Na farmě

Vždycky jsem měl rád poušť, takže když mě šéf pozval na svou velbloudí farmu kousek na západ od Dohy, nemohl jsem říct ne.

Chvilku jsme jeli po malé asfaltce souběžně s dálnicí na Dukhan. U téhle roztomilé cedule – podchod pro velbloudy číslo 4 – se kolega Tareq náhle zastavil a prohlásil, že tady to někde bude.

Vzápětí sjel z cesty a vydal se prostě napříč přes tvrdou poušť, jako kdyby se nechumelilo.

A trefil to. Za chvíli jsme přijeli k farmě, kterou tvořilo pár nízkých budov, skupinka stanů a několik ohrad se závodními velbloudy. O zvířata se tu šéfovi starají Súdánci, protože ti jsou prý na velbloudy nejlepší. Ostatně i šéfův nejoblíbenější velbloud, který je nápadně vysoký a skoro bílý, se jmenuje Al-Súdání. Tady nám náš šéf ukazuje svoje zvířata. Je to prý skvělá investice, ale kvůli penězům on to nedělá. Maličká velblouďata kupuje za 20-30 000 QAR (násobte si pěti), přičemž podle délky nohou se už dopředu odhaduje, jak bude velbloud jednou běhat. Skvělého běžce, který vyhrál nějaký ten závod, potom snadno prodáte za 500 000, ale i několik miliónů QAR. Šéf prý dřív míval velbloudů hodně, ale pak všechny ty levné prodal a nechal si jen 70 nejlepších.

Samozřejmě mi taky přistavili nějaké to zdrchanější zvíře a já jsem si na něm zarajtoval. Bylo to náhodou docela prima.

A pak už přišla relaxace ve stanu. Normálně jsme si sedli do klasického arabského pouštního stanu, sloužící přinesli mísy s ovocem a kecalo se a dělaly se fóry. Na televizi v rohu nám šéf přehrával záznamy dostihů, kde vyhrál jeho vembloud. I když to jistě viděl posté, strašně to znovu prožíval. Asi se jim ten sport fakt líbí. Velbloudi mají při závodech na zádech roboty, kteří nahradili dříve používané žokeje (moc těžcí) a děti (taky těžké, navíc padavé). Jak mi šéf vysvělil, robot má kromě dálkového ovládání na sobě reproduktor. Ctěný pan majitel jede ve svém landcruiseru podél dráhy a stále do reproduktoru řve, čímž dromedára ponouká k hvězdným výkonům. Co jsem mohl posoudit, běží takový velbloud opravdu děsně rychle.

Když se velbloudům zrovna nedařilo, stačilo se dívat před sebe na nekonečnou prázdnotu a v ní zaparkovaná naše auta. Zpočátku mi to přišlo úplně dada, ale časem jsem uznal, že to opravdu docela uklidňuje a hlavně člověk přijde na úplně jiné myšlenky. Jen jsem si říkal, kdo z nás asi přijel tou nízkou panamerou. Cesta byla místy dost drsná i pro landcruiser. Ale co, moje nápravy to nejsou.

A tak se povídalo až do noci, kdy obsluha ještě víc zavřela stan a rozdělala oheň. O čem se v takovém stanu mluví? O všem možném. Šejch Saúd třeba povídal, jaký je rozdíl mezi Evropou a Asií. Jeho maminka prý byla těžce nemocná a on ji vzal na léčení do Singapuru. Tam nejmodernější přístroje, zástupy sester a dokonalá obsluha – ale opravdové chytré doktory tam prý nemají, takže maminku nevyléčili. A pak vzal Saúd maminku do Německa – tam prošedivělý profesor, dvacet let staré přístroje, které vůbec nebudily šejchovu důvěru – ale tumáš čerte kropáč, mamince tam pomohli. A takhle je to prý v Evropě se vším. Muzeální hardware, starý software, ale vzájemně je to dobře sladěné a šlape to. Musel jsem souhlasit.

Napil jsem se i čerstvého velbloudího mlíka.

Pak přinesli tradiční beduínské jídlo – celá pečená jehňata. Ti dva chlapi vpravo jsou moji dva blízcí kolegové Tareq a Osama. Protože jsou oba Egypťani, jsou oba v civilu. To jen místní Katařani jsou stále v bezchybných bílých thóbách.

Tak to bylo agrární okénko. Byl to náhodou super den. Ale od tý doby už přijela i moje rodina a je to ještě lepší. Brzy jsem přidám pár dalších fotek.