Bali 2015

Zase se omlouvám za delší pauzu, ale jsme teď nějak strašně zaneprázdnění žitím. To je furt škola, práce, arabština, pláž, vytřepávání písku z auta, škola, práce, arabština, pláž, vytřepávání písku z auta – nestíháme pořádně ani dejchat, natož někam psát. Až teď se nám v tom vytřepávání písku z auta udělala menší pauza. Uhodil totiž svátek Eid Al Adha, čehož jsme využili k rychlé dovolené.

Mimochodem, Eid Al Adha. Je to svátek oběti, kdy by každá rodina měla zaříznout nějakou tu ovci, kozu nebo třeba velblouda. V dnešním Kataru už si to lidé samozřejmě nedělají sami, ale mají na to městská jatka. Nejméně třetinu masa byste měli dát chudým, což je hezké nařízení. Protože si spousta lidí v Africe nemůže oběť dovolit, existují tady v Kataru automaty (provozuje je dokonce i naše firma), ke kterým můžete přijít, vhodit příslušný obnos a chudá africká rodina dostane ovci k obětování. Pokrok prostě nezastavíte.

My ale nejsme muslimové, takže se u nás Eid Al Adha projevuje hlavně tím, že je volno ve škole. Bohužel nebylo až do poslední chvíle známo, kdy přesně prázdniny budou – záleží to na pozorování měsíce a na rozhodnutí Nejvyšší vzdělávací komise. A naše rodina si nemůže dovolit školní prázdniny přetahovat, protože Bea ve škole učí a vypadalo by to blbě. Celou dobu se zdálo, že volno bude jen 3-4denní, což je v zásadě jen lepší víkend. Nakonec nám tři hodiny před začátkem prázdnin škola poslala email, že prázdniny se prodlužují na 7 dní, což už je jiné kafe. Ihned jsme usedli k Expedii a zoufale se snažili zamluvit nějakou cestu – a samozřejmě to moc nešlo, protože o to samé se v tu chvíli snažil celý Katar.

Nakonec nám vyšlo, že na 6 dní skočíme na Bali, slavné to Bibione jižní polokoule. Sice by se našlo mnoho bližších míst, která by nás lákala ještě o trochu víc, ale v celé jižní Asii ještě furt doznívá monzun a kromě toho Bali snad všude pršelo.

Moře, přátelé, bylo studené jak psí čumák. A když říkám psí čumák, myslím tím Bílého tesáka v jeho nejzoufalejším aljašském období.

Je to samozřejmě tím, že my už z toho Kataru máme úplně rozhašený termostat. Jak voda nemá 30 stupňů (raději 33), tak se nám do ní nechce. Ale neva, vlny tam byly super (pro surfaře je to evidentně ráj), takže děti byly spokojené. A my jsme se tam stejně nejeli koupat, takže je to jedno.

Druhá věc, která nás zneklidnila, byly davy lidí a všudypřítomná (dost hnusná) zástavba. Nečekejte žádný liduprázdný tropický ráj – celé Bali má asi 5krát vyšší hustotu obyvatel než ČR, což je samozřejmě dost vidět. Lidi samotní by ještě tolik nevadili, ale ke každému člověku patří bohužel ještě skútr a hlavně tři boudy, do kterých dotyčný zrovna veze na svém skútru pizzu nebo kus lešení. Takže 40kilometrová túra do Ubudu se pak protáhne na 3 hodiny, během nichž neuvidíte ani díru mezi domy, natož nějaký strom či pole. Je to podobně povznášející jako vyrazit z Prahy po staré benešovské silnici a poskakovat mezi satelity od jednoho skladu pneumatik k druhému. Akorát je tu proti Jesenici krapátek ohulená saturace barev.

Je mi jasný, že balijští experti teď řeknou – nejezděte na přelidněný jih ostrova, jeďte na pustý sever. No jo, ale když ty pěkné hotely jsou právě na tom jihu a letiště taky, takže volky nevolky tam nějaký čas strávíte.

Ale neva. Tím seznam negativ končí, zbytek Bali docela šel.

Museli jsme se samozřejmě mrknout na slavná terasová rýžová pole v Ubudu. Maj to tam pěkný, ale je to samá rejže a dost takových jakoby teras, takže furt chodíte nahoru a dolu.

V téže obci jsme se setkali i s dlouho neviděnými příbuznými. Martínkovi, který jediný byl v jejich váhové kategorii, chtěla jedna opice podrápat nohu, ale kluk se nedal. Je to geroj.

Normální krajina na jihu Bali, cestou z Ubudu zpátky na ubytovnu. Pro změnu pole s čerstvě zasazenou rejží. Jako zázrakem na jednom místě přestala zácpa a udělala se průrva mezi domy. Ihned jsem zastavil kvůli fotce, čímž jsem vytvořil zácpu i na tomto posledním kousku Bali, kde ještě chyběla. Turisti, no.

Druhý den jsme si řekli – co kdybychom se pro změnu podívali na nějaká rýžová pole? A tak jsme jeli do oblasti Jatiluwih, která na nás udělala mnohem příznivější dojem. Míň lidstva a víc přírody – rozhodně doporučujeme. Krajina mi trochu připomínala rodné Podblanicko, akorát že místo trávy tam mají rejži a místo Blaníku vulkán Batukaru (vlevo).

V Jatiluwihu jsou i hezké procházky a dokonce tu projíždějí i skupinky turistů na bicyklech, což všechny místní opravdu baví. Ano, uhadujete správně, velká část cykloturistů jsou Češi, protože jiné národy takové nápady v tropech prostě nedostávají. Takže i počet českých cyklistů v Jatiluwihu zhruba odpovídá tomu Podblanicku.

Balijský venkov nahlížený přes banánové listy. Jako starý pěstitel (kterému zatím uschl úplně každý banán) obhlížím stav banánovníků v každé zemi s profesionálním zájmem. Musel jsem uznat, že ty místní vypadaly hodně fit a že relativně chladné balijské klima (nikdy přes 34 °C) jim jde k duhu. Grrr.

Ještě víc toho krajinářského kýče.

Borec sází rýži z plovoucí misky. My Češi jsme zvyklí na roční cyklus setí – zrání – sklizeň. Ale na Bali měsíce nehrajou velkou roli. Vedle sebe klidně uvidíte pole s rýží čerstvě zasetou, napůl vzrostlou i těsně před sklizní. Náš řidič byl vyloženě fanatik na rýži a celé hodiny nám vykládal, že Balijci rozlišují dva základní druhy – červenou rýži a bílou. Bílá je levnější a jí se furt. Červená se bere jako luxusnější zboží, je prý zdravější, ale zas tak strašně jim nechutná. Jí se o svátcích, nebo se míchá v malém poměru s bílou, nebo se z ní dělají nápoje.

Rodinný chrám za domkem, Jatiluwih. Bali je neobyčejně spirituální, čehož jsme si všimli i během naší bleskové návštěvy. Prakticky každá rodina má vedle domu svůj vlastní malý templ. Balijci jsou hinduisté – Bali je jediný hinduistický ostrov v jinak muslimské Indonésii – a musím uznat, že jsou opravdu neobyčejně pokojní a milí. Je to někdy až dojemné.

Náhodná scéna z ulice – lidi se sešli k pouličnímu obřadu. Řidič říkal, že tenhle den je dobrý na obřady, tak budou všude obřady. Zítřek bude dobrý na svatby, tak budou všude svatby.

A měl pravdu. Druhý den jsme viděli během cesty desítky svateb. Takhle je označený dům, ve kterém je dnes svatba – jak vidíte, ke zdobení přistupují borci dost zodpovědně. Ta malá věžička vlevo vedle vchodu je právě rodinný chrám, který má každý na zahradě. Vedle toho jsou ještě větší obecní chrámy a pak i největší královské. Těžko si představit, že by každá rodina na české vesnici obětovala půlku zahrady na chrámík a oltáře – kam by lidi dali mrkev a králíky? My jsme holt o hodně pragmatičtější banda.

Obětní misky. Každých pár kroků uvidíte na zemi ležet tyhle mističky s obětinami. Je to malé poděkování zemi, která Balijcům dává plodiny – bývají tam kvítky, zrníčka rýže a tak. Nejdřív vám to přijde jako bordel – ono se to během dne všelijak rozhází a někteří nevšímaví turisté na to i šlápnou – ale časem si přece řeknete, že je to hezké. Je to takové jemné přesně jako celá balijská duše. Spousta lidí vozí tuto misku – pravidelně vyměňovanou – i na palubní desce svého auta.

Náhodná scéna z jakési vesnice, kde měl náš řidič rodinu, takže bylo nutno projet kolem a zamávat (řidič měl ovšem rodinu v prakticky každé ulici každé obce na Bali). Školačky v uniformách jdou s pometly zametat hřbitov, protože dnes je dobrý den na zametání hřbitovů.

Na tom nošení věcí na hlavě musí něco být – my Evropani jsme snad jediná kultura, která ho pořádně nerozvinula. Akorát by u nás Lidl musel stavět hangáry s vyšší světlou výškou.

Ta děsivá příšera vpravo je Barong, frontman balijské mytologie, vlevo je normálně moje žena. Na Bali je k vidění obrovské množství kamenické práce; lidi tam opravdu mají nějaký umělecký gen. Hezké je, že skoro všechny sochy se neustále dozdobují čerstvými květy.

Typický balijský chrám.

Dětem se strašně líbila představila, že jsme ve stejné zemi jako sopka Krakatau, o které si doma s oblibou vyprávíme. U pláží bývají tyhle hezké cedule: v případě zemětřesení může následovat tsunami. Nepanikařte a ihned opusťte pláž.

V hotelu každý den dělali z květin nápis pro hosta, který měl mít ten den narozeniny. Plný sebevědomého očekávání jsem 27. září přistoupil k recepci v naději, že tam bude Happy Birthday Martin – a jako na potvoru zrovna ten jediný den neudělali narozky, ale svatbu nějakých Australanů, co byla večer na pláži. A z takových ústrků se prosím skládá celý můj život. No ale dobrá, nebudu tu brečet. Jinak byla dovolená OK a děti tam chtějí znova.