Včera jsme normálně seděli u večeře jako vždycky a děti vyprávěly o škole. Martínek povídá, že měli mimořádnou událost. V jednom okamžiku se z reproduktorů ozvalo hlášení: „Sandstorm is coming! Sandstorm is coming!“. Tedy „Přichází písečná bouře! Přichází písečná bouře!“ A všichni se museli schovat do rohů třídy, lehnout si na zem a být zticha. A paní učitelka byla naštvaná, protože někteří lidi zticha nebyli.
Přišlo mi to nějaké divné. Odkdy se prosím tě takhle bojíte písečné bouře, zeptal jsem se? A co je to za blbost lehat si na podlahu? Když víří písek, tak u země je to nejhorší, tam je ho vždycky nejvíc. To dobře známe z pouště.
Všichni na mě koukli pohledem, který naznačoval, že jsem úplně mimo. „To není bouře,“ řekla Bea, která na té samé škole učí. Hlášení „přichází písečná bouře“ znamená, že ve škole je střelec – takový ten masový vrah, co to tam přichází vystřílet. Dnešní hlášení bylo samozřejmě jen cvičení. Žádný střelec tam nebyl – ale nacvičuje se to stejně jako požární poplach.
Překvapením jsem úplně zmlknul. V jakém světě to žijeme, že ve škole musí mít kódové hlášení pro situaci, že do areálu přišel muž s puškou? Tohle mimochodem není vůbec o Kataru – tohle je asi poslední země, kde by se něco takového stalo. Je tu nízká kriminalita a palné zbraně mezi lidmi nejsou. Navíc je ve škole vždycky tým nejméně 6-8 sekuriťáků z Afriky. Ale všichni jsou tak vyděšení zprávami z Ameriky (a vlastně už i dalších zemí), že někdo někde rozhodl, že škola musí mít bezpečnostní dril pro příchod střelce a že možná kvůli malým dětem se tomu bude říkat „písečná bouře“. A moje děti na to normálně trénují, jako kdyby se nechumelilo.
Nenaděláš nic. Je to zvláštní doba.
PS A když už jsme u toho, opravdová písečná bouře přichází v Kataru tak 5-6krát do roka. Většinou jsou slabé, ale občas přijde taková, že se nedá ani řídit auto – tak špatná je viditelnost. A taky je to moc špatné pro oči a vůbec pro všechno. Prachu obvykle trvá 2-3 dny, než zase klesne k zemi. Nejsilnější písečnou bouři za 10 let jsme zrovna propásli – byli jsme tehdy na dovolené v Ománu. Když jsme se vrátili domů, tak bylo všechno pokryté pískem – podotýkám, že uvnitř v interiéru a při zavřených oknech. Zvednul jsem třeba počítačovou myš z podložky a na podložce po ní zůstal přesně tvarovaný „otisk“ i s kabelem – takové množství jemného prachu skrz netěsnící okna a klimatizaci naválo!
Ilustrační obrázek nemám, tak dávám aspoň školní fotku Martínka z letošního roku. Tady je ještě jedna ze stejné seance.
A pro srovnání: stejný borec v roce 2014…
Mě když bylo 4, 5 let (rok 1986-7), tak jsme trénovali v plynových maskách přežití jaderné války. Byla to zvláštní doba.
To jsem dělal taky. Pytlíky, gumičky… Těžko říct, co z toho je větší ptákovina. To ta ochrana před tím střelcem je možná pořád užitečnější než igelitový pytlíky s gumičkami proti jadernému výbuchu.
Tak ty pytlíky samozřejmě nejsou proti jadernému výbuchu ale proti radioaktivními prachu. Prachu obvykle trvá 2-3 dny, než zase klesne k zemi. Většinou jsou výbuchu slabé, ale občas přijde takový, že se nedá ani řídit auto .
Jinak lidé se většinou na něco připravují a ono pak přijde něco jiného.