V Mapách významu jsem přišel s myšlenkou, že dávné mýty a náboženské příběhy, zejména ty, které vzešly z rané orální tradice, jsou morální ve smyslu preskriptivním, a nikoli deskriptivním. Neboli se nezajímají o to, jaký svět je, což dnes dělají například vědci, nýbrž jaký by měl být, jak by člověk měl správně jednat. Snažil jsem se ukázat, že naši předkové pojímali svět jako jeviště, jako drama, a nikoli jako prostor vyplněný objekty. Vysvětlil jsem, jak jsem došel k tomu, že dílčími prvky světa coby dramatu jsou řád a chaos, a nikoli materiální věci.
==========
Řád je tam, kde lidé kolem vás jednají v souladu se široce přijímanými společenskými normami, chovají se předvídatelně a upřednostňují spolupráci před konfliktem. Je to svět společenské struktury, prozkoumaného území a povědomých jevů. Řád je mnohdy zpodobňován – symbolicky, imaginativně – jako mužský prvek. Ztělesňuje jej dvojjediný archetyp moudrého krále a tyrana, jelikož každá společnost vždy obnáší jak strukturu, tak útisk.
==========
Oproti tomu chaos je přítomen, kdekoli či kdykoli dojde k něčemu nepředvídatelnému. V triviální podobě vystrčí růžky, když řeknete vtip na večírku s lidmi, které dobře znáte (nebo si to alespoň myslíte), a místo smíchu zavládne trapné ticho. Mnohem závažnějším projevem chaosu je situace, kdy se náhle ocitnete bez práce nebo vás zradí partner. Symbolickým vyjádřením chaosu coby opaku řádu je ženský prvek. Chaos je něco nového a nepředvídaného, co se najednou vyskytne v běžném, povědomém kontextu. Je to tvoření a destrukce, zdroj nových jevů a cílová stanice mrtvých (jelikož příroda, coby opak kultury, představuje současně zrod a zánik). Řád a chaos jsou zobrazeny jako jin a jang ve slavném taoistickém symbolu dvou do sebe zaklesnutých draků.** Řád ztělesňuje bílý, maskulinní drak, chaos pak jeho černý, femininní protějšek.
==========
Řád a chaos jsou zobrazeny jako jin a jang ve slavném taoistickém symbolu dvou do sebe zaklesnutých draků. Řád ztělesňuje bílý, maskulinní drak, chaos pak jeho černý, femininní protějšek. Černá tečka v bílém poli a bílá v černém naznačují možnost transformace – zrovna když si říkáme, že svět je stabilní a známý, objeví se něco nového, nějaká nečekaná hrozba. A když se naopak vše zdá ztraceno, může ze zkázy a chaosu povstat nový řád. Z pohledu taoistů se smysl nachází na spojnici navzájem propleteného páru. Kdo se jí drží, kráčí po stezce života, posvátné Cestě. A to je mnohem hodnotnější než štěstí.
==========
Většina našich kladných emocí se vztahuje k nějakému cíli. Šťastní v pravém smyslu slova jsme, teprve když máme pocit, že se vyvíjíme a rosteme, přičemž samotná idea vývoje implikuje hodnotu.
==========
My všichni, jednotlivě i jako společnost, potřebujeme pravidla, standardy, hodnoty. Jsme soumaři, tažná zvířata. Potřebujeme nějaké břemeno, abychom své ubohé existenci dali nějaký smysl. Potřebujeme rutinu a tradici. Tedy řád. Řád může zajít příliš daleko, a to není dobře, ale chaos nás může pohltit tak, že v něm utoneme. A to také nikdo nechce. Musíme se držet oné úzké, přímé cesty uprostřed.
==========
Jedním z nejúžasnějších důkazů evoluční kontinuity pozemského života je fakt, že Prozac dokáže rozveselit i humry.
==========
Zatímco vítěz se tedy vyznačuje vysokou hladinou serotoninu a nízkou hladinou oktopaminu, opačná neurochemická konfigurace dává humra poraženeckého, nahrbeného, plachého, schlíplého a schouleného, který se nejspíš jen tak potlouká po ulici a při první známce potíží vezme nohy na ramena.
==========
Když poražený humr znovu sebere kuráž a odváží se k další potyčce, pravděpodobnost, že opět prohraje, je vyšší, než nasvědčuje jeho dosavadní skóre. Naopak jeho vítězný protivník má v následujícím boji vyšší šance na vítězství. Ve světě humrů tedy platí, že vítěz bere vše, podobně jako v tom našem, kde horní jedno procento vlastní stejný majetek jako spodních padesát procent a kde pětaosmdesát nejbohatších lidí toho má stejně jako tři a půl miliardy těch nejchudších. Tento brutální princip nerovné distribuce však nevládne jen ve sféře financí – najdeme jej vlastně všude, kde je potřeba úsilí a tvořivost. Většinu odborných studií publikuje jen nepočetná hrstka vědců. Téměř všechnu komerčně prodávanou hudbu produkuje jen zlomek hudebníků. Téměř všechny knihy prodává jen hrstka spisovatelů. Ve Spojených státech se ročně prodá půl druhého milionu knižních titulů. Jenže pouze u pěti set z nich se prodá víc než sto tisíc výtisků.
==========
Podobně jen čtyři skladatelé klasické hudby – Bach, Beethoven, Mozart a Čajkovskij – napsali drtivou většinu kompozic, které se dnes hrají v koncertních sálech. Mimochodem Johann Sebastian Bach toho složil tolik, že by trvalo desetiletí ručně přepsat jeho partitury, ovšem i z tohoto neuvěřitelně rozsáhlého díla se dnes běžně hraje pouhý zlomek. Totéž platí pro tvorbu ostatních tří členů této skupiny hyperdominantních skladatelů. Takže svět dnes zná a miluje jen zlomek hudby vytvořené jen zlomkem všech klasických skladatelů, kteří kdy žili. Tomuto principu se někdy říká Priceův zákon, podle anglického fyzika Dereka J. de Solly Price, který v roce 1963 objevil jeho aplikaci ve vědě.
==========
Tomuto principu se někdy říká také Matoušovo pravidlo (Matouš 25:29), neboť jej lze odvodit z dost možná nejtvrdšího Ježíšova výroku: „Neboť každému, kdo má, bude dáno a přidáno; kdo nemá, tomu bude odňato i to, co má.“ Pokud vaše výroky platí dokonce i pro korýše, pak víte, že jste opravdu syn Boží.
==========
Vítěz obsadí nejlepší skrýš, hojně odpočívá a krmí se samými lahůdkami. Po svém území si pyšně vykračuje a své poddané s oblibou v noci budí, jen aby jim připomněl, kdo je tady šéf.
==========
Samičky humrů (které během mateřské fáze svého života také vedou líté boje o území14) vítěze rychle identifikují a neodolatelně je to k němu přitahuje. To je z mého pohledu brilantní strategie, kterou používají samičky mnoha dalších živočišných druhů, včetně homo sapiens. Místo aby se snažily samy určit, kdo je z okolních samců ten nejlepší, což by byl výpočetně velmi náročný úkol, jednoduše převezmou výsledek téměř počítačových procesů dominanční hierarchie.
==========
Procházejí se kolem skrýše dominantního humra a svůdně jej obstřikují přitažlivými vůněmi a afrodisiaky. Vládce se však stal vládcem díky své agresivní povaze, takže mnohdy reaguje popuzeně a panovačně. Navíc je velký, zdravý a silný. Není snadné odvést jeho pozornost od zápasení k páření. Pokud však samička uspěje, začne se k ní vyvolený chovat dočista jinak. To je humří verze Padesáti odstínů šedi, nejrychleji prodávaného paperbacku všech dob, a nehynoucí archetypální zápletky známé z pohádky Kráska a netvor. Tento vzorec chování se opakovaně objevuje v sexuálně explicitních literárních fantaziích, které jsou u žen stejně populární jako vyzývavé snímky nahých žen u mužů.
==========
Tak zaprvé víme, že humři na Zemi existují v té či oné podobě již déle než 350 milionů let.16 To je hodně dlouho. Vždyť ještě před pětašedesáti miliony lety se tady proháněli dinosauři. Je to pro nás nepředstavitelně vzdálená minulost. Jenže z humřího pohledu byli dinosauři jen třída zbohatlíků, kteří se nakrátko vyšvihli a pak je nekonečná řeka času zase odnesla. Znamená to, že dominanční hierarchie jsou víceméně fixní součástí prostředí, na nějž se adaptoval všechen komplexní život.
==========
V biologii platí banální pravda, že evoluce je konzervativní. Každá forma života musí během svého vývoje stavět na něčem, co příroda již stvořila.
==========
Ekologičtí aktivisté, kteří jsou ve svém pohledu na přírodu ještě větší idealisté, ji vidí jako harmonicky vyvážený a dokonalý organismus, pokud do něj nezasahuje rozvratné, pustošivé lidstvo. Jenže „příroda“ obnáší také elefantiázu a vlasovce medinského (raději se neptejte, co to je), komáry, kteří přenášejí malárii, sucha, která jsou příčinou hladomorů, AIDS a dýmějový mor. O krásách těchto aspektů přírody nebásníme, přestože jsou zrovna tak reálné jako jejich rajské protějšky. Právě kvůli nim se snažíme své prostředí modifikovat, proto chráníme své děti, stavíme města a dopravní infrastrukturu, pěstujeme jídlo a vyrábíme elektřinu. Kdyby nám Matka Příroda nešla tak zarputile po krku, asi by se nám žilo v souladu s jejími zákony mnohem snáze.
==========
Nízká hladina serotoninu znamená také méně štěstí, více bolesti a úzkosti, více nemocí a kratší život, u lidí stejně jako u korýšů. Pro vyšší úrovně společenské hierarchie, jakož i vyšší hladiny serotoninu typické pro jedince, kteří se na těchto pozicích pohybují, je příznačné naopak méně nemocí, utrpení a umírání, i v případě, že faktory jako absolutní příjem – či množství hnijících zbytků potravy – jsou konstantní. Nelze dostatečně zdůraznit, jaký dopad má tento fakt na náš život.
==========
Máte-li například špatné držení těla – hrbíte se, máte svěšená ramena, zataženou hruď, sklopenou hlavu, vypadáte malí, poražení a neschopní (teoreticky se tak bráníte útokům zezadu) – pak se také cítíte malí, poražení a neschopní.
==========
Všímejte si proto pozorně svého držení těla. Přestaňte se hrbit a věšet ramena. Říkejte, co si myslíte. Sdělujte světu své touhy, jako byste na ně měli právo, přinejmenším stejné právo jako ostatní. Kráčejte vzpřímeně a hleďte přímo vpřed. Nebojte se riskovat. Dělejte vše proto, aby serotonin tekl proudem podél vašich nervových spojení, která tolik touží po jeho konejšivém účinku.
==========
Lidé, stejně jako humři, se navzájem měří a hodnotí, zejména na základě držení těla. Pokud se projevujete jako poražení, pak s vámi budou druzí jednat tak, jako byste prohrávali. Jakmile se však napřímíte, druzí to zaznamenají a začnou se k vám chovat jinak.
==========
Rozdělení života na dvě pohlaví se odehrálo ještě před vznikem mnohobuněčných organismů. A zhruba pětinu té doby, což je stále úctyhodné, jsou na světě savci, kteří starostlivě pečují o svá mláďata. Takže kategorie „rodič“ a „dítě“ jsou staré 200 milionů let – starší než ptáci, než květiny. Není to miliarda let, ale pořád je to dlouhá doba, dostatečně dlouhá, aby se rozdělení muž/žena a rodič/dítě stalo nedílnou součástí prostředí, na nějž jsme se adaptovali. Jsou to pro nás přirozené kategorie, které leží hluboko v základech našich kognitivních, emocionálních a motivačních struktur.
==========
Řád – sféru známého – si symbolicky spojujeme s mužstvím (viz dříve zmiňovaný jang v taoistickém symbolu jin-jang). Je to zřejmě tím, že primární hierarchická struktura lidské společnosti je mužská. Totéž platí pro společenství většiny zvířat, včetně šimpanzů, kteří jsou našimi nejbližšími genetickými a snad i behaviorálními příbuznými. Je to tím, že muži jsou a odjakživa byli stavitelé osad a měst, architekti, kameníci, zedníci a dřevorubci a ti, kdo ovládali těžké stroje.38 Řád je Bůh Otec, věčný Soudce, který zaznamenává naše skutky a udílí odměny a tresty. Řád je sbor policistů a vojáků v časech míru. Je to politická kultura, korporátní sféra a systém.
==========
Chaos – sféru neznámého – si symbolicky spojujeme s ženstvím. To je částečně tím, že vše, co jsme v životě poznali, se původně zrodilo z neznáma, stejně jako se všichni živí tvorové rodí z matek. Chaos je mater, zdroj, původ, matka, matérie, substance, z níž sestává svět. Je to také podstata a matérie myšlení a komunikace. Vlídnou tváří chaosu je potenciál, zdroj nápadů, záhadná říše těhotenství a zrození. Jeho odvrácenou tváří je pak neproniknutelná tma v jeskyni a dopravní nehoda. Je to samice grizzlyho, která brání mláďata, a proto vás jako potenciální hrozbu roztrhá na kusy.
==========
Lidské samice jsou vybíravé (na rozdíl od samic šimpanzů, našich nejbližších zvířecích příbuzných). Většina mužů nesplňuje jejich nároky. Proto má 85 procent mužů na internetových seznamkách hodnocení „podprůměrný“. Proto máme všichni dvakrát víc ženských předků než mužských (dejme tomu, že všechny ženy, které kdy žily, měly v průměru jedno dítě a že polovina mužů zplodila dvě děti a zbytek žádné). Žena jako Matka Příroda si muže prohlíží a každému druhému řekne „Ne!“. To muž vnímá jako čelní srážku s chaosem, jako onen drtivý, zničující pocit, když žena odmítne jeho žádost o schůzku. Vybíravost lidských samic je také důvod, proč se tolik lišíme od onoho dávného předka, jehož máme společného se šimpanzi, zatímco naši lidoopí příbuzní vypadají víceméně pořád stejně. Právě ženský sklon říkat „ne“ více než kterákoli jiná evoluční síla z nás udělal ony tvořivé, přičinlivé, vzpřímené, soutěživé, agresivní a panovačné tvory s velkým mozkem, jimiž jsme dnes.
==========
Překlenout tuto fundamentální dualitu znamená být v rovnováze. Stát jednou nohou pevně v řádu bezpečí a druhou v chaosu, dobrodružství a růstu. Když vám život náhle přijde silný, poutavý a smysluplný, když jste tak ponoření do nějaké činnosti, že nevnímáte čas, pak stojíte přesně na hranici mezi řádem a chaosem.
==========
(latinské paradisus pochází ze staroíránského, avestského slova pairidaeza, neboli dvůr či zahrada obehnaná zdí).
==========
Celá bible je strukturovaná tak, že vše po pádu člověka – historie Izraele, proroků a příchodu Krista – je podáváno jako náprava prvotního hříchu, východisko ze zla. Počátek vědomých dějin, nástup státu a všech jeho patologií jako nadutost a strnulost, činy mravních velikánů, kteří se snažili dát věci do pořádku, včetně samotného Mesiáše – to vše je snahou lidstva o odčinění prvotního hříchu. Co bychom pro to měli udělat? Je úžasné, že odpověď je implicitně obsažena již v první kapitole knihy Genesis – ztělesnit boží obraz. Slovem tvořit z chaosu Bytí, které je dobré. Ale činit tak vědomě, ze svobodné vůle. Cesta vpřed vede zpátky, jak správně poukázal T. S. Eliot, musíme ji však podstoupit jako probuzené bytosti, konat a rozhodovat se s očima dokořán, a nikoli jako někdo, kdo se vrací do říše spánku:
==========
Máme-li o sebe správně dbát, musíme mít dostatek sebeúcty. Ten však nemáme, protože jsme – přinejmenším si to myslíme – hříšní, padlí tvorové. Kdybychom žili v pravdě, kdybychom mluvili pravdu, pak bychom znovu mohli kráčet s Bohem a respektovat sebe, ostatní a celý svět. Pak bychom se k sobě chovali, jako by nám na sobě záleželo. Mohli bychom usilovat o nápravu špatností.
==========
Z díla Carla Junga, slavného švýcarského hlubinného psychologa, jsem si vzal dvě důležitá ponaučení o rčeních „co nechceš, aby ti jiní činili, nečiň ty jim“ a „miluj bližního svého jako sebe sama“. To první zní, že ani jeden z těchto výroků nemá nic společného se slušností. A druhé, že v obou případech jde o rovnici, a nikoli příkaz. Jsem-li něčí přítel, příbuzný nebo partner, pak je mou mravní povinností stát si za svým zájmem stejně nesmlouvavě jako druhá strana. Protože pokud tak neučiním, stane se ze mne otrok a z toho druhého tyran. A k čemu to bude dobré? V každém vztahu je lepší, jsou-li oba partneři silní.
==========
V bibli Bůh praví: „Má je pomsta i odplata, přijde včas.“ Z této perspektivy nepatříte jen sami sobě. Nemáte právo sami sebe týrat a zanedbávat. Částečně je to tím, že vaše Bytí je nerozlučně spojeno s druhými, a pokud se k sobě chováte špatně, může to mít katastrofální důsledky pro všechny ostatní. Názorným příkladem je sebevražda, kdy po sobě zemřelý často zanechá zarmoucenou a traumatizovanou rodinu a známé. V metaforickém smyslu však také platí, že v sobě máte božskou jiskru, která patří nikoli vám, nýbrž Bohu. Podle knihy Genesis jsme koneckonců stvořeni k Jeho obrazu.
==========
Svět se může rozpadnout a vypovědět službu tolika různými způsoby a nad hladinou jej drží jen ranění a trpící. Za to si zaslouží hluboký obdiv. Je to neutuchající zázrak vytrvalosti a odhodlání.
==========
Lidé tolik trpí limity a restrikcemi Bytí, až se divím, že vůbec dokážou jednat správně nebo hledět i na jiné. Přesto jich tak jedná dostatek, protože máme ústřední topení a tekoucí vodu a nekonečnou výpočetní kapacitu a elektřinu a dostatek jídla pro všechny a dokonce i volný čas na úvahy o údělu širší společnosti a přírody, té strašlivé, nelítostné přírody. Celé to složité soustrojí, které nás chrání před mrazem a hladem a před smrtí žízní, působením entropie neúnavně tíhne k selhání, a tak neuvěřitelně hladce funguje jen díky neustálé péči pracovitých lidí. Jsou pravda tací, kdo propadnou peklu zahořklosti a nenávisti vůči Bytí, ale většina to odmítá, navzdory utrpení a zklamání a životním ztrátám a vlastní nedostatečnosti a ošklivosti, a v tom opět musí vidět zázrak každý, kdo má oči k vidění.
==========
Lidstvo jako celek, jakož i jeho dílčí, identifikovatelní jedinci, si zaslouží soucit za to otřesné břímě života, pod nímž člověk klopýtá. Zaslouží si soucit pro svou podřízenost smrtelné zranitelnosti, tyranii státu a kruté svévoli přírody. Je to existenciální stav, jaký zvířata neznají a nemusejí snášet, břemeno tak těžké, že by jej plně unesl jen Bůh.
==========
Nenávist vůči sobě a lidstvu musíme vyvažovat vděčností za tradici a úžasem nad tím, co dokážou i normální, obyčejní lidé, nemluvě o počinech opravdových velikánů.
==========
Nepodceňujte význam jasné vize a směru. To jsou drtivé síly, které dokážou proměnit zdánlivě nepřekonatelnou překážku ve schůdnou cestu k novým příležitostem. Usilujte o posílení role jedince. A začněte u sebe. Dbejte na sebe. Zjistěte, kým jste. Rozvíjejte svou osobnost. Zvolte si cíl a zformulujte své Bytí. Skvěle to vyjádřil německý filozof Friedrich Nietzsche: „Kdo ví, proč je na světě, snese každý způsob života.“
==========
Jak to výstižně podala nechvalně známá hlava rodiny Simpsonovy, krátce předtím, než vypila sklenici majonézy s vodkou: „To je problém Budoucího Homera. Tomu chlapovi teda fakt nezávidím!“
