Jaroslav Plesl napsal pěknou recenzičku/hejt na Černého Petra.
Tady je odkaz na článek.
A tady plný text pro případ, že by link na Lidovky přestal fungovat.
Černý Petr aneb Autora té knihy trochu znám
EKONOMICKÝ DIÁŘ Na český knižní trh vstupuje v těchto dnech dílo, které by si čtenáři ekonomického diáře rozhodně neměli nechat ujít. Rozsahem nevelká, významem však gigantická kniha Jak udělat kariéru s podtitulem Praktická příručka kancelářské krysy má příjemný kapesní formát a na sto stránkách nabízí vše, co potřebuje znát každý korporátní zaměstnanec, aby mohl po sobotním nákupu v Intersparu naplnit ledničku Miele, poskytl dětem adekvátní vzdělání v Bumble Bee a jednoho dne splatil Komerční bance svou milovanou třímilionovou hypotéku na byt, v němž se měsíc od měsíce spí stále hůř. Aby bylo jasné, že tentokrát jde o skutečné valjů, nabízím pasáž, v níž autor popisuje průběh firemní reorganizace. „Konečně přijde ten den a ve vaší recepci složí své samsonity partička hochů na prahu třicítky. Mají tváře mužně ošlehané klimoškou z letištních hal a pleť v takovém tom vyblitém odstínu šedé, ke kterému vám pomůže jen ponocování nad PowerPointem a osmdesátihodinový pracovní týden. Ne, vašemu oboru tak úplně nerozumí, ale žádný strach, v roce 2003 o něm četli skvělou kejs stady a taky o něm diskutovali v jednom modulu na embíej. Jsou strašně milí, a když vám na seznamovacím mítinku srdečně tisknou ruku (pevně a vřele, měli na to týdenní kurz v Massachusetts), vůbec byste do nich neřekli, že vás o tři měsíce později vyhodí z práce a s vámi i osm vašich redundantních přátel.“ Autor Praktické příručky kancelářské krysy svou identitu skrývá pod jménem Černý Petr, ale náhodou ho tak trochu znám, proto nabízím laskavým čtenářům i jemu drobný kvíz. Který z následujících dvou typů ekonomických novinářů by to asi tak mohl být?
a) Po úspěšném přijetí na Podnikohospodářskou fakultu VŠE přežijeme na katedře personalistiky přednášky z řízení lidských zdrojů v neziskovém sektoru, zjistíme, co všechno lze označit za zaměstnanecké výhody, a sesmolíme seminárku, kterou zahájíme třeba takto: „Čím dál tím více firem odměňuje své pracovníky vedle mzdy také nepeněžními výhodami“. Inženýr Stříbrný je nadšený a věstí nám zářnou budoucnost v Sodexhu. Pak ovšem při přednášce o hygieně práce odběhneme na záchod a zapomeneme si umýt ruce, což docenta Berušku přivede k nepříčetnosti, a nad naší budoucností se stahují mraky. Vše se v dobré obrátí, když s pomocí Překladače Google odevzdáme anglicky sepsanou dizertační práci na téma Strategie stabilizace talentů generace Y. Je brilantní, přestože vůbec netušíme, zda je řeč o našich rodičích, nebo budoucích dětech. A už vůbec nevíme, že generaci Y si jednoho srpnového rána roku 1993 vymyslel bezradný šéfredaktor Advertising Age, když po propité noci prošvihnul uzávěrku pro svůj editorial. To z nás ovšem činí ideálního adepta pro práci v jakékoli ekonomické redakci, což nám jednoho dne vysvětlí protřelejší spolužák, který už od druháku smolí pod lavicí tiskové zprávy pro Ogilvy. S nástupním platem v příloze Kariéra jsme velmi spokojeni a smějeme se vrstevníkům, kteří pracují v Procter and Gamble za poloviční mzdu. V tu chvíli však ještě netušíme, že spolužačka v P&G bude brát za tři roky čtyřnásobek a pravidelné výkonnostní bonusy, zatímco nám bude následujících deset let s platem hýbat jen inflace.
b) Vystudujeme Mezinárodní obchod na VŠE a odevzdáme diplomovou práci na téma Specifika obchodních jednání s německými partnery. Těžíme přitom ze stáže na Ludwig-Maximilians-Universität v Mnichově, kde jsme se však hlavně naučili, jak číšníkovi důrazně vysvětlit, že jsme opravdu chtěli Riesling Terra Montosa ročník 2008 z vinařství Georga Breuera, o němž jsme se dočetli ve Weinwirtschaftu, nikoli tu žlutou vodu nabízenou v Aldi za čtyři eura a 99 centů pod názvem Riesling Classic. Jednou tím na služebním výjezdu do Vídně ohromíme šéfa a nastoupíme k raketové kariéře v mezinárodní korporaci, jejíž akcie patří do portfolia každého rozumného fondu. Předtím si však pro jistotu vyzkoušíme, zda bychom na akciích nedokázali zbohatnout sami, a za tímto účelem si střihneme tříměsíční brigádu v ekonomické redakci některého českého listu. Když už máme překládání zpráv z Bloombergu plné zuby a na akciích jsme prodělali osmdesát tisíc vypůjčených od maminky, pokorně nastoupíme do marketingového oddělení Šmudlocorpu a začneme dřít. Po roce se poprvé vidíme s Milanem Šteindlerem, který točí pro Šmudlocorp nové reklamní spoty. Přemůžeme se, pochválíme mu poslední film a výstřední barvu kecek. Od té chvíle je z nás kreativec. Skotský šéf reklamního oddělení si nás velmi oblíbí, každou sobotu nás zve na pětihodinový brunch do Savoye a my jsme mamince konečně splatili těch osmdesát litrů. Přesto se v noci začínáme budit, neboť se neumíme rozhodnout, zda do nové kampaně obsadit spíš Čtvrtníčka, či Nebřenského. Abychom si zachovali zdravý rozum, založíme anonymní blog, kde se svěřujeme se zkušenostmi z korporátního života, a jsme všichni šťastní. My, korporace i čtenáři.
Jak říkám, autora té knihy trochu znám. A vím, že se vůbec nebude zlobit. Protože jinak by tak dobrou knihu nikdy nemohl napsat.
