„Žádný Tibeťan, který má jakékoli hlubší povědomí o svém náboženství, není tak hrubě nezralý, aby věřil, že prospěch mu může přinést pouhý mechanický čin nebo že s každým otočením bubnu stoupá k nebi tolik tisíc modliteb, kolik je jich napsáno na papírových roličkách uvnitř. Tento hloupý nesmysl je výmyslem zejména Zápaďanů, kteří se cítí nadřazeni zesměšňováním náboženských zvyků jiných národů, aniž by porozuměli jejich psychologickému přístup nebo původu těchto zvyků. Tibeťan nehodlá „podvádět bohy“ tím, že by si je usmiřoval falešnými modlitbami anebo uhýbal před námahou vyvíjet jakékoli úsilí a utíkal před odpovědností za své vlastní skutky, chování a jednání (karma). Modlitby v buddhistickém duchu nejsou prosby k mocnostem mimo nás a za osobní výhody, ale vyvolávání sil, které sídlí v nás a které mohou být účinné jen tehdy, jsme-li zbaveni sobeckých tužeb. Jinými slovy, buddhisté nevkládají svou víru do moci bohů, sídlících v nějakých nebesích kdesi mimo, ale věří v sílu pohnutky a čistotu víry (či čistotu záměru).“ (35)
„Během posledních let na Cejlonu jsem strádal nedostatkem veškeré hudební inspirace, která v jižním buddhismu (théraváda) zcela chybí na základě mylného názoru, že hudba je pouhou formou smyslového požitku. V důsledku toho na sebe náboženský život vzal suchou, intelektuální formu výrazu, v níž byly s nižšími emocemi společně potlačeny i vyšší emoce a o všechny negativní skutky bylo pečováno natolik, že nemohla vyrůst žádná velká osobnost – tj. vyrůst nad úroveň přijaté normy.“ (45)
O Tibetu
„Kontrast mezi slunečním svitem a stínem je takový, že když bude … jedna část těla vystavena slunci, zatímco druhá zůstane ve stínu, člověku se zároveň udělají puchýře vlivem prudkého spálení ve slunci i puchýře z mrazu vlivem ledového vzduchu ve stínu.“ (78)
„Navzdory pocitu malosti uprostřed rozlehlosti a majestátnosti horské krajiny, navzdory vědomí lidských omezení a závislosti na rozmarech větru a počasí, vodě a pastvinách, potravě a otopu a dalších materiálních okolnostech, nikdy jsem necítil pocit větší svobody a nezávislosti. … Tato svoboda nespočívá v tom, že si můžeme dělat, „co chceme“, není to ani libovůle, ani svéhlavost, ani žízeň po dobrodružstvích, ale schopnost přijmout neočekávané, netušené situace života, dobré stejně jako špatné, s otevřenou myslí; je to schopnost adaptovat se na nekonečnou různorodost podmínek bez ztráty důvěry v hlubší spojení mezi vnitřním a vnějším světem.“ (79)
„Protože vodě trvá průměrně dvanáct hodin, než se dostane dolů z hor, vysoký stav řek začíná večer a poklesá ráno. Malé vodní toky často během dne vysýchají a objevují se jen v noci, takže někdo, kdo to neví a vztyčí svůj stan v suchém korytě takové bystřiny, může být naráz v noci vyplaven hučícím potokem.“ (81)
„Tibeťané sami chodí velmi pomalu, ale rovnoměrným krokem, přivádějíce svůj dech do dokonalé harmonie s pohybem.“ (82)
„Buddhismus nevěří na „věčné zatracení“ a nepovažuje sebeumrtvování za záslužné… Buddha sám opustil život extrémního asketismu, když zjistil, že nevede k očekávaným výsledkům. A potvrdil, že v jediném záblesku vhledu může být získáno více moudrosti než za léta sebetrýznění.“ (115)
„Neexistuje žádná jiná s Kailásem srovnatelná hora, protože on tvoří osu dění dvou nejdůležitějších starobylých civilizací světa, jejichž tradice zůstaly po tisíciletí nedotčeny; Indie a Číny. Pro hinduisty stejně jako pro buddhisty je Kailás středem vesmíru. (257)
