Během jízdy venkovskou krajinou s tetou Wee se brzy ráno zastavili na odpočívadle u silnice. Teta Wee si chtěla upravit účes a vyčistit zuby. Strávila tak na dámské toaletě víc času, než papá považoval za přiměřené. Vykopl dveře s nabitou pistolí v ruce, jako nějaká postava ve filmu s Liamem Neesonem. Byl si jistý, vysvětlil jí, že ji nějaký úchyl právě znásilňuje.
Začali jsme se dívat s nedůvěrou na značnou část dělnické třídy, jejíž jsme byli součástí. Většina z nás se musela protloukat, ale vystačili jsme si, pilně jsme pracovali a doufali v lepší život. Ale podstatná menšina byla spokojena s životem na podpoře.
Už v 70. letech 20. století se bílé dělnictvo začalo přiklánět k Richardu Nixonovi, protože, jak to kdosi vyjádřil, vláda „platí lidi, kteří dneska žijí z podpor a nic nedělají! Naší společnosti se vysmívají! A my všichni tvrdě pracujeme a oni se nám za to dennodenně smějí!“
Úspěšné od neúspěšných dělí to, co očekávají od vlastního života. Ale pravice ve stále větší míře hlásá: není to tvoje chyba, že se ti nevede, je to chyba vlády.
V bělošské dělnické třídě existuje jakési kulturní hnutí, které své problémy přičítá společnosti nebo vládě, a toto hnutí získává další a další stoupence.
Staré přísloví praví: je lepší mít štěstí než být dobrý. Zřejmě ještě lepší je mít správné kontakty.
