Babička na návštěvě

V říjnu a listopadu jsme v Kataru měli první návštěvu – z Čech přijela babička. Bál jsem se, že se u nás na té poušti bude nudit, ale nakonec to myslím bylo super.

Babička přijela na takzvané rodinné vízum, které mi vyřídila firma. Víza do Kataru pro Čechy jsou docela opruz – na rozdíl třeba od Britů a jiných nóbl členů EU je nedostáváme na letišti, ale musíme si je zajistit předem. Kdo tu nemá rodinná pouta, udělá nejlíp, když si zaplatí ubytování v nějakém pětihvězdičkovém hotelu a ten už se mu o turistické vízum postará.

Děti byly samozřejmě v sedmém nebi. Co vám budu povídat, co jsme se odstěhovali do Kataru, tak vidí babičku hrozně málo. A svoje maďarské prarodiče navštěvují doslova jednou za uherák. Tohle odloučení od rodiny je na celém životě v zahraničí asi to nejhorší. Snažíme se to nějak vynahradit právě těmihle delšími cestami babičky do Kataru, které snad budeme několikrát do roka opakovat.

Babička viděla v podstatě celý Katar. Což při rozloze 160 x 80 km není zas tak těžké. Samozřejmě jsme ji hned vzali do pouště: tahle fotka je třeba z poloostrova Zekreet. Co čert chtěl, právě s babičkou na palubě se mi podařilo poprvé zapadnout do písku. Naštěstí to byl jen na kraji duny. Vyhrabali jsme kola a nějak to roztlačili, aniž bychom museli potupně žádat land cruisery o pomoc. Dětem se celé to dobrodružství a hrabání tak líbilo, že od té doby chtějí, abychom zapadli do písku každý víkend. Já jsem ale krkavčí otec a zarputile odmítám jim tenhle sen plnit.

Kromě pouště jsme ovšem byli i v civilizaci. Babička se například zúčastnila rodinného dne ve škole, kde velmi zabodovala se svou bábovkou.

O víkendu chodila s dětmi řídit naše super auto Traxxass. Mimochodem tenhle model v měřítku 1/10 je opravdový sen každého kluka – profesionální závodní podvozek, motor, který uhání až šedesátkou, a strašně robustní provedení, žádná čína. Tohle opravdu umí jen značka Traxxass. V ČR ji prodávají třeba tady – Traxxass Slash 4×4 na rc-store.cz.

Největší úspěch ale samozřejmě mělo moře. Tam jsme jezdili doslova furt. Musím uznat, že v říjnu i v listopadu ještě bylo koupání na naší oblíbené pláži Fuwairit parádní. Voda tyrkysová, teploty pořád přes třicet, co víc si člověk může přát.

Naposledy jsme do moře vlezli 15. listopadu. Kéž by každý podzim vypadal takhle!

Děti se už teď těší na březen, kdy to zas bude na koupání.

Na pláži člověk potká půlku světa. Jednoho dne slavili Indové svůj velký svátek (Diwali) a na pláž jich přijela fůra. Však vidíte ten malý autobusík vzadu vlevo – takovým se typicky vozí dělníci na stavbu. Zpočátku jsem nadával, že je na „naší“ pláži moc lidí, ale za chvíli jsem je vzal na milost, protože s nimi nebyly opravdu žádné problémy. Takhle prosím staví písečné hrady lidi, kteří mají na kontě Tádž Mahal a Khadžuráho! Borci, od pohledu z Kéraly, stavěli s ohromným zaujetím. Stavbyvedoucím byl starší muž vpravo.

Ale zpátky k babičce. Jeli jsme taky na duny v oblasti, které se říká Sealine. To je fascinující místo, kde se Katařani naplno oddávají své vášni pro motory. Je to tak šílený, že o tom jednou musím sepsat samostatný článek. Představte si ohromný plac u moře, kde jsou perfektní rovinky i pěkné duny. Sem se na víkendy sjíždí stovky čtyřkolek, písečných bugin, supersportů i upravených teréňáků – a každý si dělá, co chce. Desetileté děti běžně řídí těžké mašiny, lidi obdivujou nejodvážnější borce, kteří přejíždí hřebeny dun, mlaďoši předvádějí světelné kreace na svých čtyřkolkách – to je celý Katar. Samozřejmě se tam čtyřkolky i půjčují, což si babička hned musela vyzkoušet.

Typická scéna ze Sealine – spanilá jízda těžkých čtyřkolek s katarskými vlajkami.

Já mám taky rád všechno od benzínu, takže těm lidem všechny tyhle hračky úplně závidím.

Tak to bylo Sealine. Ale taky jsme zažili den, kdy do Kataru přilétli legendární leteční akrobati Red Arrows. Koukali jsme se ně na nábřeží hned vedle naší čtvrti West Bay.

Musím uznat, že to chlapi uměj. Jsou to myslím britští vojenští piloti.

Rozprsk. Nefotilo se mi to snadno, ostřil jsem moc pomalu a nic jsem pořádně nestíhal. Příště už mi to snad půjde líp.

Takovéhle srdce nám vykroužili nad Dohou.

Barvitě provedená skoro srážka.

Taky jsme ovšem zažili klidné dny. Třeba tady v příjemně zastíněné Kataře.

Děti lezou na minaret tzv. Zlaté mešity v Kataře. Asi to není zrovna slušné, ale hned jsem zahnal. Stejně nás nikdo neviděl.

Babička pro změnu před minaretem Modré mešity. Ty ornamenty zvládají místní na výbornou.

A tohle už je rozlučková fotka před typickými holubníky. Byla to super návštěva a uběhla až moc rychle. Doufám, že další bude už na jaře.