Katarská škola anebo Táto, já chci znovu

Dneska šly naše děti poprvé do katarské školy. V životě bych to před nimi nepřiznal, ale byl jsem z toho nervóznější než ti mrňousové. Mně se sice v Kataru hrozně líbí, ale na co by mi to bylo, kdyby tu rodina nebyla šťastná? A štěstí dětí škola ovlivňuje hrozně moc. Lidi v Česku na svoje školy rádi nadávají, protože u nás se vůbec rádo nadává. Ale kdo žije v zahraničí, moc dobře ví, jak je česká škola zlatá. Stačí mi ty horory, o kterých skvěle píše třeba Pavla Smetanová na Korfu.

Ostrovanka Pavla se školou zkusila tolik, že na to má dokonce i samostatnou rubriku. Pevně doufám, že k tomu se nikdy nepropracuju. Ale pár úvodních postřehů sem hodit můžu.

Jak už jsem tu psal v dubnu, podařilo se nám děti zapsat na Compass International School Doha, kampus Gharaffa. Škola stojí nekřesťanské peníze, ale co taky čekat mezi mešitama. Na druhou stranu má ta škola moc dobré jméno a děti se tam prý cítí dobře. Kdysi byla založená primárně proto, aby obsluhovala zaměstnance Shellu, a dodneška jim zůstala jedna holandská třída. Škola taky ve zvýšeném počtu přitahuje Dány, Nory a vůbec Skandinávce, což jsou vesměs rozumné národy, které by snad nemusely Manimu a Timi neustále krást svačiny. O to nám s Beou jde asi především!

Ale teď už fotoreportáž z dnešního rána.

Obě děti těsně před odchodem v předsíni. Povšimněte si nezkrotného entuziasmu, který jim úplně sálá z očí. Ale abych byl fér – děti se do školy opravdu těšily. Už se s námi trošku nudily a toužily po setkání s vrstevníky. Ty obličeje nedělají kvůli škole, ale kvůli mému focení, které ze srdce nesnášejí.

Jedna z příjezdových cest do školy. Areál je kousek za těmi stromy vlevo. My sice bydlíme u moře, ale za školou se musí jet několik kilometrů do vnitrozemí, kde je to mnohem víc cítit po poušti. Velká nevýhoda je, že školy v Kataru začínají hrozně brzo – každý den tam musíme dopravit děti už v 7.20. Je to asi kvůli teplu, ale jistě to nevím. Timi si ráda přispí, takže tímhle bude trpět. Každý den je výuka do 13.30. I to mi přijde dlouhý, zvlášť pro malého Maniho. Ale co nadělám.

Na školním parkovišti. Timi je 8 let, v ČR dokončila druhou třídu, ale tady jde do tzv. Year 4. Manimu bude v listopadu 5 let, tady nastupuje do ročníku zvaného Early Years 2. Obě děti mají žlutomodré uniformy, které jsme museli objednat z britského e-shopu určeného školou. Jsem za to rád, protože se mi školní uniformy vždycky hrozně líbily. Dělá to podle mě lepší atmosféru a hrozně dobře se na to kouká. Zároveň jsem ale rád, že se spokojili s neformálními tričky a že si nehrajou na žádné kravaty a malé lordy Fauntleroye. Materiál je slušný, většina je značky Russell Athletic. Na zimu mají i fleecové bundičky. Timi má ještě další variantu, tzv. skorts, což jsou v zásadě šortky s kusem látky vepředu, takže to připomíná sukni. Já jsem tenhle vynález předtím neznal, v mém vesmíru takové věci nebyly, ale teď na Wikipedii vidím, že je to prý oblíbené oblečení golfistek.

A tady už jsme na školním dvoře. Děti mají povinné i tyhle čepice s ochranou proti sluníčku. Musím se smát, když je vidím, protože v nich vypadají jak lovec Pampalini. Proč ji Timi nemá na sobě, to se mě neptejte. Podle mě za to může druhý z rodičů. Dneska to prošlo, ale jinak je prý bez čepice nepustěj ven. A ven se chodí. Třeba ty modré stříšky v pozadí, to je bazén. Ten děti zajímá z celé školy asi nejvíc. Z Maniho rozvrhu vidím, že bazén je na programu jednou týdně.

Ti samí lumpíci z druhé strany. Musím říct, že areál školy nevypadá tak luxusně jako většina věcí v Kataru a už vůbec nevypadá na ty peníze, co to stojí. Ale opravdu se snažej všechno dělat přátelsky a příjemně a z každého setkání se zaměstnanci mám skvělý pocit. Myslím, že to je nakonec pro děti důležitější než carrarský mramor na podlaze. Nechci bejt v tomhle za snoba. Navíc se děti časem přesunou do nového kampusu Madinat Khalifa, který je asi o chlup fotogeničtější.

Timi odchází do své třídy se svým panem učitelem. Je to tak, má mladého chlapa! Je to Brit. Dneska to byl jen orientační den pro nové žáčky, proto jsme tam mohli být i my rodiče. S Manim šla Bea, takže z toho fotky nemám. Mani má učitelku Louisu, které pomáhá česká kolegyně Klára! Vyšlo to takhle úplně náhodou. Máme z toho velkou radost.

Timi ve třídě. Holčička vedle ní se jmenuje Caroline a je z Dánska, což by člověk i uhod. Její rodiče jsou hrozně fajn.

Jsme samozřejmě zvědaví, jaká bude výuka. Začátek bude asi těžký, ale věříme, že za pár měsíců si děti na angličtinu zvyknou. V přípravné školičce u Miss Lindy to docela zvládaly. Učivo samotné mě docela fascinuje. V psaní a matematice tu mají rychlý start – Mani musí už ve svých 4 letech psát a Timi zase v přípravné škole pilovala fractions, zlomky, protože ty už tu dělají. To v českých školách se v posledních osmi letech zlomky na prvním stupni vůbec neučily a až teď se vracej. Matematika tu tedy bude hustší, což mě velice těší. Timi ji miluje nejvíc ze všech předmětů, takže s tím nebude mít problém. Osobně si myslím, že matematika jí tu zpočátku bude zachraňovat sebevědomí, když v těch verbálněji zaměřených předmětech bude plavat.

Když pominu matematiku a angličtinu, které budou náročné, tak ty ostatní předměty mi zase připadají spíš jako nějaká hra. Jednotky, které bude probírat Timi, se jmenují například Aktivní planeta (zemětřesení a sopky, včetně stavby modelového vulkánu), dále Poklady (Archeologie), ale taky Čistá voda, špinavá voda, Jak umělci vidí svět nebo třeba Čokoláda (včetně přípravy vlastní čokolády?). Bea říká, že tak je to správně, že právě tohle je pedagogický ideál a škola hrou, ale já nějak nevím. Já jsem ještě starý model, jsem zvyklej na drilování chemických vzorečků a skladbu žížaly. Ale chci jí věřit. Možná budeme tyhle věci probírat s Timi po večerech, aby se pak v české společnosti necítila nějak upozaděná. Stejně jako českou historii, na ní mi fakt záleží.

Obě děti budou mít povinně taky arabštinu. To se může v životě hodit, takže proč ne. Co mi ovšem úplně vyrazilo dech, to byl Maniho tištěný rozvrh. Borec má na něm asi 6 hodin holandštiny (!), což jsem věru nečekal. I když s Beou jazykům fandíme, neradi bychom přepnuli strunu. Přece jen jsou mu teprve 4 roky, a jak by k tomu přišel, aby se učil víc jazyků, než má let. Rychlým dotazem u paní učitelky jsme ale zjistili, že holandština platí jen pro holandské děti, že Mani bude mít v daném čase jiný program. Počítám, že to bude dánština, ale raději jsem se už neptal. Už jsem tak nějak přijal, že tihle moji potomci budou mít asi trošku jiné dětství než já. Začal jsem to chápat už v roce 2001, když jsem si bral Beu a odříkával přísahu v maďarštině.

Ke své velké radosti se děti setkaly i se Sebastianem, kterého znají už z přípravné školičky. Sebastian je z Chile, jeho táta je tu pilotem u Qatar Airways. Jak říkal Kurt Vonnegut, musí být úžasné pocházet z takové dlouhé a úzké země.

Slavnostní odchod. Všimněte si prosím žlutomodré stříšky vlevo. To je prosím open-air jídelna, kde děti konzumují oběd, když není moc horko. Jídlo jim musíme dávat s sebou, což je jen dobře, protože je těžké cizím lidem vysvětlovat jejich stravovací móresy, všechny ty suché chleby a suchou rýži, které se nesmí dotknout žádná omáčka.

A ještě něco. Maniho žákovská knížka přišla krasopisně nadepsaná Martin Jarosova. Škola prostě automaticky převzala jméno staršího sourozence, protože Timi byla přijatá dřív. A to víte, nějaké přechylování tady nikdo neřeší. Tak jsme se zasmáli, vysvětlili jsme jim to a oni to opraví. Legendární Helmut Procházková tedy rozhodně nemusí být jen fikcí.

Tak to byl orientační den ve škole. První Timinčina věta, když jsem ji vyzvedl ze třídy, byla – „Táto, já chci znovu“. Byl jsem z toho šťastný. Vím, že to nadšení nevydrží a že přijdou i krušné dny, ale stejně je dobře začínat s takovouhle náladou. Už teď mám Compass fakt rád a věřím, že mi to vydrží. A jim taky.