Hong Kong a Macau 2016

Jako malý kluk jsem miloval film Muž z Hong Kongu, kde znuděného milináře hrál největší frajer všech dob – Jean Paul Belmondo. Už kvůli němu jsem vždycky chtěl to čínské doupě navštívit. Přešla léta, film zestárl (když ho dneska pustím ženě a dětem, tak říkají, že je to blbost), já jsem taky sešel a najednou je mi 40 – čas splnit si dávný sen a zkontrolovat, jak se zub času podepsal na Hong Kongu.

Na cestě z letiště. Scenérie Hong Kongu byla tak zajímavá, že dokonce i děti asi na půl vteřiny odložily iPady a koukly z okna, což se jinak nikdy nestává. Šťastně se mi podařilo tento prchavý okamžik zachytit na fotce.

A tady už jsme v hotelu a koukáme z galerie na recepci a lobby. Podle Tripadvisoru jsme vybrali hotel Icon ve čtvrti Tsim Sha Tsui, tedy v jižní části Kowloonu. Icon nepatří do žádného známého řetězce, ale přesto má být 4. nejlepší ze všech 704 kutlochů v HK, takže mě zajímal. A opravdu je to dobré místo, služby byly excelentní.

Tohle je jedna ze specialitek Iconu – na každé cimře vás čeká telefon, který můžete používat po celou dobu pobytu a který nabízí data a místní hovory zdarma. Šikovné už kvůli navigaci v ulicích. Jo a taky mají na Iconu zdarma celý minibar. Dvě maličkosti, ale jak to potěší, když hotel nehoní každý dolar a dá vám něco v ceně.

Ptáme se na něco recepčního. Asi jestli tu někde není nějaká čínská restaurace.

A tohle už je pravý Hong Kong. Taxíky, které málem pamatují ještě Belmonda. No, ve skutečnosti se tyhle Toyoty Crown Comfort začaly používat v 70. letech, zatímco Belmondo tu točil v roce 1965, ale i tak. Mimochodem, jeden taxikář nám řekl, že licence na taxi stojí skoro 1 milión dolarů (amerických). Ano, posloucháte správně, 25 mega českých korun. Nové licence se totiž nevydávají a se starými se obchoduje jako na burze. I bohatí Číňané, kteří v životě na volant nesáhnou, kupují taxi licence jako investici. Jo, tady byli lidi vždycky do kšeftu. Na jednu licenci obvykle jezdí tři řidiči na směny, ale na rozdíl od majitelů licencí z toho rozhodně nezbohatnou.

Slavné noční panoráma. Tohle se za těch 50 let změnilo dost..

Samozřejmě jsme museli hned jít do české restaurace Pivo. Opravdu tam je a je pravá česká, se svíčkovou, naším pivem a českými nápisy na záchodech a na zdech. Občasné monstrózní pravopisné chyby ignorujte. Svíčková byla překvapivě dobrá, Bea si zase dala talíř klobás a salámů (vepřový absťák po Kataru) a taky byla spokojená. Takže držíme v byznysu palce!

Děti samozřejmě chtěly do hračkářství. Tohle Babies „R“ Us v obchoďáku iSquare o sobě tvrdí, že je největší hračkářství v Asii. No, to si možná trošku fanděj, ale pro naše děti to bylo velké dost. A ceny o hodně lepší než v Kataru! Aby ne, když většinu těch hraček montují děti támhle někde za kopcem.

Ale když jsme u toho, jinak nám Hong Kong zas tak přátelský k dětem nepřišel. Jakmile se naše děti ozvaly nebo nedejbože zhouply na zábradlí v metru, ihned se na ně vyčítavě podívalo pět místních. I samotné děti si toho všimly a po dvou třech dnech říkaly, že Hong Kong je nějaký přísný. Zatímco v Kataru s jeho volnou výchovou patří naše děti k nejhodnějším, v Hong Kongu byly se stejným chováním ty nejzlobivější. Všechny místní děti jsou vycepované jako vojáci k tiché poslušnosti. Celá země mi přišla taková striktní a plná pravidel a nápisů a kreseb – kde můžete stát, kde nemůžete stát a kudy máte uhybat.

Jeden z typických hongkongských příkazů a zákazů. „Neupínejte pozornost k hrám na telefonu, dodržujte bezpečnost!“ Tahle cedule myslím Hong Kong vystihuje tak nějak celkově. Moderní, ale striktní.

Tahle cedule není ukázkou přísnosti, ale zaujalo mě tam to zvukomalebné ding dong. „Když uslyšíte ding dong, nechte nejdřív pasažéry vystoupit“.

A teď už do akce. Mají tam takový šikovný ostrov Lantau, kam se obyvatelé HK jezdí rekreovat. A věru že se mají z čeho rekreovat, protože pobyt v přelidněném Kowloonu (pevninská část HK) je na prášky už po pěti minutách. Na Lantau je výstavba omezena zákonem, takže hustota zalidnění je tam citelně pod kowloonským standardem 25 Číňanů na metr čtverečních. Navíc je na Lantau docela dost zeleně a taky staré rybářské vesničky, které doslova smrdí autenticitou.

Zde už jsme na ostrově Lantau a jedeme slavnou lanovkou Ngong Ping 360. Rozhodně doporučuju koupit si lístky předem na hotelu. I tak budete pěkně dlouho čekat, bez lístků je to pak čistý masochismus. Některé kabinky (za příplatek) mají skleněné dno. To nedoporučuju – jednak se na to čeká ještě o něco dýl, jednak se pak děti bojej. Aspoň tedy Timi.

Mani žádné obavy neměl a ještě seděl vedle hezkých slečen.

Na konci lanovky vás čeká velmi turistická vesnice Ngong Ping a klášter Po Lin.

A taky socha Buddhy, prý druhá největší venkovní na světě.

Tamní panorámata…

Od Buddhy jsme autobusem sjeli do rybářské vesničky Tai O, kde jsou mj. domy na kůlech. Vesnice se vyznačuje především silným zápachem. Rybí smrad tam pečlivě uchovávají jistě už od dynastie Mňau Štěk, takže je dnes nejsilnější na světě, jako ostatně všechno v Říši středu.

Na trhu Tai O mají takový vzduch, že když mu vystavíte nějaký kovový předmět, tak z něho sleze starý lak. Byl to první trh, kde moje žena nechtěla nic koupit. A moje žena jinak chce něco koupit VŠUDE.

Tohle bude jeden ze zdrojů toho silného vzduchu.

A tohle taky. I ti Číňané si asi uvědomili, že ryba smrdí od hlavy. Ale už bylo pozdě.

Takhle vypadá zadní strana těch domů na kůlech. Některé jsou normálně otevřené, ale ty jsem ze slušnosti nechtěl fotit. Obyvatelstvo tam sedí v neskutečném bordelu a sleduje televizi. Mimochodem, tady v Tai O si člověk uvědomí, jaký je rozdíl mezi Číňany a Japonci. Oba národy jsou velmi inteligentní, ale jen jeden má v sobě perfekcionismus a smysl pro pořádek. Můžete hádat, který.

Ty samé domy zepředu. Jó, na pohled je to romantika, ale bydlet byste tam nechtěli, i kdyby vám za to platili.

Zásah místních hasičů. Počítám, že Mani by s dvěma petkami bublinkové vody udělal zhruba stejnou službu.

Další záchranářský megavůz. Mani na něj zaujatě zírá – auto je menší než některé hračky, co se dají koupit v Kataru. Všechno je přizpůsobeno místním stísněným poměrům.

Samozřejmě jsme povinně museli do Disneylandu. Bylo to dobrý, ale už si to asi nikdy neužijeme tolik jako první návštěvu původního parku v Kalifornii.

Ale třeba tradiční točící se kávové šálky se dětem líbily stejně jako před šesti lety. Maniho výrazu si nevšímejte, dělá ksichty automaticky, jakmile zahlédne foťák. S jeho skutečnými emocemi to nemá nic společného.

A když jsme u těch zábavních parků. Druhý den jsme zašli i do konkurenčního Ocean Parku. A víte co? Byl o dost lepší než Disneyland! Mnohem krásnější prostředí přímo na hoře padající do moře, drsnější atrakce a pěkná akvárka.

Na hlavní atrakci – horskou dráhu Hair Raiser – Maniho nepustili, protože tam vyžadují 140 cm výšky. Kluk má ve svých 7/8 letech zatím jen 135 čísel. Nevím, že zrovna v Číně mají takové přísné limity – vždyť už teď je Mani vyšší než polovina dospělých čínských žen v metru. Tam se jim asi moc lidí nepodívá. Ale i Důlní vláček na obrázku je pěkná atrakce, tu si obě děti užily.

Pěkné výhledy jsou z toho Ocean Parku.

A nebyli bychom to my, abychom nepodnikli ještě nějaký odskok. My jak někde jsme, tak nás hned popadne chuť být někde jinde. Nalodili jsme se tedy na trajekt a udělali si jednodenní výlet do Macaa, bývalé portugalské kolonie a největšího centra hazardu v Asii.

Macau, přiznám se, pro nás bylo velkým zklamáním. Nebo jak by se dnes moderně a pozitivně řeklo, velkou zkušeností. Kasina jsou tam stejně nevkusná a plastová jako v Las Vegas, ale bez té atmosféry. A navíc jsou všude milióny turistů z pevninské Číny, což místu dodává místy až apokalyptický ráz.

Podívejte se třeba na tohle – to je prosím hotelová recepce v čase mimo špičku. Ano, to celé je jen recepce. Čekajících lidí je tolik, že pro ty důležitější musejí mít speciální prioritní uličku jako někde na letišti. My Evropani začínáme být nervózní, když se ubytováváme a před námi stojí na recepci dva cizí lidi. A teď tohle. V něčem takovém bych prostě nikdy nechtěl bydlet – neslučuje se to s mojí definicí rekreace, neřkuli rekreace luxusní. Ale pro lidi z pevninské Číny, zvyklé chodit do kantýny po miliónech, je to asi pořád fajn dovolená.

Samozřejmě ty hotely jsou uvnitř impozantní – rozmáchlá architektura, pěkné materiály, drahé obchody, vnitřní akvaparky.

Tady třeba obědváme v hotelu Venetian. Všimněte si, že tohle je interiér – obloha je falešná. Podobně vypadá obchodní dům Villaggio v Kataru, ale ten je o hodně menší.

Nejzajímavější na Macau je staré město, kde se krásně mele portugalská minulost s čínskou přítomností. Přesně jako na téhle fotce.

Místy to tam fakt vypadá jak někde na iberském poloostrově. Tedy kdyby někdo vzal nějaké portugalské městečko a nacpal do něj veškeré obyvatelsko provincie Kuang Tung a každý člověk by povinně v ruce držel selfie tyč.

Ta portugalština tam pořád jede a má svůj šarm.

Zbytky katedrály sv. Pavla v Macau. I ti lidi, kteří zdánlivě nemají selfie stick, ho ve skutečnosti mají a v příštích pěti sekundách ho použijí.

U tohoto si dělám mentální poznámku – vypadá to, že by mi to mohlo chutnat, ale nechutná mi to.

Po přelidněném Macau jsme se ještě rádi vrátili do prázdného, téměř venkovsky idylického Hong Kongu!

V hotelu jsme ještě narazili na nějakou elegantní svatbu…

Držíme ženichovi a nevěstě palce, aby jim o svatební noci neasistovalo 87 nejvybranějších přátel a turistů z pevninské Číny…

A pak už jsme jeli domů. Byl to pěkný výlet a jsme rádi, že jsme se tam mrkli. Chtěli bychom v Hong Kongu žít? To asi ne. Ale dá se tam strávit super prodloužený víkend nebo týden? Rozhodně ano! A cokoli tam budete dělat, vždycky budete mít pocit, že děláte dobře, protože vždycky to s vámi bude dělat ještě tisíc dalších lidí.