Nezaměstnanost: stav o poločase

Už jsou to 4 měsíce, co jsem bez práce. Hodně času teď trávím v kuchyni. Peču sladké, vyrábím si vlastní tvaroh (ten tu prakticky neznají, jen občas se dá koupit dovoz z Běloruska, ale je hrozně kyselý), melu na žulových kamenech oříšky a dělám z nich zdravější domácí Nutellu, připravuju pro Martínka a Beu dobrou vlastní zmrzlinu. Hrozně mě tyhle věci kolem sporáku chytly. Asi byste to u mě nečekali, ostatně já jsem to taky nečekal, ale stalo se. Člověk se věkem a okolnostmi vyvíjí jako strom – na nečekaných stranách začnete košatit a vyrážejí vám nové větvičky, zatímco na opačné straně některé staré větve usychají.

Vedle maštění pekáčů taky pracuju na založení vlastní firmičky, takže se nenudím. Mám cíl na horizontu, mám za čím běžet, nemám pocit marnosti.

Přišel jsem v tomhle čase nezaměstnanosti na spoustu zajímavých věcí. Například se mi v poslední době začalo stávat, že vezmu do ruky telefon a on je zamčený. Musím zadat PIN, abych ho mohl používat. Když se mi to někdy v březnu stalo poprvé, byl jsem z toho úplně paf – vůbec jsem si nemohl vzpomenout, jaký mám kód a kdy jsem ho zadával naposledy.

Vysvětlím, proč je to šokující. Mám telefon nastavený tak, že chce zadat kód až po 4 hodinách nepoužívání. Delší čas myslím u Applu nastavit nešel. Dal jsem to takhle, aby mě telefon furt s tím PINem neotravoval. A víte co – myslím, že v roce 2023 jsem ten kód nemusel zadat ani jednou. To znamená, že celé měsíce, snad celý rok jsem neměl ani jediný interval delší než 4 hodiny, že bych po tom telefonu nehrábl. A to ani v noci. Nekecám. Když se nad tím zamyslíte, tak pochopíte, jaký život jsem vedl.

Moje práce měla svoje dobré prvky a měl jsem ji rád. Ale jedna věc mě pomalu rozežírala zevnitř jako rakovina – a sice to, že jsem byl stále k dispozici. Být pořád „on standby“, být nonstop k zastižení je jedno z největších neštěstí moderní doby – a největší chyba, kterou jsme my zaměstnanci udělali. Když máte tým, když máte hodně šéfů (a ještě kór když žijete v arabském světě), tak nemáte minutu klid. Všichni všechno chtějí hned, právě teď – a tak si vám o to zavolají. Co na tom, že je zrovna víkendové odpoledne a vy sedíte s rodinou v kině a sledujete prvních pět minut velkofilmu. Neodpovědět velkému šéfovi se nenosí – takže pěkně vyběhnete ze ztemnělého sálu a vyslechnete si, co po vás chtějí. A potřebují to urgentně, protože už zítra ráno se musí poslat report firemnímu prezidentovi.

Hlasové hovory jsou samy o sobě dost velký opruz, ale úplně to dorazily WhatsApp zprávy a hlavně skupiny. Jak si pustíte WhatsApp do života, tak se váš pracovní den efektivně protáhne na 24 hodin. Sedáte s rodinou k večeři – píp – někdo píše. Nedá vám to, aspoň jedním očkem se na tu zprávu kouknete. Nebo ani nekouknete, ale zaznamenáte to vyrušení. A tím se vaše pozornost rozbije. Máte být mentálně s rodinou, máte být v jednom kuse, užívat si společného času – ale místo toho začnete aspoň v koutku hlavy řešit, co po vás zase chtějí. A už jste z rodinné sešlosti vykolejil. Takhle se vám každý den fragmentuje na tisíc kousků. Když jste se svými nejbližšími, tak s nimi nejste úplně – vlastně nic neděláte úplně. Je to smrt multitaskingem, smrt tisícem drobných vyrušení.

Lidi si ještě sami prasí život tím, jak se ve WhatsApp skupinách chovají. V mém týmu jsme si řekli, že tyhle věci nemáme rádi a že si to dělat nebudeme. Nebudeme se rušit o víkendu, nebudeme si posílat přiblblé fóry v pracovních skupinách. Ale ze své pozice jsem byl bohužel členem spousty jiných skupin – se členy managementu, se širším týmem marketingu a prodeje, znáte to. A když máte skupinu třeba se 70 lidmi, tak se VŽDY najde desperát, který uprostřed víkendu cítí potřebu všem sdělit, že zrovna viděl úžasný plakát v konkurenčním obchodě v Kuvajtu. A že bychom měli udělat něco podobného. A 3-4 další mameluci mu odpoví, protože zrovna nemají do čeho píchnout nebo nemají rodinu nebo prostě jsou v odpovídací náladě. A rozvine se konverzace a tak nějak se očekává, že se k tomu vyjádříte i vy, protože plakáty jsou přece vaše parketa. Atd. atd.

U mě to bylo ještě komplikované tím, že jako Evropan mám jiný biorytmus než místní kolegové. Nic proti nim, je to jejich zvyk, není na tom nic špatného, je to prostě jen jiné. Moji kolegové byli nejaktivnější mezi půlnocí a druhou hodinou ranní. Je to noční národ, ponocují, pozdě v noci se scházejí na svých dýcháncích (tzv. madžlisech), a to se rodí nejvíc nápadů. Já ale jako v Evropan v té době většinou spím. Když se pak probudím, mám běžně na telefonu třeba 70-80 nepřečtených zpráv – a polovina z nich byly dotazy, kde se očekávala moje odpověď. (Na druhou stranu tito moji kolegové zase běžně spali odpoledne kolem čtvrté, aby měli sílu na ty noční show. Já jsem siestu nedržel a nikdy jsem se to nenaučil.)

Asi i kvůli tomuhle se mi v posledních letech úplně rozpadl spánkový režim. Celý život jsem spal málo, ale v posledních letech mi chytré hodinky Garmin píšou, že dlouhodobý průměr mám asi 4 hodiny spánku denně, a to mám ještě rozdělené na dvě části. Usnu kolem jedenácté, po půlnoci se probudím, zkontroluju telefon, jsem asi 20 minut vzhůru, pak zase usnu, těsně po třetí se pak probudím definitivně a spánek pro mě končí. Jdu na kolo nebo pracuju na počítači. A právě kvůli téhle totální fragmentaci spánku došlo k tomu, že jsem nikdy neměl tu 4hodinovou pauzu bez telefonu.

No a tohle všechno se se ztrátou práce začalo pomalu měnit. Přestal jsem jako šílený kontrolovat telefon. Někdy dokonce i spím déle – třeba až do pěti, takže si nádherně odpočinu. (Pak teda zase bojuju s vedrem na kole, ale to je zas jiný příběh.) Fyzicky jsem se zotavil. Psychicky – to se ani nedá popsat, jak moc jsem si pomohl. A díky tomu se občas stane, že hrábnu po telefonu, on po mně chce kód – a já se usměju, jsem na chvíli fakt hrdý. Protože to znamená, že jsem na spoustu hodin na telefon zapomněl a normálně jsem žil.

Myslím, že přistoupit na neustálou zastižitelnost byl pro nás zaměstnance strašně špatný kšeft. Ne že bychom to udělali vědomě – ono se to prostě stalo. Někdy se jevíme nad tím, jak šílený byl dickensovský kapitalismus v 19. století, jak se pracovalo bez oddechu od rána do noci, šest či sedm dní v týdnu. A ejhle, ono se nám to potichu vplížilo zpátky – tentokrát přes moderní technologie. A to jsme jistě mnozí na začátku WhatsApp vítali – je přece o tolik efektivnější a rychlejší než email, to nám určitě v životě pomůže… Povídali, že mu hráli.

Vím, že některé evropské země se snaží tenhle mor omezit a prosadit, aby zaměstnanci nebyli po určité hodině obtěžováni. Já tomu fandím. Nemyslete si, není to nějaký pitomý komunismus. Je to správný krok – stejně jako bylo v minulosti správné zregulovat délku pracovního týdne. Akorát nevím, jak se to dá udělat v dnešním globalizovaném světě, když v Asii makají 25 hodin denně a pak se ještě jdou učit na večerní univerzitě.

Abyste mě nechápali špatně – já tu neagituju za lenost. Ostatně v té své firmičce očekávám, že budu pracovat víc hodin než dříve. A vložím do toho ten čas s radostí. Ale dám si mnohem lepší pozor na komunikaci a na to, abych si nenechal rozsekat celý život na tisíce kousků. A to samé radím všem. Hlídejte si rovnováhu mezi přemýšlením o práci a skutečným životem. Nechci znít morbidně, ale až jednou budeme – vy i já – na smrtelné posteli, tak si určitě nebudeme říkat „kéž bych tehdy před 30 lety v tom druhém kvartále udělal o prezentaci víc, kéž bych tehdy víc tlačil na EBITDA“. Nebudete si to říkat, protože už budete vědět, že je to bezcenné, irelevantní. Budete si říkat – kéž bych býval strávil víc času s lidmi, které miluji, děláním věcí, na kterých mi záleží.

Jo a mimochodem, k téhle moudrosti jsem dospěl ve svých 47 letech. Dnešní mladí tohle říkají víceméně od začátku. Já se jim nesměju. Neříkám, že jsou líní. Říkám, že jsou asi o 22 let moudřejší než já.

---

Co jinak? Hodně teď pro mě znamená podpora ze strany Bey, která je opravdu úžasná. Tuhle jsem jí říkal – Bei, ty jsi stejně skvělá manželka. Od začátku mi nic nevyčítáš, furt mi věříš – jen díky tobě máme pořád vlastně překvapivě dobrou náladu. Na to ona mi řekla – dík, ale já mám dobrou náladu proto, že ji máš ty. Kdyby ses býval složil, tak já bych se složila taky. -Aha, aha, řeknete si. Tak my se vlastně podpíráme navzájem a jak se jeden pustí, tak jdeme dolů oba. Tak to abych si dával pozor a pořád zachovával optimismus. Ale takhle to prostě chodí, to je ten manželský tým. Mám skvělou manželku a celou rodinu a jsem za to fakt rád.

I díky tomu a díky tomu pečení a vaření je tedy u nás doma veselo a nenecháváme se deptat tím, že nemám práci. Abych řekl pravdu, i z toho důvodu, co jsem popsal výše, už asi žádnou práci pro někoho jiného nechci. Hned na začátku, v únoru, jsem jedno pěkné zaměstnání dostal – u jedné velmi důstojné firmy v Česku. Lidi tam byli opravdu sympatičtí a já jim ještě jednou děkuji za důvěru. Ale pak jsem to s díky odmítl – uvědomil jsem si tam totiž, že už nedokážu překročit recepci velké korporace. Že už nechci. Nemůžu ani od srdce napsat motivační dopis, co se přikládá k životopisům. Nemůžu žádné velké firmě srdceryvně vysvětlovat, jak pro ni chci pracovat a jak jsme pro sebe stvořeni. Byla by to lež. Proto už ani žádné životopisy nikam neposílám.

---

Co sport? Pořád hodně trénuju, vlastně na to mám víc času než dřív. Ale paradoxně mi šla forma dolů a moje výkonnost teď není kdovíjaká. Vypadá to nepochopitelně, ale mám svou teorii. Dřív jsem do cyklistiky dával všechno, byl to pro mě únik a duševní záchrana. Teď je kolo přece jen na druhé koleji – hlava je víc ponořená v plánovaní budoucnosti. Až vybuduju solidní zdroj obživy, tak se snad zase opřu do pedálů.

Jak jsem říkal, zkusím rozjet vlastní malý podnik tady v Kataru. Nezlobte se, nechci ještě říkat, o co se jedná. Není to nic světoborného, je to naopak velmi přízemní a obyčejná věc. Mám velmi malou šanci na úspěch a většina lidí mi nevěří. Každý mi hned vychrlí seznam deseti důvodů, proč je to blbost a proč mi to nemůže vyjít. Jako kdyby ti lidé nevěděli, že já si tenhle seznam – a ještě desetkrát delší verzi – procházím v duchu každou noc. Stejně půjdu a udělám to, protože je to starý sen a vyčítal bych si, kdybych to aspoň jednou v životě nezkusil. Když to nepůjde, tak se nezblázním, do roka z toho vystoupím. Ale nepotřebuju teď slyšet všechnu tu negativitu znovu a znovu.

No nic. Držme se všichni a držme si palce!

PS Roláda na titulním obrázku je skořicová. Dělám ji pro Maniho, on ji miluje. Nechci se chlubit, ale je lepší než z obchodu. Nešetřím na skořici a používám tmavě hnědý melasový cukr, který tomu dává grády. Mísu, kde kyne těsto, a pečicí papír mažu kokosovým olejem – všechno se to projeví. Zrovna tak když dělám brownies, což je další Maniho oblíbené jídlo, tak si s tím pohraju. Dělám super vlhkou verzi, kde je mj. lískovooříškový olej. Je toho tam stopa, ale je to znát. Kde je v receptech trocha vody (třeba právě v těch brownies), tak místo ní dám kávu. Ve výsledku to není cítit po kafi, ale zdůrazní to chuť čokolády. Takhle si žiju.