„Dvakrát týdně spouštím mlýn na kosti. Když přivezou nám urny a je zapotřebí připravit popel k rozptylům. … Otřásá se podlaha, když melu nebožtíky. Za pár minut je z té hrubé drti lehounky prášek. Moučka, co ji dech rozfouká. Taky mám ty umrlce všude kolem. Ve vlasech, v šatech, nos zalepený popelem. Plivu sladké, pěnivé sliny. Ani si už nemeju ruce. Potažený kostní moučkou svačím svoje rohlíky a bezmyšlenkovitě zírám na protější stěnu. Jako můj mistr. Jako všichni.“ (343-344)
„Mužščíny a mužatky vřeštěli na horské dráze. Spolu s tím se ozýval cukrovou vatou zdušený pláč jejich malých jedinců, kterým se říká – ratolest.“ (393)
