Současná liberální revoluce „představuje … další důkaz toho, že se zde uplatňuje jakýsi fundamentální proces … něco jako světové dějiny lidstva směřující k liberální demokracii. Výskyt vrcholů a poklesů v tomto vývoji je nepopiratelny. Ale uvádět neuspěch liberální demokracie v té které zemi, nebo dokonce v celém světě jako důkaz celkové slabosti demokracie, znamená projevit zarážející názorovou omezenost.“ (66)
Cyklické ničení civilizací?
„Historie se skládá z postupného ničení civilizací, ovšem každá svržená civilizace zachovává něco z předešlého období. (75) A teď už by se toho i při sebevětší katastrofě zachovalo hodně. „Sjednocení lidské civilizace prostřednictvím moderních sdělovacích a dopravních prostředků způsobilo že žádná část lidstva již není neobeznámená s vědeckou metodou a jejím potenciálem… u bran nestojí žádní skuteční barbaři…“ (100) Teď už je věda tak silná, že by se vždy znovu obnovila.
Kdy skončily dějiny
Francouz Kojève (učenec, který nakonec pracoval pro EU, autor jej zmiňuje na každé straně nejméně dvakrát): Hegel měl pravdu, když prohlásil, že světové dějiny skončily bitvou u Jeny v roce 1806. Dál už jsou jen samá vítězství liberálních demokracií. I fašismus a komunismus jsou jen krvavé slepé uličky, jejich konečné prohry jsou jen „přistoupení provincií“. (81)
Věda a umění
Ze všeho, co člověk činí, jen moderní přírodověda je „jednoznačně kumulativní a směrovaná. (86) Nelze to říct o malířství, poezii, hudbě či architektuře: „Není tomu tak, že by Rauschenberg byl lepší malíř než Michelangelo nebo Schoenberg hodnotnější než Bach prostě proto, že žil ve dvacátém století; Shakespeare a Parthenón představují jistý druh dokonalosti a nemá smysl hovořit o nějakém jejich „vylepšování.“ Na druhé straně, přírodověda staví sama na sobě… Vědecké poznávání přírody není cyklické ani náhodné; lidstvo se nenavrací periodicky do téhož stadia nevědomosti… (86)
Válka
„Válka předestírá potřebu společenské modernizace obzvlášť naléhavým způsobem a umožňuje jednoznačnou zkoušku její úspěšnosti. (87) Příklady obranné modernizace: Ludvík XIII. vytvořil moderní státní a centrální struktury, aby ufinancoval války, které Francie v 17. století vedla 97 let ze sta. Osmané se probudili, až když Napoleon úspěšně vpadl do Egypta a Francouzi pomohli zreformovat armádu egyptského paši Mohameda Alího. Japonci otevřeli svou společnost až poté, co je přesvědčila děla kapitána Perryho. Rusko poháněly vzhůru vojenské snahy Petra Velikého, neúspěch u Krymu vedl k reformám Alexandra II. a ke zrušení nevolnictví, porážka v rusko-japonské válce umožnila Stolypinovy reformy a konečně hrozící debakl v soutěži o zbrojení vedl k perestrojce… „Ačkoli válka vede k ničení, nutí státy přijmout moderní technologickou civilizaci a společenské struktury, které ji podporují. Také moderní přírodověda na člověka tlačí, ať chce, nebo nechce: většina národů nemůže odmítnout technologický racionalismus modernity, pokud si chce zachovat národní autonomii. V tom spatřujeme důkaz pravdivosti Kantova tvrzení, že historická změna se děje v důsledku „nespolečenské společenskosti“ člověka: konflikt, nikoli spolupráce nutí lidi žít ve společnostech a plněji rozvíjet jejich potenciál. (89)
Uspokojení
„Moderní ekonomiky se svou obrovskou účinností a inovací vyvolávají místo každé uspokojené potřeby nějakou jinou. Lidé jsou nešťastní nikoli proto, že se jim nedaří vyhovět nějakému danému souboru tužeb, ale proto, že propast mezi novými potřebami a jejich uspokojením se neustále rozšiřuje. (96)
Úspěch liberální demokracie
„Liberální demokracie funguje lépe ve společnostech, které již dosáhly vysokého stupně společenské rovnosti a konsenzu ohledně jistých základních hodnot. Ovšem ve společnostech výrazně polarizovaných třídně, národnostně nebo nábožensky může vést k patové situaci nebo stagnaci. (127)
Diktatury úspěšnější než demokracie?
„Nemalé množství empirických důkazů svědčí o tom, že tržně autoritaivní státy si při modernizaci počínají ekonomicky úspěšněji než jejich demokratické protějšky. (131) Japonské reformy Meidži, Rusko za Stolypina, Chile za Pinocheta, Singapur, Jižní Korea, Tchajwan…
Dějiny jsou dialog či soutěž mezi různými režimy.
„Společnosti v tomto dialogu „vyvracejí“ jedna druhou tím, že nad sebou vítězí nebo přežívají déle než ostatní… Jestliže se lidské společnosti celá staletí vyvíjely nebo blížily k (LD), jestliže se neobjevily žádné životaschopné alternativy LD a lidé v nich žijící nevyjadřují radikální nespokojenost se svým životem, můžeme říci, že dialog dospěl do posledního a definitivního stadia. Historizující filozof by byl nucen uznat nárok liberální demokracie na nadřazenost a konečnost. Die Weltgeschischte ist das Weltgericht… „ (143)
„Na konci dějin už liberální demokracii nezbývají žádní konkurenti. (210)
Pán a rab, svoboda
Na začátku byla „společnost rozdělena na pány, kteří byli ochotni riskovat život, a raby, kteří toto odhodlání postrádali.“ Toto „Hegelovo chápání rané třídní stratifikace je pravděpodobně historicky přesnější než Marxovo. Mnohé tradiční aristokratické společnosti původně vzniky z „válečnického étosu“ kočovných kmenů, které si podmaňovaly usedlejší národy svou bezohledností, krutostí a statečností. Po záboru se potomci pánů usadili na dobytém území a nastolili ekonomický vztah, v němž jako vlastníci půdy vymáhali daně nebo projevy úcty od velké masy rolnických rabů… (153)
Hegel se v tomto liší od Anglosasů jako Hobbes či Locke. Pro něho není svoboda jen „nepřítomností odporu (jako je tomu o Hobbese, takovou svobodu má i kámen volně se valící z kopce). Hegel ale má jiné chápání člověka a jeho svobody. Člověk je svobodný „nejen v Hobbesově formálním smyslu bytí bez fyzických překážek, nýbrž v metafyzickém smyslu radikální nedeterminovanosti přírodou. … Je zkrátka schopen skutečné morální volby. … Specifická důstojnost člověka nespočívá v lepší schopnosti úvahy, která z něj činí stroj chytřejší než nižší živočichové, ale právě v jejich schopnosti svobodné morální volby. (155)
„Hobbes na rozdíl od Hegela věřil, že touha po uznání a ušlechtilé pohrdání „pouhým“ životem nejsem počátkem svobody člověka, ale zdrojem jeho utrpení. (161)
Morální kompromisy
Podle Havla byl život v socialismu denním morálním kompromisem – alespoň pro toho, kdo chtěl prosperovat. Ale i „na Západě nutí konzumerismus lidi k morálním kompromisům každý den a oni nelžou sami sobě ve jménu socialismu, ale třeba v zájmu „seberealizace“ a „osobního růstu“. (173)
Thymos
T. = touha po uznání ze strany jiných, touha po slávě a cti. Megalothymie – lidé usilují o to, aby byli uznáni ne jako rovní ostatním (isothymie), ale jako nadřazení. Aristokrat, který nasadil život za čest, thymem oplýval. Podle Nietzscheho to byl „člověk s hrudí.“
Pád thymu na Západě
Liberální demokracie opouští pána, který je ochoten statečně riskovat život v bitvě o prestiž. Místo něj nasazuje měšťáka, který chce pohodlně hromadit majetek. „Dnes nikdo systematicky nestuduje thymos… boj o uznání nepatří do soudobého politického slovníku. Touha po slávě, která pro Machiavelliho byla běžnou součástí lidské přirozenosti ono nepřiměřené úsilí stát se lepším než ostatní a přinutit co nejvíce lidí k uznání vlastní nadřazenosti, již nenáleží k přijatelným osobním cílům. (191)
Hobbesovsko-lockovský pokus vyloučit touhu po uznání z veřejného života je ale nebezpečný. Moderní společnost by dovedl k tomu, že by se skládala jen z lidí bez hrudi. (189)
„Právě hruď činí člověka člověkem: podle intelektu je pouhým duchem a podle chuti k jídlu jenom zvířetem. (189) Buržoazní společnost bez thymu nemá vyšší ambice než pohodlnou sebezáchovu (Nietzsche).
Křesťanství
Nebeské království je vyhlídka na svět, v němž isothymie každého člověka – třebaže ne megalothymie ješitných – bude uspokojena. Křesťanská definice lidské důstojnosti: lidé si zjevně nejsou rovni v kráse, talentu, inteligenci nebo dovednosti, ale jsou na stejné úrovni jako morální činitelé. (196)
Thymos vs. rozum
„Thymotický původ náboženství a nacionalismu vysvětluje, proč jsou spory o „hodnoty“ potenciálně mnohem ničivější než sváry o hmotný majetek či bohatství. (212) „Anglosaská varianta liberální demokracie je v porovnání s dřívějšími morálními a kulturními horizonty jakousi chladnou kalkulací. (212)
O chudobě Indie
„Hinduismus posvětil chudobu a společenskou strnulost nižších kast: protože mají naději na lepší postavení v příštích životech, nesnaží se změnit svou současnou situaci. (223)
Bohatsví protestantů není tak racionální
„Nejúspěšnější kapitalistické společnosti se dostaly na špičku, protože mají shodou okolností zcela iracionální a „premoderní“ pracovní morálku, která nutí lidi žít asketicky a přetěžovat se až k předčasnému skonu, protože práce je pokládána za vykoupení. To znamená, že dokonce i na konci dějin je nutná nějaká forma iracionálního thymu k udržení našeho racionálního, liberálního ekonomického světa v chodu… (224)
Jak skvělá je liberální demokracie
„Jen v málo případech, pokud vůbec nějakých, liberální demokracie začaly válčit mezi sebou. (252) Mohou se ale střetnout s jiným zřízením a „vervou, s níž se do konfliktů pouštějí, dokonce mohou předčit tradiční monarchie a diktatury. (252) Ale k sobě navzájem přistupují s důvěrou. „V těchto zemích si megalothymie našla jiné možnosti projevu nebo zakrněla natolik, že již nemůže vyprovokovat moderní verzi krvavé bitvy. (252)
Nacionalismus se možná bude zmírňovat a vytrácet („modernizovat“) stejně jako náboženství. (260)
„Historický a posthistorický svět budou v mnoha ohledech existovat souběžně, ale nezávisle na sobě…“ Jedním z mála styčných bodů bude ropa, jejíž zásoby jsou převážně v historickém světě. (266) „V posthistorickém světě byla touha po pohodlné sebezáchově povýšena nad ochotu riskovat život v krvavé bitvě o prestiž a všeobecné a rovné uznání nahradilo boj o nadvládu. (271) „Život v ekonomickém světě se točí kolem uspokojování nesčetných malých potřeb těla. (290) „Poslední člověk se zabývá hlavně svým vlastním zdravím a zabezpečením, protože takové chování je nekontroverzní. Dnešní Američané cítí oprávnění kritizovat něčí kouření, ale nikoli jeho náboženství nebo morální přesvědčení. Zdraví jejich těl – co jedí a pijí, zda cvičí, v jaké jsou formě – se pro ně stalo mnohem větší posedlostí než morální otázky, které soužily jejich předky. (291)
Relativita chudoby na Západě
„V prosperujících demokraciích se problém chudoby přesunul od přirozené nouze k problému uznání. Skutečné neštěstí chudých či bezdomovců nespočívá ve fyzickém strádání, nýbrž v nedostatku důstojnosti. (279) Ale zdroje znevýhodnění se nacházejí tak hluboko ve společenské struktuře, že „každý pokus o zajištění rovné důstojnosti znevýhodněných přinese omezení práv jiných lidí. (280)
Rozdíl mezi člověkem a zbytkem světa
Pokud se vzdáme domněnky, že lidé mají jakousi nadřazenou důstojnost, pokud věříme, že člověka lze zcela pochopit z hlediska subhumánního a že není schopen morální volby, pak musíme nevyhnutelně dospět k tomu, stejná práva jako člověk musí dostat zvířata, hmyz, bakterie i viry HIV. (284)
Nectnosti liberální demokracie
„Demokracie totiž v porovnání s aristokratickými společnostmi vytvářejí méně krásných, ale zbytečných věcí, od básní a metafyzických teorií po umělecké drobnosti; na druhé straně však umí vyprodukovat obrovské množství věcí, které jsou sice užitečné, ale zato ošklivé: obráběcí stroje, dálnice, vozny značky Toyota Camry a panelové domy. (V moderní Americe je to zařízeno tak, že nejbystřejší mladí lidé pracují na věcech, které nejsou ani hezké, ani užitečné, což je třeba případ záplavy soudních sporů…) (294)
Moderní demokracie je nevyhnutelná, ale je třeba za ni zaplatit cenu
„Pokud je člověk podmíněn touhou, aby bojoval o uznání, a svou prací, aby si podmaňoval přírodu, a pokud na konci dějin dosáhne jak uznání svého lidství, tak hojnosti materiálních statků, pak „člověk hodný toho jména“ přestane existovat, neboť již nebude pracovat a bojovat. (295)
Thymos se ventiluje ve kšeftě
V kapitalistických demokraciích „nejtalentovanější a nejctižádostivější povahy směřují do světa obchodu spíše než do politiky, armády, školství nebo církve.“ To zřejmě pomáhá dlouhodobé stabilitě demokracie. (300)
Megalothymie přežívá
Asi není náhoda, že v nejvíce posthistorické části USA – Kalifornii – se lidé nejvíce věnují riskatním zábavam: lelezení po skalách, závěsné létání, závody železných mužů… „Kde nejsou možné tradiční formy boje, například válka, …, thymotičtí lidé si hledají nové druhy neužitečných aktivit, ve kterých si můžou vydobýt uznání. (302) Dochází k mnoha metaforickým válkám – třeba k válkám právníků při fúzích korporací. Burzián v kožené sedačce BMW se cítí jako pán vesmíru, ale také „si uvědomí, že existují skuteční pistolníci a páni ve světě, kteří by se jen pousmáli nad tím, jak nevznešené vlastnosti stačí v Americe k tomu, aby lidé byli bohatí nebo slavní. Otázka, jak dlouho se megalothymie spokojí s obraznými válkami a symbolickými vítězstvími, zůstává otevřená. (310)
Válka je fajn
„Liberální demokracie, jež by v každé generaci dokázala vybojovat krátkou a rozhodnou válku k obraně své svobody a nezávislosti, by byla daleko zdravější a spokojenější než taková, která nezná nic jiného než trvalý mír. (310) I davy v Evropě 1914 chtěly válku, aby se zbavily monotónnosti. Ale ovšem, „pokud má válka nějaké druhotné prospěšné účinky v podobě posílení charakteru či společenství, jsou naprosto nicotnév porovnání s ničivostí účinků prvotních. (315)“
