40

A je to tady, zítra mi bude 40. To je takovej večír, kdy člověk chtě nechtě řeší velký životní otázky.

Tuhle jsem s někým na Facebooku debatoval, v čem prý je Pravda. Jestli v knížkách, v cestování, v hromadění zážitků, v penězích, v kokainu nebo ve zdvihání sukýnek. No, kde?

Ty knížky to, přátelé, nebudou. Jsou dobré, jsou potřeba, já jsem je vždycky miloval, ale časem jsem poznal, že v nich taky není všechno.

Cestování – do toho jsem se taky položil. Byl jsem v Grónsku, kde nic neroste a lidi jedí jen to, co si zabijou v moři. Byl jsem na Papui-Nové Guineji, kde lidi jedí jiné lidi. Žil jsem v pěti zemích. Jednou v Istanbulu jsem jel autem z práce a omylem jsem rovnou z kanclu zajel na špatný kontinent. Cestování se mě drží furt.

Zážitky. Ano, zažil jsem. Chuck Norris mi ve svém karavanu šlápnul na nohu. Indián z kmene Navahů mi ucpal pračku. Zlatan Ibrahimovič mi snědl těstoviny, které jsem si z bufetu přinesl pro sebe. Jeden šejk, který vlastní několik mrakodrapů, si ode mě půjčil peníze na parkování a nevrátil mi je. Všechno moc fajn, ale jsou to jen takové srandičky k vyprávění u vína.

Peníze. Nejsem opravdu bohatý, ale pracoval jsem, jak jsem jen moh. Koupil jsem si osmiválec, co jsem vždycky chtěl – je to pěkný, potkáte spoustu nových mechaniků a svérázů na dílnách, pobavíte se, ale víc v tom není.

Kokain a holky – v tom se nevyznám, ale něco mi říká, že nějaká univerzální pravda v tom taky nebude. Ovšem neberu nikomu právo ji hledat, co jen nos a další příslušenství vydrží.

V čem je tedy Pravda? Přátelé, jsem ještě moc mladý, abych to věděl spolehlivě, ale začínám mít takové tušení. Už jsem si toho všimnul několikrát. Nejblíž tzv. smyslu života jsem, když sedím u ohýnku, za mnou šumí les, vedle v rybníce kvákají žáby a v dálce přede mnou blikají světýlka rodný vesnice. Kravín, kde jsem jako kluk kradl laminátové ohradníky a dělal z nich nejlepší luky. Kostelík a hospoda, kde jsem zažil tolik svateb a tolik pohřbů, přičemž v poslední době jako kdyby někdo vypnul ty svatby a pustil jen kohoutek s funusama. A v tom, přátelé, je všechno. To místo, kde vám vyrazily první kořínky a který už ze sebe nedostanete, ani když vás osud zavane třeba na tu Papuu. Ten velký Koloběh, v němž jste jen jedním otočením kola – a musíte se snažit, aby to nebylo protočení naprázdno. Abyste těm lidem, co s vámi dostali tenhle turnus, dal víc dobrýho než zlýho. Nijak blíž smyslu života se asi nedostanete, tedy já ne.

Jak říkám, je to zatím jen teorie. Sledujte tenhle web a za 20 let vám tu dám zpřesněnou verzi a za 40 let pak finální výtisk, který si můžete doma třeba zarámovat. Uvidíme.

Malá oslavička v práci. Zleva dva katarští kolegové, já, tuniská kolegyně a řecká kolegyně z agentury.