Dostali jsme ze školy nové fotky dětí, tak se musím pochlubit. Je na nich hrozně vidět, jak to letí!
Z Timinky už je velká 12letá slečna. Už je jen o půl hlavy menší než její máma – když to takhle půjde dál, tak brzo přeroste i mě. Pořád se ještě škorpí s bratrem jak malé dítě, ale ve vztahu k nám už se začíná osamostatňovat. Úplně cítíte, jak to přichází. Co říká táta, to je už ve většině případů „embarrassing“, tedy trapné. Přitom říkám ty samé věci jako před rokem či před pěti! (No právě proto, řekla by asi Timi.) Ale pořád je to legrace, pořád nás má moc ráda a pořád jsme si blízcí. Timi asi vždycky bude citlivá, vážná a zamyšlená slečna.
To Mani je pořád stejný rošťák – usměvavý, s ničím si moc neláme hlavu a s jinými lidmi komunikuje hlavně tím, že na ně hází polštáře nebo je strká do bazénu. Ve škole se mu daří, ale jede trošku na pohodu – mohl by se snažit víc. K mé lítosti pořád nečte tolik jako Timi, a asi ani nikdy nebude. Je víc na hry a na ten zpropadený iPad. Ale už si někdy pro zábavu programuje (ve Scratchi a Hopscotchi, či jak se to jmenuje), takže se snad taky jednou uživí.
Celkově mám pocit, že děti v tomhle věku – od 6 do 12 let – jsou ta nejlepší stvoření pod sluncem. Už jsou velmi chytré a bystré, už o tom světě něco vědí a dokážou leccost samostatně vymyslet – a jejich vhled je často překvapivě pravdivý. A zároveň jsou to ještě čisté duše, přímočaré, nezkažené, s důvěrou ke světu a ke svým rodičům. Je velká vina nás všech, že časem o tuhle důvěru a o ten krásný dětský pohled přicházejí.
A pro srovnání: tady jsou oba lumpíci před 5 lety v české školce (tedy Timi už byla normální školačka, ale přišla Maniho navštívit):
A tohle je Timi v první den své české školy, tedy v roce 2011. Se svou kamarádkou Aničkou. No není to zločin od té přírody, jak rychle děti rostou?
Krásný děti a úžasně fotogenický.