Nikdy bych nečekal, že až mi konečně nabídnou teplé místečko v Lucembursku (šéfa publikačního úřadu při EK), tak že ho odmítnu. A s ním i vypucované ulice, francouzské školy pro Timino a frajeření při občasných návštěvách rodného Ostblocku. Proč jsme to udělali?
Vysvětluje se to těžko a hodně lidí (možná včetně rodičů z Benešova a Sathmáru) to pokládá za chybu. Může být, může být. Ale co by to bylo za život, kdyby si člověk občas nevystřih nějakou tu životní chybu?
Dva týdny jsme o tom s Beou přemýšleli a nakonec jsme se rozhodli s díky odmítnout. Důvod 1: Přemluvili mě v práci. Důvod 2: Za ty roky, co jsem o Lux usiloval, se situace dost změnila. V ČR se nám líbí, věříme si tu a věříme i zemi. Když zvážíme všechna pro a proti, jeví se nám dlouhodobě výhodnější tady zůstat. Když se člověk snaží, tak se tu dá žít fajn, takže vás už kdejaká nabídka z ciziny nemůže vytočit. A taky tu maj piškoty, což je nakonec asi ze všeho nejdůležitější. Jak už správně řekl Viki Dyků:
Opustíš-li mne, nezahynu.
Opustíš-li mne, zahyneš.
Aktualizace po 6 letech
Udělali jsme tehdy dobře. Kdybych býval šel do Lucemburska, byl bych teď asi trošku neužitečný zaměstnanec instituce, kterou půlka Evropy chce zrušit. Kdyby mi úřad náhodou nezrušili pod zadkem, nudilo by mě, že mám služební postup i zvyšování platu nalajnované na 30 let dopředu, bez skoků a bez vzrušení. A ty peníze – dnes už vydělávám víc, než bych dostával jako zaměstnanec EK, a nemusím přitom platit auto ani byt v Luxu za 2500 EUR měsíčně. A zahraniční zkušenosti jsem v komerční sféře taky nabral. Suma sumárum, jsem hrdý, že jsem si tu práci vydobyl, ale jsem taky rád, že jsem ji nevzal.
