Patnáctiny

Mé drahé dceři je právě 15 let – teď v pátek měla narozeniny. Dcera je samozřejmě úžasná bytost a 15 je nádherné číslo, ale jak všichni víme, když se tyto dvě báječné věci sejdou pohromadě, vznikají často situace, ze kterých máte jako rodič chuť utéct do lesů.

Patnáctiletá mladá žena se logicky na své rodiče dívá s podobnými pocity jako kněžna na dva šváby, co vyběhli zpod staré komody. Rodiče nejsou cool. Rodiče neznají Billie Eilish. Rodiče jsou o několik centimetrů nižší než ona, přesto mají kecy a snaží se machrovat. Matka nerozumí módě, otec pořád opakuje ty samé vtipy, které byly trapné už ve druhé třídě. Rodiče jsou pomalí při práci na dotykových displejích a celkově nic nechápou.

S těmito obtížemi ve vztahu mladá dáma – neperspektivní fosílie jsem počítal. Naštěstí bydlíme v Kataru, říkal jsem si, takže se aspoň vyhneme té další trapné kapitolce, kterou jsou první lásky a randění. Tyto zbytečnosti zde totiž neexistují.

Jak asi tušíte, Katar má své přednosti, ale že by to bylo úplně hnízdečko volné lásky, to není. Dívky a chlapci jsou tu důsledně odděleni – minimálně tak do citlivého věku 30 let. Randit není potřeba – sňatky jsou stejně dohodnuté už od dětství. Segregace jde od základky až po vysokou školu. Nedávno jsem měl přednášku na Qatar University – nejdřív mě zdvořile vyhodili z parkovacího místa, protože jsem omylem vjel na parkoviště pro dívky, a když jsem potom přednášel, tak byl velký sál rozdělen uprostřed zástěnou, napravo seděli chlapci, nalevo dívky, a já jsem vepředu chodil z jedné strany na druhou a vyprávěl oběma polovinám. Mě kupodivu studentky vidět mohly, ale své spolužáky ne. To říkám jen na dokreslení situace, abyste chápali, že jsem byl jako otec zcela klidný.

A pak najednou, jednoho krásného čtvrtečního odpoledne, přišel šok. Dorazil jsem zmožený z práce a vychutnával si začátek víkendu. Posadil jsem se v kuchyni ke skromné krmi a zcela výjimečně – jinak chodím doma výhradně ve smokinku! – jsem si svléknul kalhoty a hověl si jen v trenýrkách. Sedím, soustředím se na každé sousto, drahá manželka něco povídá. Jsem v klidu, život je krásný.

V tu chvíli vejde do kuchyně dcera a za ní nějaký mladý kriminálník. Štíhlý blondýn, o hlavu vyšší než já, hrne se ke mně a podává mi ruku. V šoku přerušuju jídlo, nemůžu ale ani vstát, protože jak jsem říkal, zcela výjimečně mám na sobě trenýrky. Mladík si musí myslet, že jsem nějaký křupan z východní Evropy. Vzpamatovávám se a házím do placu malý vtip, který mě baví už několik let. Dcera kouká do stropu. Během pár sekund je vše vyřízeno, mladí si berou něco z ledničky a odcházejí nahoru.

Co to bylo, ptám se potom ženy, a proč mi nikdo nic neřekne? – To byl Ruben, odpovídá manželka, je z JAR. A říkala jsem ti aspoň pětkrát, že dneska přijde návštěva, a mrkala jsem u toho, jako že je to TA návštěva. Ale ty mě neposloucháš.

Upadám do deprese. Jako každý otec jsem si představoval, že takového člověka uvítám jednou na zápraží v taktické vestě a s brokovnicí v ruce. Obraz důstojnosti a síly. 15 let na ten okamžik čekám. A když konečně přijde, sedím v kuchyni v trenýrkách. Otec se vše dozví jako poslední – a ještě se snad čeká, že bude luštit nějaké mrkání. Život rodiče je krušný všude, Katar Nekatar.

Původní odkaz na Facebooku, 10k lajků, 372 sdílení. Zároveň můj poslední sloupek do Reportéra.