Sedmé Maniho narozeniny a děti vůbec

Ten náš kluk už taky pomalu stárne, už je mu sedm. Když to takhle půjde dál, tak jednou bude z roztomilýho čipery puberťák nebo nedejbože dospělý člověk. Ale nemysleme hned na nejhorší! Maniho narozeniny mě inspirovaly, abych vám tu napsal něco víc o dětech, jejich škole a tak vůbec.

Oslava doma v kuchyni. Timi to celé podezřívavě sleduje – na každý bratrův úspěch, i kdyby to byl jen narozeninový dort, žárlí jako pes.

Mani v starokatarském „madžlisu“, co jsme instalovali v jednom koutě obýváku. Z tradičního beduínského sezení je nakonec nejoblíbenější hřiště a tělocvična našich dětí.

Mani ve své milované italské restauraci, kde si dává čisté vařené špagety bez jakékoli přísady. Je to stejně vybíravý jedlík, jako jsem před miliónem let býval já. Než mě manželství naučilo vzít zavděk vším, co se dá rozkousat.

A další portrét. Mám k foťáku nový 35mm objektiv, takže to roštuju, co se dá.

Timi se focení brání, ale jednou za uherák ji přece jen přemluvím.

Mani prohlíží dárky na velké oslavě s českou komunitou – měl společné narozky s naší kamarádkou Violou, takže dostal dárky snad od 30 lidí.

Ukaž, brácho, co to máš za knížku?

Mám velkou radost, že obě děti čtou. Nejsme takoví ti „tygří rodiče“, co ženou své děti z kroužku do kroužku, v pondělí z nich chtějí mít malé Berdychy a v úterý Herberty von Karajany. Na tyhle urputné snahy nevěříme, přijde nám to moc na sílu. Jediné, o co se trochu snažíme, je dobré všeobecné vzdělání – a k tomu podle mě nejlíp vedou knížky. (No dobře, možná mě zajímá ještě jedna věc – chtěl bych děti naučit trošku programovat – ale o tom napíšu jindy.) Nechtěl jsem děti ke čtení nutit, abych jim to nezprotivil. Nezbylo mi tedy než čekat, jak se situace vyvrbí. U Timinky to dopadlo dobře – stala se z ní maniakální čtenářka se vším všudy. Čte, když jde po ulici, čte, když si češe vlasy, a čte i cestou do schodů, z čehož už bylo hodně nehod. Mani má rozjezd trošku pomalejší – oni kluci obecně méně čtou – ale teď už se do toho přece jen dostává. Snad mu to vydrží.

Musím říct, že nám s tím čtením hodně pomáhá škola. O Compassu už jsem tu psal, takže víte, že naše škola má k výuce takový ten moderní přístup. Až moc, řekl bych. To je samá škola hrou, samá názorná výuka, samé chválení, žádné zkoušení a žádný stres. Jestli jste biomatka, co má otevřené všechny čakry a jí jen ječmenné klíčky, tak je Compass přesně pro vás. Našim dětem se tam samozřejmě taky líbí – aby ne, když se nemusí bát známek, když neustále dělají všelijaké týmové hry a o přestávkách choděj ven pozorovat školní želvu. Bea školu taky chválí, protože prý jede přesně podle pedagogických ideálů, co jí v mládí vštěpovali na univerzitě. Takže jenom já jsem trošku skeptický. Moje škola snů by byla někde na půli cesty mezi příjemným Compassem v Kataru a brutální nalejvárnou v Česku.

Ale zase abych nebyl ke Compassu moc kritický. Tuhle jsem zase četl, co píše kolegyně Ostrovanka o řecké škole u nich na Korfu. A náramně rychle jsem se stran Compassu uklidnil. V Řecku učitelé buď chybějí, takže děti tráví celé dny pobíháním kolem školy, nebo si učitelky lakují při hodině nehty, protože to prostě mají na háku. Člověk hned pochopí, proč Řecko je a zůstane chudé. To Compass je sice až příliš progresivní, ale ve srovnání s Řeckem aspoň vysoce profesionální a dětem se tam věnují maximálně.

No a to čtení v Compassu fakt funguje. Pro všechny děti tam mají program, který se jmenuje Accelerated Reading. Čtou knížky podle své úrovně, vypisují z nich obsahy do počítače, a když jich zvládnou dost, tak postoupěj o level výš. Timi takhle soutěží se spolužačkou Zephyr, dcerou profesora z nedaleké univerzity, a ta konkurence v tom udržuje jiskru. Pro zajímavost, takhle vypadá doporučená četba pro Martínka. Mimochodem, Mani je vedený jako Year 2, ale podle českého počítání je to prvňáček.

Učitelky s námi takové dokumenty sdílejí přes internetový systém zvaný Padlet. Nikdy dřív jsem o něm neslyšel, až v Compassu. Vida, tak se od nich učím i já. Knížky na seznamu jsou hodně moderní a čtivé – nutit dětem nějaké 19. století by si tu nikdo netrouf.

Když jsme u toho sdílení, tak tohle je další webová služba, přes kterou s námi škola komunikuje. Učitelé neustále aktualizují takzvané ClassDojo, což je něco jako uzavřený Facebook pro rodiče. Tady třeba vidíme hodnocení Martínka za poslední týden – pět poznámek, všechny pozitivní. Když se na to koukám, tak si říkám, že nám za chvilku to celé vzdělání exportují do Excelu. Ale funguje to.

Další obrazovka z ClassDojo. Skoro každý den přidá učitelka (v tomto případě paní Soon) nějaké fotky z výuky. Toto je klasická hodina historie – objevení Ameriky. Náš synátor jako Kolumbus přesvědčuje unavenou a nemocnou posádku, že země je za rohem. Oni si prostě všechno přehrávají jak na divadle. Mimochodem – byl to den, kdy děti výjimečně neměly uniformy, ale měly si vzít národní sportovní hadry. Proto má Mani na sobě dres české repre.

Tak to by bylo o katarské škole. Nedávno jsem dostal takový hovězí nápad, že by Timi měla na jaře zkusit přijímačky na pražský PORG. Ne že bych se chtěl tak brzo stěhovat domů, ale myslel jsem, že by bylo dobré tam mít zajištěné místečko. Až bude potřeba se vrátit, tak by Timi měkce přistála rovnou do školy. PORG mi přišel dobrý, protože má nejspíš podobnou atmosféru jako Compass.

Musím říct, že Bea tím nápadem není vůbec nadšená – jednak se jí domů nechce, jednak se bojí, že Timi přijímačky neudělá. Nejdřív jsem na tím mával rukou, ale pak jsem se podíval na vzorové přijímačky a uznal jsem, že se to může stát. Timinčina čeština v cizině přece jen trošku utrpěla, no a navíc se učí úplně jiné věci než české děti. Ve škole do ní lejou Florence Nightingalovou, a ne Mánesa s Hynaisem. Prostě jiná kultura, jiné všeobecné znalosti. Talže jsem na vážkách, jestli ji tomu stresu v dubnu vůbec vystavovat.

Na projížďce v parku MIA. Na podzim se dá na kole jezdit skvěle.

Mimochodem, když už jsem to nakous – jazyky. Máme doma opravdový problém s jazyky. Teda problém – mně to ani nevadí, beru to jako daň za pobyt v cizině, ale Beu to upřímně trápí. Jde o to, že Mani nám začíná kašlat na rodné jazyky a i doma chce mluvit jen anglicky. Jeho čeština nebyla nikdy fantastická (však taky žil v ČR jen něco přes dva roky), ale teď mu už vyloženě rezne. Přestává skloňovat, loví slovíčka a používá tak husté anglicismy, že se někdy musím až smát. A na maďarštinu už je vyloženě línej. Nejčastějším slovem v naší domácnosti je teď „magyarul“ – to když Bea říká Martínkovi, aby pěkně vypnul anglinu a mluvil na ni maďarsky. Včera se prvně stalo, že to kluk úplně odmít. Přilít do kuchyně a všiml si, že je na stole upečený perník. Tak začal „I wish you told me…“ (že mu to máma měla říct dřív, protože on rád ďube syrové těsto). Bea řekla „magyarul“, ale Mani už se ani nenamáhal s vymýšlením správné maďarské konstrukce a odsekl jen „bá bá bá“. A to je prosím kluk, pro kterého kdysi byla maďarština druhou přirozeností – s Timi se kdysi bavili jen maďarsky. Timi měla maďarštinu dokonce jako první jazyk.

Timi není tímhle procesem tak zasažená a udržuje si velmu slušnou znalost všech tří jazyků. Knížky ale čte nejraději v angličtině, v češtině už míň a v maďarštině skoro vůbec. Mani pak čte jen v angličtině. Je to pro mě zvláštní pocit, ale co nadělám. Na druhou stranu mají děti, a zvláště Mani, krásný anglicky zvuk – ne ten trapný přízvuk, který slyším u sebe.

Timi ve své typické pozici – fénuje si vlasy, ale ani o tom neví. Čte si i v nejnemožnějších situacích. V rozporu s tím, co jsem zrovna řekl, je na fotce Harry Potter v češtině.

No a pár fotek z víkendů. Podzim je v Kataru nejlepší čas. V říjnu a v listopadu jsme se furt koupali v moři, teď v prosinci aspoň hrajeme tenis a užíváme si mírné slunce. Tady jsme na pláži na Inland Sea. Je to naše oblíbené kempovací místo. Ty malé ďubky na duně vzadu jsou děti, které písek sjíždějí na prkně. Skály vlevo jsou Saúdská Arábie.

Timi surfuje se svým oblíbeným kamarádem – o trošku starším Marcusem, který se narodil v Kanadě jedné velmi sympatické slovenské rodině. Patří do naší party.

Další oblíbená kratochvíle – sbíhání dun. Zprava Timi, Mani a Marcusova sestra Victoria.

Borec leze z vody. Koupat v moři se dá tak do poloviny listopadu. A voda je parádní.

Na pláž jezdíme s naší stálou českou a slovenskou partou. Všimněte si, že třetí zleva stojí moje máma – nedávno tu byla už na páté návštěvě.

Zní to asi divně, ale oslavili jsme i Halloween. V Praze bych to nedělal, vím, že to k nám nepatří. Ale tady se tomu nedalo odolat, už kvůli dětem. Slavil to skoro celý compound, kupodivu i mnozí muslimové. Ti, kdo chtěli, aby k nim koledníci přišli, označili své domy dýní. Naše děti samozřejmě taky chtěly na „trick or treat“ koledu vyrazit, tak jsme ozdobili domek a šli do toho. Klasickou velikonoční koledu tady nezažijou, tak ať mají aspoň tohle.

Přišlo k nám snad 30 koledujících band, úplně nás vyžrali, ale bylo to super.

Koncem listopadu tu obvykle začíná foukat – Katar je obecně dost větrná země. Využíváme toho tak, že pouštíme na plážích draky. Prvně v mém životě mi opravdu lítají – a to tak, že je děti kolikrát nemůžou ani udržet.

Zatímco malí pouštěj draky, dospělí drží vší silou své velké kity a věnují se kitesurfingu.

Jednou nám drak ulít tak, že jsme za ním běželi po pláži snad půl kilometru. Celou dobu jsem litoval, že jsme za ním radši nejeli autem.

No, takhle to teď u nás chodí. Děti jsou fajn a užíváme si každou hodinu, co spolu strávíme – ale zároveň vidíme, jak je pobyt v Kataru mění a vzdaluje tomu, co bylo běžné pro nás. Takové jsou následky života na cestě. Často si teď vybavuju citát Bilbo Pytlíka z mého milovaného Pána prstenů:

Často říkával, že existuje jen jediná Cesta; že je jako veliká řeka: prameny má na každém prahu a každá cestička se do ní vlévá. „Je to nebezpečný podnik, Frodo, vykročit ze dveří,“ říkával. „Stoupneš do Cesty, a když nestojíš pevně, nevíš, kam tě to může strhnout.“

My už jsme vykročili ze dveří dávno a strhnout jsme se nechali schválně – vlastně jsem celý život po ničem jiném netoužil. A teď vidíme, že v tom proudu máme každý svou vlastní lodičku a děti to unáší někam jinam a rychleji než nás. Někdy mě z toho píchne u srdce, ale jinak to asi nemůže být.