Český badatel a cestovatel, který prcestoval region cca před 100 lety.

O hadíthech (existuje 6 zdravých sbírek, al kutub as-sitta)
„Rostoucí potřeba církevního práva přiměla sběratele, že roztřiďovali podání podle obsahu. Taková sbírka se nazývá musannaf. Význačný je musannaf zvaný Sahíh, jejž sestavil Abú Abdulláh Muhammad ibn Ismáíl al-Buchárí, který se narodil v Bucháře roku 810 a zemřel tam roku 870. Procestoval bezmála celý muslimský svět a navštívil kdekterého význačného učitele zákona, aby vyzvěděl, o které hadíthy se opírá. Poznal více než 600 000 podání. Zpaměti jich uměl na 200 000, zaznamenal však pouze 7 350 a opírá se jenom o 2 762, z čehož je patrné, jak málo důvěřoval zprávám o výrocích a činech Proroka a jeho vrstevníků.“ (130)

O Ramadánu
„Muži, kteří dovršili čtyřicet let, jakož i starší ženy a všichni, kdo přestáli nějakou těžkou chorobu, nebo těhotné a kojící ženy mají právo během postu si ulehčit a náhradou poskytnout podporu nějakému chudákovi.“ (205)

O Íráncích
„Indoevropští Peršané přijali Muhammada a jeho islám, avšak nechtěli uznat náboženskou nadvládu arabských chalífů. Proto ulpěli na víře v imámy. Každý imám byl prorok, jenž dále rozšiřoval a prohluboval Muhammadovo učení. Základem islámu je přesvědčení, že Bůh zůstává Bohem, člověk člověkem a že není možné, aby se Bůh vtělil. Tato strohá nauka hloubavým Peršanům nevyhovovala. Toužili po spojení s Bohem, a když se dověděli od hinduistických sousedů, že je to možné, pátrali po cestě vedoucí k cíli.“ (235)

O vztahu k Západu
„Obyčejný muslim dychtí po osobní svobodě, i když přináší mnoho nebezpečí. Dosud si nenavykl oceňovat čas a kázeň a dívá se na dobré vlastnosti evropské vlády a správy s nedůvěrou, ba s pocitem závislosti, ujařmenosti. … Staří muslimové, kteří poznali útrapy z dob před evropskou správou, vymřeli a mladí se domnívají, že byl v jejich zemi vždycky stejný pořádek. Spokojili by se třeba i s nepořádkem, jen kdyby jim vládl jejich krajan. Vzdělanci tvrdí, že křesťané vlastně všechno přijali z Orientu. Hinduisté jsou přesvědčeni, že nynější úpadek staré indické kultury zavinili pouze Britové. Muslim cítí, že náleží k jiné rase, takže mezi muslimem a křesťanem, Asiatem, Afričanem a Evropanem vzniká citový rozdíl, nenávist se zostřuje a napomáhá zpátečníkům. Vždyť i muži, kteří si úplně osvojili evropskou vzdělanost, se staví proti ní, neboť vidí, že velmoci mají na mysli jen vlastní prospěch.“ (283)

„Po vítězné válce japonsko-ruské roku 1905 vyslal chalífa Abdülhamid II. Zvláštní poselstvo do Japonska, nakrátko i misionáře a po muslimském světě se říkalo a psalo, že Japonci přijmou islám a obnoví jeho světovou vládu.“ (284)

„Muslimové s jásotem vítali (první) světovou válku a radovali se, že se Evropa sama zničí. V listech, knihách i ústně velebili Alláha, že jim dal dočkat se dnů, kdy evropští křesťané budou prolévat krev a ničit majetek svých evropských bratří.“ (284)

O ženách
„Je těžké rozumět rodinnému životu, poněvadž muslim má o něm jiné představy než my a muslimka se dívá jinýma očima než evropská křesťanka. Je jisté, že muslimka žije svým vlastním životem, který je mnohdy spokojenější a šťastnější než nejsvobodnější Evropanky. Muslim hledá matku, nikoliv milenku, a nedovolí, aby se jeho dcera nebo sestra stala milenkou někoho jiného. Muslimka koná návštěvy jako křesťanka, ovšemže jenom u žen. Bývala zahalena před muži, nikoliv před ženami. Společensky není tak zaneprázdněná, nemusí (chodit) ze zábavy do zábavy, z tance do tance, z divadla na koncert, zbude jí více času na úvahy a přemýšlí snad více než evropská žena, která neví kam dřív.“ (295)

O Turcích
„Turci byli přijetím islámu povinni učit se nazpaměť Korán i modlitby. Korán i modlitby byly arabské. Obyčejný Turek jim stěží kdy porozuměl. Islám nepronikl bytost tureckého člověka, jako pronikl bytost Arabovu. Turek se spokojil s vnějšími obřady. Z Koránu si nejlépe osvojil výklady o dobru a zlu stejně jako povinnost uctívat Alláha modlitbou. Jinak islám zneužíval. Žádný muslimský národ neprolil pod rouškou islámu tolik krve a nespáchal tolik ukrutností jako turecký, a to nejen v křesťanských zemích, nýbrž i v muslimských.“ (309)

O úspěchu islámu
„Islámu velice prospívá stručně a pochopitelné vyznání víry: „Lá iláha illá Alláh wa Muhammadan rasúlu Alláh.“ … Kdo se naučí vyznání víry, má je opakovat a konat v přesně stanovený čas pětkrát za den modlitby. Má odvádět almužnu, postit se v měsíci ramadánu a putovat do Mekky. Tyto pouti jsou silnou vzpruhou šíření islámu. Na pouti se setkávají věřící z Číny, Maroka, Kazaně, Nigérie, poznávají se a vzájemně se posilují. … Pohled na modlícího se muslima, zejména ve velkém shromáždění, působí na vnímavou mysl jako představa úplného pohroužení do vztahu s Bohem. … Islám je společensky scelenější. Rozdíl mezi bohatým a chudým není patrný. Chudý může kdykoli požádat o pohostinství u bohatého. … Naprostý zákaz všech opojných nápojů velice podporuje mravní i hospodářský život, neboť je mnohem účinnější než všechny sliby a spolky střídmosti.“ (363)

„Muslimové neměli misionářské společnosti jako křesťané, ale to jim nebylo na škodu, nýbrž ku prospěchu. Křesťanský misionář byl známý všem. Domnívali se o něm, že svůj úkol koná za peníze, jako řemeslo, kdežto o muslimském obchodníku-misionáři by nikdy takto nesoudili.“ (364)

Přidat komentář

Váš komentář
Jméno