„Ivane, co jsou ty zvuky pod koly? Jako kdyby někdo uprostřed stepi rozházel dřevěné desky!“ Odpověděl mi: „To nejsou desky, Mansure, to jsou mrtvoly! Rozjezdila je auta, takže jsou placaté a vyschlé, a teď vydávají ty praskavé zvuky jako prkna!“ Úplně mne to sebralo a vykřikl jsem: „To není možné!“ Ivan zastavil a oba jsme seskočili z kabiny ven. „Tak se, Mansure, podívej sám!“ Vytáhl jsem z kapsy baterku a uviděl ta „prkna“ a „trámky“: ležel tam jeden náš voják v šedém plášti a jeden mrtvý Němec v zeleném. Když jsem udělal pár kroků, nohy mi na těch mrtvých tělech podkluzovaly. Ivan mezitím vysvětloval: „Kloužou, protože jsou mastné. Prodívej se na naše kola, vypadají jako pomazaná sádlem. A když píchneš kolo a chceš je vyměnit, musíš je napřed omýt benzinem. Tak už to vidíš? Jedeme dál!“ (83)
„Na konci této schůze jsem se jako první přihlásil a oznámil, že náš staršina, který byl na schůzi přítomen, si pro sebe nechal ukořistěné zlaté hodinky, které jsem dobrovolně odevzdal do Fondu obrany. Generál se rozzuřil a nařídil staršinovi, aby se hodinek okamžitě vzdal. Ten poslechl a předal je generálovi. V roce 1975 jsem našeho generála potkal v Poltavě na prvním poválečném setkání našeho pluku a uviděl tytéž hodinky na jeho ruce… “ (93)
„A tak naši velitelé ukázali osobním příkladem prostému vojsku, že touha přežít za každou cenu není jediná možná cesta. Pud sebezáchovy je samozřejmě velmi silný. Je přirozené, že chcete zůstat naživu. Ale pokud se z toho stane váš hlavní cíl, zůstanete navždy ležet v zákopu!“ (122)
