Jen nestoudnost, nestoudnost nezměrná a bezmírná je příčinou i důvodem, že si po čtyřicítce ještě dovolujeme chodit po zemi. Dávno jsme se měli odpařit a vytřít po sobě hadrem.
==========
V češtině jako v absolutním Géniovi nacházíme nejen vše, co máme, co jsme vytvořili, ale především i vše, co jsme ztratili. Na jejím dně leží tiše a nevyzvednuto všechno zhrzené, vše, co jsme si dali vzít, vše neukojené se tam nezněle vytěsnilo, a je na básníkovi, aby trpělivě a vytrvale odkrýval; zlatistě vyhrazeno a mlčenlivě schouleno i nedotčeno leží na dně Punkvy, co vymizelo z lidí a vyvanulo z věcí.
==========
Náhle je člověk za hranicí mladosti, náhle vidí přibližovat se toho nepříjemného fenďáka s nálepkami, náhle má člověk už jen chatrč k nepronajmutí, náhle shledá, že z něho ulétly šaty, takže stojí na kamenité stráni hemžící se písečnými mambami naprosto opuštěn. Kde jsou jeho papíry? Kam ulétla všechna předsevzetí, všechna hořekování, kam se vysmradila pýcha bez konce? Cos tu nechal, šupáku? Cos nám předal, Adámku? Ale po zhroucení se přece ještě nabízí dost chvil na zhroucení nové, zpod jehož úderu a dopadu lze již jen povstat, aby deset zbývajících životních vteřin bylo prožito v čistotě, vzpřímenosti a světle.
