Stěhování

Po roce a půl jsme konečně sebrali odvahu a odstěhovali se z našeho starého dobrého mrakodrapu do neznáma. Sbohem, moře, a vítej, větší úložný prostore!

Ti z vás, kdo to tu slabikují pravidelně, nejspíš vědí, že jsme od loňska bydleli ve věži Governor v mrakodrapové čtvrti West Bay.

Měli jsme byt na 16. patře a hrozně se nám tam líbilo. Zvlášť ten výhled z ložnic, toho se Bea nechtěla za žádnou cenu vzdát…

Governor byl opravdu fajn, a nejen kvůli těm panoramatům. Obchoďák City Center s Carrefourem byl jen 100 metrů od nás, takže se tam i v létě dalo dojít pěšky. Kolikrát Bea dojela s nákupním vozíkem až k našim dveřím! To je v Kataru nevídaná věc – tady když vám dojdou rohlíky, tak to pro většinu lidí znamená cestu přes dva dálniční uzly a tři kruháky plné sebevrahů. (Jo a ty rohlíky nakonec stejně mít nebudou, jsme proboha v Arábii.) Poloha v centru nám tedy velmi konvenovala a drželi jsme se jí zuby nehty. Alespoň tedy my dospělí.

ALE – časem se ve mně přece jen probudil dobrý otec, kterým jsem, a začal jsem se ptát: A co děti, mají si kde hrát? A když nikdo nereagoval, tak i maďarsky: És a gyerekek, van nekik hol játszani? Ve věži byl sice vnitřní bazén, ale jinak děti moc toho vyžití mimo byt neměly. A pro takové mrňousy je přece jen lepší, když můžou vyběhnout ven a natropit nějaké škody na čerstvém vzduchu. A kde skladovat kola, grily, plážové stany a tak?

Promluvil jsem tedy doma se senior managementem a Bea milostivě schválila, že se můžu porozhlédnout po nějakém tom compoundu. „Ale toho moře,“ řekla Bea, „toho už budu litovat navždycky. Musíš mi slíbit, že ještě někdy v životě budeme bydlet přímo u moře.“ Což jsem slíbil, a není to malý slib. Na stáří to snad nějak zvládnu.

Ale teď k tomu compoundu. Compound neboli oplocená komunita je šikovné malé ghettíčko, ve kterém nakonec skončí většina z nás cizinců. Každý správný compound je obehnaný vysokou zdí, v té zdi je brána a v té bráně sedí usměvaví strážní, kteří jsou skoro vždycky z Afriky. Uvnitř ohrady je pak spousta domečků, které vypadají jeden jako druhý, dále nějaká ta centrální klubovna, bazén a sportoviště. Takových compoundů jsou v Doze desítky. Některé komunity jsou obří (třeba Al Rayyan Village má 500 domů), některé zase maličké (třeba jen se šesti domy, ale takové miniareály nemívají moc pěkné bazény a vaše děti si tam nenajdou moc kamarádů). Některé jsou levné (s domky od 12 000 QAR), některé zase hříšně drahé (třeba West Bay Lagoon, kde za dům s vlastní pláží dáte klidně 45 000 QAR měsíčně). Lidi si na internetu radí, jak v kterém compoundu funguje klimatizace, kde flákají údržbu a kde se docela snaží, kde hlučí dálnice a kde to smrdí, protože nedaleko parkují cisterny s odpadní vodou. Vybrat správný compound je tedy docela peklo.

Já jsem k tomu přistoupil docela jednoduše. Chtěl jsem hlavně, aby to mrňousové měli blízko do školy a nemuseli vstávat moc brzo. Takže jsme hledali jen ve čtvrti Gharafa. No a hned jsme měli štěstí – firma Al Jazi, která tu má docela jméno, zrovna jeden volný domek měla. Zašli jsme se tam podívat a hned jsme věděli, že to bude ono. Takže jsme se podepsali smlouvu (zatím na jeden rok), předali jim 13 předvyplněných šeků s nájmem (12 měsíců + kauce, takhle chytře si tu zajišťují, že jim opravdu zaplatíte), no a koncem června jsme se přestěhovali do Al Jazi Village 2.

Naše ulice. Ten správný domek poznáte podle červeného auta.

Výjezd z Al Jazi – tudy ráno jezdím do práce a Bea s dětmi do školy. Al Jazi je středně velký compound, kde je přesně sto vil. Teda vil – oni tomu všichni říkají vila, ale jsou to spíš řadové domky nebo dvojdomky, abych byl úplně přesný. Stovka domů nám vyhovuje – už se tu může vytvořit dobrá parta dětí, ale zase to není přehnaně velké a nevzniká přetlak na sportovištích. Compound byl postaven v roce 2010, takže je ještě ve slušném stavu – tady domy stárnou rychle a stavby nad 10 let už jsou prakticky na zbourání.

Velká chlouba našeho compoundu – Al Jazi Sports Academy. Nějaký ten bazén a hřiště mají v každém compoundu, ale u nás je to jaksi přerostlé. Jsou tu venkovní i vnitřní tenisové kurty, venkovní i vnitřní fotbalové hřiště a hlavně je tu nestále v provozu několik kurzů, do kterých můžete zapsat děti. Fotbal, gymnastika, karate – všechno v pohodlí 50 metrů od vašeho domu. Od září zapíšeme obě děti na fotbal, co kdyby z nich vyrostl nový Messi nebo aspoň Tomáš Řepka.

Společný bazén. Je tu i dětské hřiště a malý obchůdek, který se ukazuje jako překvapivě šikovný. A co je nejlepší – děti si pro zmrzlinu nebo na hřiště dojdou z domova samy, aniž bychom se o ně museli bát. To ve West Bay nešlo. Tady v Al Jazi jezdí auta krokem (povoleno je max 15 km/h) a většinu provozu obstarávají zaměstnanci na golfových vozících a děti na kolech.

Obyvatelstvo se chystá do své chýše. Nezdá se to, ale ty domky jsou překvapivě veliké. Arabští stavitelé všechno poměřují velikostí svých rodin, takže pro nás Evropany je to krapátek přehnané. Domek má 5 velkých ložnic, 7 koupelen (už jen toho mýdla, bože můj), k tomu ještě extra přístavek a koupelnu pro služku, která má vlastní vchod ze dvora. Bea mě ovšem rovnou upozornila, že do služčina bytu můžu klidně dát kola, protože naše rodina žádnou mladou filipínskou slečnu nepotřebuje. Moje žena je v těchto věcech obdivuhodně skromná, skoro si myslím, že až moc.

Druhá strana domu a zároveň asi hlavní důvod, proč jsme ho vzali – máme tu vlastní bazének 8×4 m. To tady kupodivu není tak časté, jak by člověk čekal. Většina lidí jede na společný bazén a vlastní koupání má v našem compoundu jen 6 domů ze 100. Pro mě to ale znamená hodně – od přestěhování plavu doslova každý den. O bazén se stará pool master, který maká opravdu každý den – tady musím Al Jazi pochválit. První dny jsme se trošku divili, že je voda tak studená. Měla jen 27 stupňů, tedy méně než moře. Až časem jsem si všiml, že příliš horlivý údržbář zapnul u bazénu chlazení. To my rozhodně nepotřebujeme, takže jsem to vypnul a teď už má voda 33-36 stupňů, což je tak akorát. Víc už zase není dobrý, člověk se potí, i když do toho vleze o půlnoci.

Jestli hledáte nějakou zahradu, tak haha, ta se nekoná. Tohle není zrovna úrodné Polabí. Většina domů v compoundech má vydlážděný dvorek stejně jako my. Dáme si tam nábytek, gril a ono to časem prokoukne. Většina sousedů si navezla stromky a další zeleň v obřích květináčích, tak to od nich asi okopírujeme. Jsou i lidi, kteří si takhle pěstují rajčata nebo citróny – když poctivě zaléváte, tak to prý roste jak blázen, hlavně tedy přes zimu. Já tedy žádný Mičurin nejsem, ale pro děti to bude legrace.

Jestli někoho zajímá, jak to vypadá uvnitř, tak tady prosím malá ukázka. Obývák dole v přízemí. Jak vidíte, nebydlíme ani tak v domě, jako spíš v IKEA showroomu. Vím, že to není moc nápadité ani osobní, ale co nadělám? Nejsme snobové přes nábytek a protože Katar není na doživotí, IKEA je nejlepší řešení. Jeden víkend jsme tam vpadli a koupili snad půlku švédského slovníku, o pár dní později nám to pak smontovali. Časem to snad trošku přizdobíme, ale se zatajeným dechem bych zrovna nečekal.

Na střeše. Jak je v Kataru zvykem, na střeše trůní obrovská nádrž na vodu. Z ní nám prosím teče sprcha a další věci. Tento úžasný systém používá následující bizarní logiku. V létě tato voda funguje jako teplá. Nebo přesněji horká. Studená voda prostě není (pije se z ledničky, ne z kohoutku). V zimě pak tato nádrž dodává vodu studenou, přičemž v koupelnách jsou ohřívače, které z ní udělají teplou.

Pohled ze střechy. Compound je stále perfektně uklizený – údržba je opravdu vzorná. Divím se, že takových compoundů není víc i okolo Prahy – já bych klidně v nějakém bydlel.

Ranní odjezd do Compassu. Nejlepší je, že do školy to teď ti moji mrňousové mají sotva kilometr. Samozřejmě i tak pro ně jezdí auto, protože tady se na takové vzdálenosti nechodí, ale cesta trvá jen asi pět minut. I díky tomu jsme zatím v domě šťastní – snad nám to vydrží i v dalších měsících.