Řekl jsem si, že sem budu psát častěji. Třeba blbosti, ale častěji. A začínáme první blbostí právě dnes.
O víkendu jsme se setkali s českými známými, kteří jsou již jednou nohou na odchodu z Kataru. Strávili tu mnoho let, vlastně ještě víc než my; jejich děti se tu narodily a prožily tu celé dětství. Od léta jsou už ale s maminkou v ČR, v malém městečku, jen táta ještě zajíždí do Kataru a něco tu dodělává.
Rodina je v Česku moc šťastná, říkal kamarád, ale někdy jsou ty kulturní rozdíly a neznalosti k popukání. Jeho syn, asi jedenáctiletý, si jednou vyrazil sám hrát na ulici. V zápalu hry se ale někam ztratil a vrátil se domů až po několika hodinách. S kým jsi byl, prosím tě?, ptala se jeho máma, to už sis našel kamarády? Jo, hlásil šťastný klouček. Na ulici byli nějací Indové, tak jsem s nimi začal hrát fotbal. Indové, prosím tě, jací můžou být tady v …icích Indové?, zarazil se otec. A v tom mu došlo, jací to asi byli Indové – Indové bývalí, naši Romové. Děti z Kataru Romy neznají, ale Indy poznají perfektně – a okamžitě provedly správnou etnickou analýzu i v Česku.
Zasmáli jsme se. Ty naše děti to mají nastavené dobře, řekl mi kamarád. A já jsem byl rád, že to řek, protože s ním samozřejmě souhlasím. Tohle je ta cesta.
Celkově vám můžu říct, že všechny děti z Kataru jsou takové naivnější a míň dospělé než jejich vrstevníci v ČR (nebo i jinde v Evropě). Vidíme to sami na Martínkovi a Timi, když jsme v létě na návštěvě. Katar je taková až moc bezpečná bublina a děti z ní nejsou úplně připravené na realitu. Jak vždycky říkám, až se jednou Timi projde po hlavním nádraží v Praze, uvidí za pět minut víc, než co viděla za celý život v Kataru. To je možná trošku slabina. Ale na druhou stranu mají ty děti opravdu pěkný a poctivý přístup k lidem všech národností, náboženství a barev. Není v nich žádná nenávist, všechny odlišnosti berou úplně v pohodě. Zášť v nich (v některých) vybudují až v pozdějším věku poznámky rodičů.
A to je všechno. Jak jsem říkal, jen taková hloupost. Fotka dětí není z Kataru, jak je vidět na bundách, ale z nedávné cesty – snad ji sem brzy taky zpracuju.
Nádherně sluníčkový příběh. Rád bych se dočkal pokračování po pár letech, zda i nadále bude vše krásné a čisté a „indové“ stále ta skvělá parta, se kterou se výborně hraje fotbal, a nebo dojde k empirickému zjištění, k jakému došla valná část z nás.
To, čemu je dnes velmi moderní říkat předsudek a zaujatost, je ve skutečnosti velmi často pošlapávaná moudrost a schopnost našich předků poučit se z vlastních či cizích chyb.
Očekával jsem takové odpovědi. Víte, pro mě je důležité, aby si ty děti (pak už dospělé) udělaly názor samy. Třeba dojdou k tomu samému závěru, třeba ne. Spíš hádám ne, i proto, že asi nebudou žít v ČR. Ale rozhodně nepůjdou do života s nějakým předpřipraveným názorem, který odkoukaly od rodičů. My tady vidíme, jak perfektně spolu vycházejí třeba pákistánské a indické děti, jejichž rodiče by přitom spolu nepromluvili. Ten problém nezačíná u dětí a mohl by u nich skončit, kdyby nebylo rodičů… My to teda rozhodně necháme na dětech.
„Takové odpovědi“. Pardon, jaké „takové“ odpovědi? Myslím, že v tomto se dokonale shodujeme. Děti nechť si na věci udělají názor samy. Proto jsem taky psal, že by mě zajímalo, jak to bude vypadat za pár let.
Možná jádro pudla je v tom, že Vy teď po letech vidíte svým, v aktuální společnosti kde žijete ovlivněným prizmatem, takto lidé tmavé pleti. Tito ochotně, tam vděčně pracující s vědomím, že žijí a pracují v poměrně striktně ohraničeném společenském prostoru, kde dostanou od této společnosti šanci na lepší výdělek než doma, ale přitom nesmí překročit poměrně jasně a pevně dané meze jinak „dostanou pětadvacet na holou“. U nás je ta svoboda, kde leda tak čím dál víc jinakost dostává více pozornosti a privilegií než normálnost. Od království Kataru bychom se měli učit.
Jo pane Jaroši, pište častěji, třeba blbosti. Každý článek ze života v cizí zemi je zajímavý.
Marie
Pán Jaroš, píšte častejšie. A recenzia na TRX nebude? Doteraz sa z času na čas vraciam k recenzii na Raptora (moje.auto.cz), je to skvost :).
Zajímavé postřehy. Prostředí má určitě velký vliv. Vaše děti nebudou žít v Čechách, mají jiný „background“ a to má určitě velký vliv.
U nás v práci bez problémů komunikuji s lidmi různých národností a barev pleti, konec konců jsou převážně z ciziny a o našich českých poměrech nemusí mít ani páru. Když jdu ale městem, ulicím, kde žijí „menšiny“, se vyhýbám. Protože dav ne protože barva.
Známá z USA se divila, že se nebojím chodit do jazykovky z černochy. Nebojím, nebyla jsem vychovávána v tom, že jsou automaticky špatní. Ona vyrostla v jiném zázemí a nese si s sebou své zkušenosti.
Ať se dětem daří!
s/z moje Achilova pata, ach jo.
Cca čtvrt století zpět byl v USA na studiích na střední škole bratr. Byl duše čistá, předsudky a zkušenostmi nezatížená, jak píšete, s jiným zázemím. Pamatuju si dodnes první maily, jak byl v šoku z toho, že se s ním černoši nechtějí kamarádit, protože je bílej. Že jsou prostě uzavřená skupina a nikoho mezi sebe nepustí. Postupem času se ukázalo, že si mohou dovolit věci, které bílým neprocházely. Namátkou si vybavuji to, že při hodině chodili po třídě, dělali blbosti, ukazovali zadky apod. Přecházelo se to jako nic. Po roce těchto a podobných zkušeností se vrátil dokonale vytrénovanej a jeho názory na černošskou menšinu jsou slušně řečeno politicky nekorektní.