Zároveň je ale třeba si povšimnout, že naprostá většina z našich rodáků vyrostla do historické výše díky tomu, že byli propojení s kulturním světem. Tedy že buď studovali, nebo tvořili ve Vídni, Paříži či Mnichově. Alfons Mucha, Adolf Loos, František Drtikol a další těžili z otevřenosti Evropy, protože se mohli rozvíjet, sbírat inspirace, hledat zakázky. A právě střet mezi touhou po propojení s evropskou kulturou a voláním po výhradně české cestě určoval nejen zásadní pohyby v 19. století, ale i ve století následujícím a tom současném. Tady někde leží kořeny jisté zacyklenosti české politiky, kdy se rychle vydáme dohánět západní vývoj, a vzápětí se té rychlosti lekneme a začneme couvat.
„Jen tam je národ, kde je pevná nepřetržená a nepřetržitá souvislost mezi minulostí, přítomností a budoucností, kde existuje skutečný vnitřní zákon rozvoje, kde je jednotný duch a cíl. Bez ideálu, bez vědomí mravního povolání není národa,“ psal Schauer. A jedině tehdy, když si takový ideál Češi zvolí a dokážou ho obhájit, akceptují je i ostatní. To je pro přežití malého národa, jak uvádí Schauer, stěžejní. Neboť pouze tak „Evropa, naučíc se oceňovati naši bytost, nepřipustí tak lehce její zničení“. Článek byl publikován v časopise Čas, který založili Masarykovi spolupracovníci, a i proto byl budoucí prezident mylně považován za skutečného autora skandálního textu. Autorství mu bylo přisuzováno mimo jiné z toho důvodu, že téhož roku si Masaryk dovolil zpochybnit na základě analýzy pravost údajně dávných rukopisů, jež měly národně se obrozujícím Čechům dokazovat starobylost a historickou výjimečnost jejich národa. A které byly ve skutečnosti opravdu falešné.
Tomáš G. Masaryk a později i Václav Havel byli přesvědčení o tom, že základ státu musí vyrůst na jasně formulované ideji. Nestačí – jak psal Schauer – jen obývat jeden prostor nebo mluvit stejnou řečí, společnost musí také sdílet základní hodnoty a chránit je ve spolupráci s širší západní rodinou států.
Masaryk už v roce 1894 napsal, že je úkolem každého národa najít své místo „a podle toho poznání co možná s nejplnějším a nejjasnějším vědomím postupovat při vší práci, i politické“. A Havel o sto let později, konkrétně v roce 1993, dodává: „Naším národním programem nemůže být pouze naše národní existence. Musí jím být dobré lidské činy.“ Masaryk byl v mnoha ohledech pragmatik, ale přesnější označení by zřejmě znělo realistický idealista. Ve chvíli, kdy si definoval, že národ nemůže jen přežívat, ale musí si určit i nějaký cíl, tak vytknul Čechům velmi ambiciózní vizi: „Humanita je náš poslední cíl národní a historický, humanita je program český.“
Jiří Kovtun k tomu uvádí: „Podstatu českého historického odkazu shrnul ve slově humanita“ a dále píše: „Malý národ jako Čechové, jak Masaryk učil, se mezi ostatními národy neudrží šovinistickou předpojatostí a oportunistickým chytračením, nýbrž mravní kvalitou a neohroženým trváním na univerzálních proudech vlastní tradice.“
Poslanec Hugo Bergmann ve třicátých letech prohlásil: „Vykonavatel poslaneckého a senátorského mandátu v Republice československé patří k nejnenáviděnějším občanům tohoto státu.“ A již citovaný Václav Černý popsal prvorepublikového politika jako člověka, který „nevynikal rozhledem ani vzděláním, ani společenskou formou, ani výší cílů, byl to typický ,malý český člověk‘, kariérista většího nebo menšího rozměru“.
Státu se tak přestalo dařit i v ekonomické oblasti. Historik Tony Judt uvádí, že zatímco před rokem 1938 bylo Československo „srovnatelné s Belgií a o pořádný kus cesty před Rakouskem a Itálií“, „v roce 1956 však už Československo zaostávalo nejen za Rakouskem, Belgií a zbytkem západní Evropy, ale i za svým vlastním hospodářským výkonem a životní úrovní z doby před dvaceti lety“.
František Kautman, který byl v padesátých a šedesátých letech loajální komunista a jenž později podepsal Chartu 77, v knize O českou národní identitu píše: „V roce 1968 si celý národ podvědomě položil otázku: co jsme získali tím, že jsme se vzdali Masarykova humanismu? Odpověď byla jednoznačná: nezískali jsme nic, ztratili však velmi mnoho.“
Ruské tanky, které vtrhly do země na formální pozvánku zdejších stalinistů 21. srpna 1968, pomohly opět instalovat ten nejrozkladnější z možných režimů – vládu domácích kolaborantů, držících se u moci díky bezpodmínečnému lokajství vůči okupační moci, která je navíc civilizačně na nižším stupni rozvoje než ovládaná společnost. Češi už oproti Západu nestáli jen na místě, začali vytrvale a docela rychle couvat.
To je ideální příležitost pro populistické síly, které umějí popsat problém (jen ho většinou zveličí či konspiračně překroutí jeho kontext), ale nabízí nesmyslná řešení. Ukázku poskytuje již citovaná Judisova kniha, kde se píše, že například pravicoví populisté chybně označují islám za příčinu extremismu, a proto podporují jeho zákaz, ale ohlas u veřejnosti získávají proto, že aspoň veřejně mluví o problémech spojených s některými muslimy.
Arendtová vylíčila i další fenomén, se kterým se zejména novináři setkávají stále častěji. Pro nemalou část společnosti jako by neexistoval fenomén „náhody“. „To, co masy odmítají uznat, je, že realitu prostupuje náhodnost. Jsou náchylné ke všem ideologiím, neboť ty vysvětlují fakta jako pouhé příklady zákonů a vylučují náhodné shody okolností vymýšlením všeobjímající všemohoucnosti, která je údajně základní příčinou každé nepředvídané události. V tomto prostředí úniku z reality do fikce, od náhodné shody k důsledné souvislosti, se totalitní propagandě daří,“ píše Arendtová. Každý děj, každý jev, každý výrok vnímá masa jako součást předem připraveného [plánu].
Pohled do historie naznačuje, že s kvalitou debaty se Češi potýkali odjakživa. Když spisovatel Edmond Konrád psal v roce 1928 o prvních deseti letech republiky, vymyslel pro tuzemskou formu debaty termín „mravní kokainismus“ pro návykovou neochotu debatovat s oponenty. Principem dialogu jeho doby byla prý zásada „každý odpůrce je darebák“. Z toho pak vyvozuje: „Náš národ je nevrlý jako člověk se špatným zažíváním. Není nevrlost základní tón našich novin, ulic i konverzace?“
„Levicové vlády téměř bez výjimky zklamou své příznivce v tom, že i když prosperita, kterou jim slibují, je dosažitelná, vždycky je zapotřebí nepříjemného přechodného období, o němž se předtím moc nemluvilo.“ George Orwell
„Slůvko na závěr, a to platí skeptikům, kteří představují poslední vzdělaneckou nemoc. Říká se jí též pokrytectví falešně dobrého svědomí. Skeptik mi totiž namítne, že ať je jakkoli, vzdělanec je příliš slabý, aby napravil svět. Světem prošli Sokrates, Kristus: podařilo se jim zabránit válkám? Na to odpovím, že válkám sice nezabránili, ale zamezili tomu, aby je ti, kdo je vedli, vedli s čistým svědomím. Vzdělanec není povinen vymýšlet nové doktríny pro spásu lidstva; ale je povinen být svědkem lidskosti, zachraňovat a hájit pojem lidskosti. Dobře vím, že sám nestačím na ty, kdo se bez rozpaků dopouštějí zločinů na lidskosti dnes, aby prý už nikdy nebylo zločinů v budoucnosti. Ale nikdo mě nepřinutí tvářit se, jako bych to pokládal za spravedlivé, a tak jim obstarával mravní alibi.“145
… legendární německý kancléř Helmut Schmidt v knize Na společné cestě popisuje, jak si rád povídal či aspoň psal s lidmi, kteří udržovali jeho mysl ve střehu. Například se známým sociologem Karlem Popperem, autorem zásadní knihy Otevřená společnost a její nepřátelé. „Naučil jsem se od Poppera principu postupných reforem v hospodářství, společnosti a státu jako principu adekvátního politické praxi demokracie, neboť velké, převratné změny ohrožují svobodu občanů, protože v případě nezdaru mohou být revidovány jen s mnohem většími oběťmi než menší kroky,“ píše Schmidt ve zmiňované knize.
Vznikaly seznamy zakázané literatury, dva týdny po Mnichovu sepsaly profesní komory právníků a lékařů dopis ministru vnitra, že by se mělo zakázat Židům působit v těchto profesích.
