20/21 Týmová časovka – #1

Minulý týden jsem dostal bláznivý nápad – že se přihlásím na týmovou časovku, kterou pořádá Triclub Doha. Závodím teď docela hodně – např. před dvěma týdny jsem si nějakým nedopatřením vyjel bronz v seriálu časovek, co pořádala Qatar Cycling Federation. Teda aby nevznikla mýlka, ten bronz byl jen v kategorii Masters. Což je takové laskavé slovo pro prastaré kmety nad 40 let. Puboši pod 40 by mě samozřejmě na pódium nepustili, zas tak úžasný ten můj výkon nebyl.

Ovšem tohle měla být týmová časovka – šílenost, kterou jsem ještě nedělal. Jedete dva v páru, spolupracujete, střídáte se v rozrážení vzduchu, hecujete se, zmáčknete se až k breku a s pomocí boží se nějak dovalíte do cíle, kde se započítá čas toho pomalejšího z vás. Takže je to i velká zodpovědnost – nechcete to parťákovi zkazit.

Hrozně jsem si chtěl tenhle typ závodu vyzkoušet – neměl jsem ale s kým. Můj největší cyklistický kamarád bohužel ten den nemohl. A tak jsem den před startem dal do cyklistické skupiny v Kataru inzerát, že hledám partnera. Napsal jsem, že sólo se cítím na 40 km/h (parťáci by ideálně měli mít podobnou výkonnost), ale že to jedu poprvé a rád se přizpůsobím všemu.

Celý den se nikdo neozýval. Už jsem se se závodem pomalu loučil. Konečně večer blikla na WhatsAppu zpráva. Ahoj, já jsem Caroline (jméno změněno), jedu tak 34-36 km/h, ale s tebou bych mohla tlačit tvrději! Pojďme to dát dohromady! No paráda, říkal jsem si, máme tým, závod bude! Neprozřetelně jsem se pochlubil Bee, že se mi přihlásila parťačka a že jsem šťastný – budu si moct osahat nový formát závodu. Velká chyba! Bylo mi naznačeno, že tudy ne, že toto není tým pro mě. Já jsem přece ambiciózní a hledám nějakou korbu, která pojede těch čtyřicet a víc. Aha aha, říkám, no jo vlastně.

V tu chvíli pípla další zpráva. Čtu – čau chlape, tady James, myslím, že na těch 40 v pohodě mám, jdeme do toho. Jak Bea slyší James, tak říká vidíš, to je člověk pro tebe, ten má ambice. Já si čtu zbytek zprávy od Jamese a začínám pociťovat nevolnost. No jo, ambice má, říkám Bee, snad až moc. Vždyť za tímhle člověkem chcípnu. Vždyť to je opravdový sportovec. Tady píše, že v říjnu měl jít ironmana v Portugalsku, že na to trénoval celý rok a těsně před startem mu to zrušili. Je na vrcholu formy a nemá do čeho píchnout, takže si prý klidně zajede menší závod se mnou. Další věc, na kterou se chystá, je až New York Marathon příští rok. Říkám ženě, ten chlap chodí na prvotřídní závody po celém světě, je to ironman, bude mít srdce jako lokomotiva, já to jedu prvně, to bude pohled pro bohy.

Ale samozřejmě, závod je pro mě všechno, takže druhý den kráčím ke startu. James psal, že je docela velký chlap – a opravdu už zdálky vidím, že tam někdo přečuhuje skupinku diskutujících o hlavu, že to bude on. Srdce mi kleslo. Chlapík měl vršek těla jako Arnie v osmdesátkách. Nohy jako dvě mladé sekvoje. Ve stehnech evidentně o 200 wattů víc než já. Jeho kolo otřískané, ale velmi rychlé – Felt IA, vzadu plný disk – lidi s ošuntělou, ale původně kvalitní výstrojí jsou nejnebezpečnější. Hned jsem viděl, že toto není chlapík, se kterým budeme zastavovat u cesty a fotit si památné duby. Tenhle člověk sem přišel za byznysem.

Podíval jsem se na svoje kolo a pocítil jsem lítost. Chuďátko malé, čisté, včera vypucované, dneska skončíš poblité. Mezi cyklisty je známo, že když se v časovce vyšťavíš na maximum, tak máš tendenci zvracet. Dokonce se říká, že když se v cíli nepobliješ, tak jsi zajel časovku pod svoje možnosti. Při pohledu na Jamese mi něco říkalo, že tuhle značku dobré časovky bych mohl vyprodukovat už v polovině.

Ostatní páry kolem nás se začaly dohadovat o taktice. Jak často se budou vzájemně střídat, z které strany předjíždět, jaké nasadit tempo, jaké signály si dávat. Musím říct, že mám taky rád, když je taktika promyšlená a člověk se jí drží. Základní pravidlo v časovce je nevyrazit naplno. Druhé pravidlo časovky je nevyrazit naplno a třetí pravidlo je nevyrazit naplno. Člověk si musí rozložit síly tak, aby padnul právě až v cíli, ne dřív.

Říkám Jamesovi, pojďme trošku probrat taktiku. Jakou taktiku, směje se ten bodrý dřevorubec, já na taktiku moc nejsem. Pojedeme prostě od začátku naplno a uvidíme. Ajaj, pomyslel jsem si, tohle bude bolet. Ale už musíme na start. Už tam stojíme za sebou. Ptám se sám sebe, co tam vlastně dělám – ale když na digitální časomíře svítí 7 sekund do startu, tak je pozdě končit s cyklistikou.

Vyrazili jsme. James vystřelil, jako kdyby za to byl placený. Musel jsem do toho taky hrábnout. Naštěstí je start na falešné rovině – delší dobu to pomalu stoupá. A to je přece jen výhoda pro mě, jsem o hodně lehčí než James. Kupodivu se za ním držím. Neříkám, že je mi dobře, ale držím se. Po minutě a něco cítím, že malinko zvolňuje, že potřebuje píchnout, tak skočím dopředu. Dávám do toho všechno, větší watty, než bych dělal v sólo časovce, sázím na to, že si pak za širokými Jamesovými zády zase odpočinu. A kupodivu to jde. Tenhle rytmus – střídání asi po minutě deset, minutě dvacet – držíme dál.

Postupně nám čistě instinktivně krystalizujou i další pravidla. Já táhnu do kopce (do těch našich malých kopečků, co tu máme), on za to bere na vrcholu a vede nás dolů, protože má ve sjezdu daleko větší momentum. Vidím, že jak jsem menší a dost aero, tak mu na rovince kupodivu stačím a dokonce se musím chvilkami držet zpět. Tempo ale furt šílené. Otáčíme se, jedeme zpátky. Fakt mi začíná být blbě od žaludku, ale ten adrenalin a vědomí zodpovědnosti mi prostě nedá. Když jste tam ve dvou, když máte parťáka, tak prostě nemůžete povolit. Používám svůj osvědčený trik – když jsem úplně v hajzlu, což je furt, tak na sebe křičím Zátopkovo „když nemůžeš, tak přidej!“ Česky. James si musí myslet, že jede s bláznem. Ale držíme to. Předjíždíme další páry, připadá mi, že jedou krokem. Konečně jsme v cíli, pokračujeme dál na kolech pár kilometrů, vytáčíme nohy… člověk musí vytřepat kyselinu mléčnou, jinak by druhý den byl špatný. Rozjařeně, nadšeně se bavíme. Oba cítíme, že to bylo dobré. James mi říká, že spolu musíme jet příště zas. Že byl na hraně, že si nemyslí, že by mohl jet rychleji. To beru jako pochvalu. Jsem šťastný, mám teda pocit, že parťák udělal o trošku víc práce než já, už ten vzduch tou svou figurou rozrážel líp, ale já jsem mu to nekazil. Taky jsem snad k té rychlosti přispěl.

Pomalu šlapeme zpátky ke startu… Koukáme na živé výsledky – jsme první. Rychlostní průměr nad 42… Takže jo, i když jsme spolu nikdy předtím netrénovali a nebyli jsme sehraní, tak jsme jako dvojka jeli trošku efektivněji než samostatně. Zní to jako samozřejmost, ale před závodem jsem si tím nebyl tak jistý…

Jsem v euforii… první závod, který jsem přímo vyhrál. Sice malý, ale vyhraný závod. A ne jen furt mezi dědkama v Masters, ale celkově. Jsem nabuzený a jedu domů. James je borec. Manželka měla samozřejmě pravdu, jako vždycky, jako vždycky!

Zítra jedu na malou vyprošťovací jízdu a pak trošku změním charakter tréninku, začnu prodlužovat jízdy. V prosinci chceme s partou kámošů objet Katar – 500 km za jeden den. To chce zadek z ocele. Ale má to cenu. S vyhranou týmovou časovkou se mi bude trénovat líp! Nikdy jsem nebyl sportovec a nikdo by asi nikdy neřekl, že bych jím mohl být. Ale když něco milujete a když se kousnete, tak se můžete změnit…