Jeli jsme na 4 dny do Londýna – Bea měla prázdniny a my jsme prostě potřebovali vdechnout nějakou tu svobodu! A šunku. A klobásy – cokoli vepřového!
I když to bylo tak krátké, vyšlo nám to krásně, všechno se podařilo, byly to nejkrásnější dny roku.
Byla to možná jedna z posledních cest, co jsme podnikli ještě jako celá rodina, všichni čtyři. Timi už je 17, máme pořád super vztah, ale už je na ní vidět, že hoří touhou, aby cestovala sama nebo s přáteli. Však se dočkáš, holka! A my s Beou už si pomalu spřádáme plány, jak budeme jezdit sami ve dvou – na místa, kam se dětem nechce. My dva staří jsme kupodivu drsnější cestovatelé než ti naši potomkové… Holt studený odchov za socialismu: my, co jsme jako děti cestovat nemohli, se toho nikdy nenabažíme.
Londýn zase zafungoval – to město nám pokaždé dodá novou energii. V Londýně vždycky zase uvěříme, že lidi jsou schopní, že lidi dovedou být profíci, že všechno zvládnou, že svět je úžasné místo. V Londýně máme vždycky pocit, že se tam právě dělají dějiny, že jsme tam uprostřed věcí, ne na okraji. Doha je okraj, i Praha je okraj. Mani otevřeně prohlašuje, že chce jednou v Londýně bydlet – abych řekl pravdu, já bych si sám sebe s Beou v Anglii taky dokázal představit.
S Manim jsme my dva chlapi udělali túru po stadionu Emirates. Mani totiž fandí Arsenalu. V tomhle se odrodil; nechápe, že nejlepším klubem na planetě je navzdory výsledkům v posledních 10 letech Sparta. Každopádně se mu návštěva na „jeho“ stadionu líbila, jak sám řekl, byl úplně přeplněn dojmy a štěstím. Jsem rád, že nám ten klukovský čas spolu tak vyšel. Musím nechat, že to ti Gunners mají skvěle udělané, je to světová značka, jsou v tomhle hodně daleko. Udělala na nás dojem kancelář Mikela Artety – nemá tam žádný psací stůl, nepotřebuje ho. Jen gaučíky pro rozhovory s hráči, protože o tom evidentně jeho práce je. To bych taky bral.
Mani si vyzkoušel, jaké je to sedět v horkém křesle na tiskové konferenci. Sám je brankář, miluje to, je jako chodící encyklopedie fotbalu. Jednou by z něj byl dobrý manažer klubu. Ale to jeho brankaření beru taky vážně – na léto už jsem mu zamluvil, že půjde v Česku na prázdninovou brankářskou školu v Nymburce. Určitě to pro něj bude těžké – připravuju ho na to, že české děti budou hodně v kondici, že se tam bude fest běhat a tak. Ale určitě ho to posune. Děti by měly vidět, že rodiče berou jejich sny vážně.
Ale zpátky do Londýna. Pro Timi byla vrcholem návštěva ve velkém knihkupectví Waterstones. Koupili jsme tolik knih, že jsme naplnili jeden velký kufr (Bea ho moudře přivezla prázdný z Kataru). Když jsem ho zvedal, tak jsem Waterstones trošku proklínal, ale zároveň jsem si taky gratuloval. Když největší atrakce pro 17letou holku v Londýně je nákup knih, tak jsme ji snad tak blbě nevychovali.
My s Beou jsme si nejvíc užili muzikál Mamma Mia! ve West Endu. Jasně, kulturně jsme asi takoví Homolkovi – ale my se nestydíme za to, že se nám písničky od Abby líbí. A ten muzikál je skvěle udělaný – je ještě vtipnější a řekl bych i líp zahraný než oba filmy (které taky vůbec nejsou špatné). Do divadla jdeme v Londýně vždycky; naším dosavadním favoritem byla Hra, která se zvrtla (The Play That Goes Wrong), ale Mamma Mia! ten zážitek ještě překonala. Na konci diváci vstali, půlka zpívala s herci, půlka brečela. Buď dojetím, nebo proto, že v té zpívající půlce jsem byl i já.
Divadlo The Novello, kde se Mamma Mia! dává.
Samozřejmě jsme zase vyzkoušeli pár nových vývařoven. Šli jsme do instagramového hitu, sicilské restaurace Circolo Popolare, kde se běžně musí rezervovat stůl i měsíc dopředu. Podle některých zdrojů to má být nejkrásnější restaurace v Londýně – na stropě převrácená zahrada, na stěnách 20 000 plných lahví jako dekor. No, abych řek pravdu, jídlo bylo dobré, ale že bychom z něj hýkali nadšením, to zas ne. Opravdu tam jde spíš o selfíčka než o to jídlo.
Circolo Popolare cca 6 sekund po otevření v 11.45. Asi o dvě minuty později byly všechny stoly obsazené, nekecám.
Mnohem líp jsme se najedli ve (středo)evropské restauraci The Delaunay. Vídeňský řízek! Maďarská dobos torta! Bernské párečky! Guláš! (Ten jsme si teda nedali, ten si děláme dobrý i doma, dokonce i z velblouda.) Pro vás by tahle jídla byla nuda, každodenní zážitek, ale pro nás to byl doják až do stropu. A bylo to fakt dobře udělané, i děti to nadchlo.
A další postřehy:
Super obsluha. V Anglii člověk pochopí, že číšník nebo jiný obsluhující si může ponechat sebevědomí, a zároveň poskytnout skvělou službu. To není tak lehké, jak se zdá. V Kataru je služba ve výsledku taky dobrá, ale dělají to lidi, kteří žádné sebevědomí nemají – je to hrozně submisivní vztah. V Česku bývá sebevědomí až moc, ale skutečně obsloužit hosta se mnohým nechce, to jim připadá pod jejich úroveň. Poskytovat dobře služby je umění…
Elektrická auta už vyhrála. Debata je zbytečná, stačí se podívat do Londýna. Ve velkém městě elektro opravdu šlape a je to příjemnější pro všechny. Nevím, proč jsou lidi z mého oblíbeného webu auto.cz tak ostře proti elektromobilům – takhle když pojedou dál, tak nebudou mít za deset let důvod existovat. V Londýně si člověk uvědomí, že už je rozhodnuto.
Nejlepší reklamy na světě. Billboardy a plakáty v Londýně jsou tak chytře napsané! Leckdy má člověk pocit, že tahle reklama místu prospívá, že něco přidává, že to není jen vizuální smog. Jako stará reklamní krysa před anglickými copywritery smekám. A taky před lidmi, co to schvalují. Je vidět, že v Londýně mají tu nejsofistikovanější veřejnost.
Ukrajina. Londýn hodně žije Ukrajinou – až mě překvapilo, kolik toho všude je. Na Trafalgar Square jsme se přimotali k demonstraci. A prakticky každá restaurace, co jsme navštívili, měla v menu jednu položku „pro Ukrajinu“. Pěkné.
Byla to moc hezká cesta, ani se nám nechtělo domů. Cestování je jedna z radostí, které nám fungují spolehlivě. Někdy si před cestou říkáte – stojí to za tu námahu, za rozbitý kalendář, za ty peníze? Ale po cestě jsme ještě nikdy neměli pocit, že by to byly vyhozené peníze, že by náš život býval lepší bez cesty. Ještě nikdy. Tak snad ještě letos podobné zážitky přijdou…
