Rakousko 2013

V červenci jsme si zajeli na dvoutýdenní dovolenou – pěkně domů do Čech a k sousedům do Rakouska. Bylo to krásný – a zase to u nás nastartovalo dohady o tom, kde bychom vlastně jednou chtěli žít.

První cesta vedla samozřejmě k našemu rozestavěnému domku. Momentálně vypadá takhle – máme z něj už docela radost. Tady se tím ale nebudu zabývat – kupu dalších fotek najdete na nasdomek.cz.

Hlavně jsme si užívali s rodinou. Buřty na zahradě u Sázavy – to se nikdy neomrzí. A ta česká krajina – nádhera.

Samozřejmě byly i horší momenty, které mi připomněly tu druhou stránku mé krásné vlasti. Jednoho dne jsem se vydal do Prahy po dálnici D1. V jednom okamžiku jsem si v rychlosti cca 140 km/h (podle tachometru, takže ve skutečnosti o trošku míň) dovolil předjet slepenec asi 4 kamionů a autobusů. V polovině předjíždění za mě (a tím myslím metr za mě) přirazilo Audi A7, jehož řidič mi opakovaným najížděním dával najevo, že teď hned musím skočit do mezírky mezi dvěma kamiony, jinak že jsem vyhynulý druh. Ve své nekonečné drzosti jsem si dovolil předjet ještě i ten poslední kamion a teprve pak se zařadit doprava. Pilot audi byl touto mou nehorázností tak pobouřen, že přejel do mého pruhu těsně přede mě a třikrát mě z bezprostřední blízkosti pořádně probrzdil, až manželka křičela strachem. Rázem jsem si zase vzpomněl, že tohle jsem vlastně dřív prožíval furt. A že v Kataru kolem mě taky kolikrát prosviští nějaké to ferrari dvojnásobnou rychlostí, ale nikdo v sobě nemá tu zbytečnou hořkost, aby mě na dálnici školil.

Ale co. Šťastně jsme dorazili do Prahy, kde jsme šli poníženě žádat Pražskou plynárenskou o instalaci plynoměru. Už na vrátnici nás mladý muž zjezdil, že nevíme, do kterých dveří chceme jít, a o chvilku později nám jeho kolegyně sarkasticky umyla hlavu za to, že nemáme všechna lejstra v originále. Není fér, abych to porovnával s usměvavostí těch všelijakých Indů, kteří nám pomáhají v Kataru – chápeme, že zaměstnanci Pražské plynárenské mají život mnohem těžší. Jim samotným to musí být nepříjemné – oni si tam v poklidu otevřou plynárnu a teď jim tam choděj lidi.

Místo nějakých stesků jsme poslušně odjeli na nedalekou pobočku České pošty, kde jsme hodlali pořídit výpis z katastru. Zde jsme se ale se zlou potázali. Rázná paní z pošty byla naší prosbou velmi rozladěna a cca pět minut nám stále vyšším a vyšším hlasem vysvětlovala, že když nemáme číslo popisné, tak ona nám to vyjet nemůže, protože rozestavěné stavby ona prostě v systému nevidí, chápete, mladý muži? Naneštěstí jsem měl s jejím systémem už nějaké zkušenosti z minula, takže jsem jí mohl krok za krokem popsat, jak má ve svém počítači náš domek najít. Stačí totiž zadat číslo parcely a vyjet pozemek, který je přímo pod domkem – pak vyjedou i data k rozestavěné nemovitosti. Jakmile to paní provedla, bylo lejstro do pěti sekund na světě, což zaměstnankyni České pošty uvedlo do stavu těžké zádumčivosti, takže do konce transakce už neřekla ani slovo. Sedli jsme do auta, stavili se ještě jednou na plynárnách a pak se šťastně dostali domů, aniž bychom znervóznili další muže v žertovně tvarovaných kupé s malými dieselovými motory.

Trošku jsme si pak se ženou říkali, že máme Česko hrozně rádi, ale tohle že je u nás vážně problém. Proč jsou ti lidi permanentně překyselení? Pošmourným českým počasím to nebude, protože zrovna ten den svítilo krásně sluníčko. Tím, že by Češi žili v bídě, jak si o sobě zcela mylně myslí, tím to taky nebude. Audi A7 možná nemá styl, komfort ani sportovní schopnosti a není tak úplně dobré v ničem, ale levné přece jenom není. A zrovna jeho majitel měl v sobě frustrace nejvíc.

Aby bylo jasno, nijak se nad vlastní zemi nepovyšuju. Sám jsem taky Čech a logicky nemůžu být lepší než kadlub, ze kterého jsem vyšel. To jen když se vzdálíme od jiných Čechů a zapadneme do systému, kde je víc úsměvů/pořádku/zákonnosti, tak začneme z donucení trošku sekat latinu a všímat si těch rozdílů.

Abych to příliš nezjednodušoval, přidám ještě jednu epizodku. Ta úplně poslední paní v plynárnách byla naopak zlatá. Z papírů si všimla, že jsme z Benešovska – „jo on vám tu revizi dělal Svoboda? Ten je z Týnce jako já, toho znám!“ A od té doby byla jako mílius a my jsme byli protekční kunčafti. Všechno pak šlo skvěle a nad některými papíry se trošku přimhouřilo oko. Což bylo na jednu stranu skvělé a na druhou stranu mě to štvalo. Jako by v nás bylo zakódováno, že cizi lidi – zákazníci, kolemjdoucí atd. – jsou čistý odpad, který nám je ukradený. Stejně jako je nám lhostejný veřejný majetek, jeho stav a čistota. Ale pokud se nám někdo dostane za tenhle ochranný mechanismus a vyřčením nějakého hesla potvrdí, že je „náš“ – dovedeme být skvělí. Tím heslem může být korupce, rodinné známosti nebo i obyčejné krajánkovství – ale bez hesla se nikam nedostanete.

Bojím se, že kvůli tomuhle jsme pořád ještě východní národ, a to ne východní ve smyslu Bangkoku, ale ve smyslu Moskvy. A asi se to nikdy nezmění.

Ale konec řečí. S radostí jsme vyrazili na dovolenou k rakouským sousedům, kteří jsou ze stejné ulice jako my Češi, ale ve škole života válejí na jedničky, kdežto my jaksi nosíme domů trojky plus. Já mám z tohoto důvodu Rakousko dost rád a už léta se netajím tím, že bych si tam k stáru klidně koupil pěkný domek a jezdil tam po dobrém asfaltu a užíval si toho, že moji sousedi i obec mají všude vypucováno. Za penzi v Rakousku u nás teda lobbuju hlavně já, Bea je furt spíš pro Itálii, ale to se časem nějak usadí. Kdybychom chtěli jít dál, tak je tu pořád taky Arizona nebo jižní Kalifornie, že.

Začali jsme ve Vídni. Můj nejoblíbenější hotel ve Vídni se jmenuje 25hours. Má trošku uhozený cirkusový design, což je mi mnohem sympatičtější než to béžové hnědo, kterými vás nudí všechny byznysové hotely. A navíc jsou tu panoramatické prosklené stěny se super výhledem přímo na Museumsquartier.

Okamžiky štěstí při konzumaci vídeňského řízku na zahrádce Glacis Beisl. Nejlepší řízek ve Vídni mají podle mé t-mobilí zkušenosti u Pürstnerů a podle jiných zase u Figlmüllera, ale i v Beislu byl skvělý.

Děti milujou Prátr, který už moc dobře znají. Mani může všelijaká ta autíčka…

… Timi je na řetízkáče a dobrodružné domy.

Po vídeňské epizodě už jsme vyrazili na jih, do Korutan. Našli jsme si vesnici Tröpolach v oblasti Hermagor-Nassfeld, hlavně proto, že je tam nejdelší korutanská bobová dráha o délce 2.2 km. Což byla trefa do černého, děti i já jsme si ji hrozně užili. Přímo od našeho hotelu (Falkensteiner, viz obrázek) navíc jela lanovka Millenium Express, nejdelší kabinková lanovka v celém Rakousku. A navíc to bylo cca 10 km od Itálie, kam se dá dojet na lepší večeři.

Fotka z telefonu přímo z jízdy na bobové dráze Pendolino. Parádní věc. Na start vyjedete Millenium Expressem, pak sjedete dolů Pendolinem zase k mezistanici Millenium Expressu a snadno vyjedete zpátky ke svým věcem.

Na startu Pendolina. Děti do 8 let jezdí s rodiči, od 8 už můžou samy. Stojí to za to. Děti za žádnou cenu nechtěly z Rakouska odjet – kvůli téhle dráze.

Na konečné Millenium Expressu (vrch Madritsche, 1919 m.n.m) se můžete zabavit i jinak. Uměj to Rakušáci s těma dětma, to se musí uznat.

Celá rodina se statečně vydala i na vysokohorskou túru.

Mrňousům jsem řekl, aby si užily chládku a zeleně dopředu – v srpnu v Kataru ani jedno hrozit nebude.

Babička statečně zdolává horu.

Na cestě Nassfeld Aqua Trail jsou všude tyhle vodní hrátky. Když to tady teď v poušti píšu, nemůžu tomu ani uvěřit.

A víc vody! Samozřejmě jsme si udělali výlet na mou milovanou silnici Grossglockner Hochalpenstrasse, podle mě nejkrásnější cestu Evropy. Na úpatí Grossglockneru je 130 m vysoký vodopád Jungfernsprung, který zde okázale ignoruje moje žena a Mani.

Jungfernsprung v kostce.

Timi a babička pod vodopádem.

A tohle už jsou vodopády na Grossglockneru.

Babička a (notně zmenšený) ledovec Pasterze.

Sníh v červenci.

Klasický pohled z Edelweissspitze na grossglocknerskou silnici.

Tahle cesta se mi nikdy neomrzí.

Je to vždycky i přehlídka starých aut.

Zkouška brzd.

Celkově to byla super dovolená, i děti byly nadšené. A my jsme si znovu řekli, že se nám ten jih Rakouska nějak líbí. Asi se tam podíváme ještě mockrát – a jednou třeba i nastálo. Timi jsem řekl, že z univerzity bude třeba jezdit za námi sem dolů – a ona, že jo. Tak uvidíme.