Všímám si, že k stáru se nějak propadám do trapnosti. Normálně pozoruju, že tu sbírám fotky celebrit, se kterými se díky práci setkávám. Ve dvaceti bych to neudělal; říkal bych si, že přece nejsem nějaká pipina, ale teď? Aťsi jsem pipina, ale mám pěkně uspořádnou sbírku! Tentokrát se obětí stala Petra Kvitová.
Petra a další české tenistky přijely na Qatar Total Open. Řeknu vám, jsem emírovi moc vděčný, že sem tyto sportovní akce umisťuje, protože je to pro nás všechny velká zábava a i vlastenecká vzpruha. Zase jsme se sešli v hledišti skoro celá česká parta a fandili pomalu tak hlučně jako na házené, i když v tenise se to samozřejmě nesmí.
Nejdřív ale byla gala večeře s hráčkami, kde jsme se právě blejskli se slečnou Kvitovou. Myslím, že mě šlechtí, že ještě furt neumím udělat pořádnou selfii, abychom se tam vešli všichni. Je to teprve má druhá selfie. Situaci komplikovala i samotná Petra, která je naživo o hlavu vyšší než já a o čtyři hlavy vyšší než Bea.
A pak už přišel tenis. Byli jsme na něm prakticky každý den a bylo to eňo ňůňo. Petra bohužel vypadla s nějakým španělských chlapcem, ale Lucie Šafářová ji o den později pomstila. A pak nám udělala radost i ve finále.
Lucka se dostala na 11. místo žebříčku WTA, svůj osobní rekord. Fandili jí i Libanonci okolo nás, kterým jsme ovšem museli vysvětlit, proč voláme jednou „Lucka“ a jindy zase „Lucko“. Do zpěvu písně Vysoký jalovec, kterou jsme prosluli na házené, jsme se raději ani nepouštěli – některé verše by se Libanoncům vysvětlovaly moc těžko.
Mani poctivě fandil – tedy přesněji řval jako tur, takže se po něm obdivně otáčely i mnohem uřvanější národy, které tu nechci jmenovat. Timi to zas tak moc neprožívala, páč ona je prostě jiná. Ale taky milá. Klučina před ní není náš Mani, ale jiný Martin z naší české bandy.
A tady je náš borec, který se do tenisu úplně zamiloval. Musím ho teď s ním hrát i v reále na kurtu v našem obytném areálu. Nikdy jsem nebyl sportovec, ale tenhle kluk ho ze mě ještě udělá.
A to je všechno, lidi! Možná jako malý bonus sem hodím odkaz na pár těch celebritích fotek z minula. A to tam ještě chybí Lewis Hamilton, se kterým jsem strávil v roce 2008 celý den při organizování jedné soutěže přímo na okruhu v Istanbulu. Přísně nám tehdy zakázali brát si na Lewise fotoaparát, že prý autorská práva a že Lewis to nemá rád a kdesi cosi. Když pak velký den nadešel, ukázalo se, že jsem byl jediný debil, který toto nařízení vzal vážně. Všichni členové týmu jako jeden muž vytáhli mobily a fotili se s Lewisem ostošest, přičemž ten ochotně pózoval a smál se jak blázen. Byl jsem z toho flagrantního porušení fair play tak rozhozený, že mě ani nenapadlo někoho požádat, aby mě vyfotil taky, takže na Lewise žádnou památku nemám. Akorát podepsanou bundu. Ale vlastně je to správně – říkal jsem vám přece, že nejsem nějaká pipina, aby mě zajímaly fotky celebrit. Mám jich tady jen asi 36 kusů.
[smugmug url=“http://jarosovi.smugmug.com/hack/feed.mg?Type=gallery&Data=19431103_6QPDVz&format=rss200″ imagecount=“100″ start=“1″ num=“100″ thumbsize=“Th“ link=“image“ captions=“false“ sort=“false“ window=“false“ smugmug=“false“ size=“XL“]
Ale tohle sedne na (skoro) každého, je to určitý druh sentimentu, bilancování, sebereflexe a nahlížení do tajů minulosti. Projevy jsou různé, hlavně se to týkalo mužů středního věku, kteří vzpomínají na svá léta vojenská, kdy se šedá realita postupem času změní na kolorit barvotiskového formátu. Proto když v TV běží pokleslý film Kameňák, tak nemohu neshlédnout scénu v kasárnách, kdy se velitel ptá, kdo vystřelil raketu na Nový Zéland. Proč – já tam v tom baráku, který je v pozadí prožil skoro rok vojny. Bývala to posádková ošetřovna tankového pluku. Na betonovém podstavci stál slavný tank T 34 a když bylo veselo až bujaro, tak byla snaha z oken doplivnout až na něj. Z čehož vidíte, že to sedlo i na mne. FB
To je moc hezký. Úplně si to plivání na tank dovedu představit…
S kontaktem s celebritami je občas svízel. Popisovala mi moje neteř, jak letěli do Paříže, vedle nich seděl urostlý sportovec. Její otec jí pošeptal, hele, to je ten Rosol, běž ho poprosit o podpis. Neteř tiše opáčila, že hokejisty nesbírá, ale když naléhala i matka, tak jej po chvíli váhání poprosila o parafu. Když jsem to pak slyšel, přímo od ní, tak jsem spadl na záda a chvíli trpěl akutní křečí bránice. Vypadalo to jako epileptický záchvat, jen pacient byl při plném vědomí. Přímo si tu scénu dovedu živě představit. Ovšem jaký zmatek v mysli mladé studentky rakouského gymnázia to způsobilo. Myslela si, nebohá, že se strýc zbláznil, kdo má vědět, že se živí tenisem. Donnerwetter, unglaublich, ein Dummkopf. Jen náš slavný Daviscupový reprezentant neví, co se vlastně přihodilo…
Ale musím sáhnout i do vlastních řad, co se mi stalo. Před lety jsem měl víkendovou pohotovost a volaly mi sestry, že mne, coby službu konajícího lékaře, sháněl po telefonu pán, který pravil, že má k našemu zařízení vztah a je syn staniční sestry Anežky (byla z jiného oddělení). Sice se představil jménem, ale to mne nějak netrklo. Jestli by nevadilo, že přiveze na naše dětské oddělení nějaké dárky, bude toho prý více. Blahosklonně jsem mu odvětil, že je hodný, taková věc je bohulibá a já to vítám. Jaké pak bylo moje překvapení, když jsem viděl ve dveřích mně povědomou tvář, která slyší na jméno Martin Dejdar, a který třímal v obou rukách velké tašky s hračkami. Ano, sestřička Anežka se jmenovala Dejdarová, byla ale skromná a synem se nechlubila. A zase, pointu jsem ze studu známému herci neprozradil. Pěkný večer do Kataru přeji a pozdravujte sympatický zbytek rodiny. FB
Gratuluji ke krásné průřezové sbírce a věřím, že časem se povede dostat i na selfie všechny objekty zájmu :)
tedy – normalne nepisu komentare. Ale vas malej ten je fakt jako pres kopirak :-))) Mejte se tam hezky a zase uz neco napiste na tema bila krabice. Sleduju vas bedlive a update nejak pokulhava… Diky. ZK