Řekli jsme si, že je nejvyšší čas, aby Martínek spatřil moře. A taky už jsme všichni měli po zimě chuť na pořádnou zmrzlinu. A tak jsme sedli do auta a skočili na víkend do slovinské Lublaně a italského Terstu. To je jedna z výhod Budapešti – za dvě hodiny jste ve Slovinsku a odtamtud už je všude blízko.
Fasáda domu, na který jsme čučeli z okna lublaňského hotelu. Přišlo mi to jako nejfotogeničtější věc v celé Lublani.
Lublaň je příjemné malé městečko. Celkem tam chcíp pes, ale chcíp tak nějak elegantně. Vůbec celé Slovinsko je mile upravené a na první pohled v cajku. Ale co si budeme povídat, ten pravý život začne až v momentě, když překročíte hranice do Itálie. Sjížděli jsme serpentiny k Terstu a ve vzduchu bylo najednou opravdové jaro, všude vůně, květy, troubící malá auta a taková ta radost, která je jen ve Středomoří.
Zmrzlina byla báječná.
Mrkli jsme se i na slavnou vilu Miramare, podle které jsou pojmenovány stovky skromnějších nemovitostí po celém světě. Je to pěkné místo. Tehdá holt ještě byly k dostání pořádný parcely.
Celkově to byla super cesta a zase nám připomněla, že k stáru bychom byli asi nejšťastnější v nějakém šikovném domečku v severní či střední Itálii. Hlavně Bea to tak cítí. Já jsem dřív chtěl spíš do Rakouska, ale tak nějak čím dál tím víc dávám Bee za pravdu. Však uvidíme.