V týdnu jsem byl na skok v Kuvajtu – navštívit staré dobré kamarády.
Mám tu zemi moc rád – byli jsme tam s Beou a Timi už v roce 2008 a pořídili jsme tehdá i nějaké fotky.
Tentokrát nebyl na focení čas, ale blejsknul jsem si aspoň dva články z místních Arab Times, které mě pobavily. Je to taková skličující sociální sonda do hlubin ropné monarchie. V prvním článku si bývalý ministr stěžuje, že kuvajtští státní zaměstnanci mají tu drzost stávkovat za zlepšení svých podmínek. Ty přitom nejsou nijak drastické – průměrná pracovní doba zaměstnaného Kuvajťana obnáší 11 minut denně a minimální plat ve státní sféře je 1300 dinárů (cca 86 500 Kč čistého). Zde musím s panem Al-Baghlim souhlasit. V druhém článku se řeší sardonická penzijní reforma, kterou země připravuje – ženy by šly do důchodu až po 15 letech, muži až po 20 letech práce! Kruté, co? Představt si, že nastoupíte do práce a trávíte tam v průměru 11 minut denně. Než se trošku zajedete a zjistíte, kde je kopírka, tak jste v penzi. Jen to prosím neříkejte Bohoušovi Sobotků, aby se toho nechyt. Kuvajt má přece jen trošku jiné podmínky.