změnila legislativa. … Proč jsme to tedy nedokázaly? Na základě mých osobních zkušeností je sto tisíc let mužské nadvlády postaveno na prostém faktu, že muži nemívají zánět močového měchýře. Proč Ameriku v roce 1492 neobjevila žena? Která žena by v éře před antibiotiky riskovala to, že se vydá přes Atlantik a stráví většinu cesty na záchodě, bude brečet a občas okýnkem zařve: „Neviděl už někdo New York? Podejte mi párek v rohlíku!“ (140-141)
„Být mužem a mít mužské zážitky bylo považováno za normální a cokoli jiného bylo druhořadé. A jako druhořadé – bez měst, filozofie, impérií, vojska, politiků, objevitelů, vědců a techniků – byly ženy poražené. Nemyslím si, že vnímání ženy jako podřadné bytosti je předsudek daný tím, že muži ženy nenávidí. Když se podíváte do historie, uvidíte, že je to předsudek daný prostou skutečností.“ (142)
„Další módní doplněk, po němž ženy údajně měly šílet, jsou kabelky. Je zcela zřejmé proč. Kromě bot platí i pro kabelky, že jsou jediným módním kouskem, do nějž nebudete nikdy příliš tlustá a vždycky vám padne.“ (207)
