3 roky v Kataru

Tak už jsou to koukám tři roky, co jsme se přestěhovali do Kataru. Uběhlo to jako voda, ale co voda, jako písek na poušti, co tak do výšky 20 centimetrů nad povrchem furt povlává a nikdy se nezastaví.

A víte co? Nějak se nám přihodilo, že to tu máme rádi. A to všichni, celá rodina. A chceme tu ještě nějaký pátek zůstat. Zrovna včera jsme se o tom bavili v autě, když jsme jeli ze sokolích závodů v poušti. Nevím, jestli to máte ve vaší rodině taky tak – nemyslím ty sokolí závody, ale ty hovory v autě. My skoro všechny důležité věci probíráme ve vozidle při našich nekonečných dálničních cestách, v zácpách měst i v prázdnotě pouště. Jsme tam spolu na malém prostoru, nikdo neodbíhá pro další sklenici šťávy, všichni musí chtě nechtě naslouchat. Nikde jinde si nepopovídáme líp, a životní rozhodnutí učiněná mimo auto už ani neberu vážně.

Mimochodem, když jsem to zmínil, tohle je ten sokolí závod. Mani zrovna pozoruje ptactvo obráceným dalekohledem, jak už to děti dělávají. Vždyť proč by se věci měly používat k tomu účelu, pro který byly vyrobeny? Jak jednou přistoupíte na tenhle stereotyp a ani na chvíli si ten blbý dalekohled neotočíte na zmenšování, jste staří a můžete se rovnou hodit do rakví.

Já se svýma očima můžu sokoly sledovat jedině na obrazovce. Tenhle závod je na 400 metrů na plocho – od majitele k figurantovi, který stojí na stejné pláni. Nejlepší sokoli to dají za takových 18 sekund, což odpovídá rychlosti 80 km/h. Sokoli jsou v Kataru národní mánií – v centru Dohy je i celá nemocnice výhradně pro sokoly a nejlepší kusy stojí jako pěkné ferrari.

Typické katarské sezení na tribuně. Hrozně jsme si na tyhle pohodlné rodinné buňky zvykli, jednu jsme si udělali i doma a jednou ji chceme přenést i do českého obýváku, bude-li jaký.

A jako s tím sezením, tak je to i s celým Katarem. Pro evropské oči to možná vypadá nezvykle, ale když to zkusíte, je to vlastně docela příjemné. A my už to bereme jako danou věc, už jsme si v téhle zemi trošku natáhli nohy a rozvalili se do polšťářů.

Líbí se nám, že každý den vstáváme do sluníčka a že obloha je pořád modrá. Já osobně jsem míval z šedé oblohy doma deprese a déšť mě úplně ubíjel; tady na katarském slunci se mi nálada dost vylepšila. Všem se nám tu spravila pleť a Manimu zmizelo astma, které míval jako malý. Suchý a slaný vzduch dělá zázraky. Zdravotně se cítíme asi líp než kdykoli předtím.

Další, co nás tu drží, je moře a poušť. Moře milují všichni Češi, jinak to u suchozemského národa ani nejde, a já za sebe můžu říct, že se nám nepřejedlo ani po třech letech permanentního plážování. Myslím, že moře se nepřejí níkdy. Zvlášť, když je teplé a čisté jako tady, a skoro bez potvor. Divnější je, že máme tak moc rádi i poušť. Tedy rozhodně ji mám rád já a děti; Bea má s pouští vyrovnaný vztah, ale nadšení nás tří úplně nechápe. Takhle už to asi s dospělými ženami je – kde my vidíme parádní dunu na válení sudů, tak ony vidí tři kila písku ve vlasech. A obě strany mají pravdu. Pro mě je poušť prostě krásná a fotogenická. Navíc se mi líbí ty otevřené nekonečné obzory a ta svoboda, co z nich sálá. Nikdy jsem neměl moc rád hory, cítím se v nich stísněný a nesvůj. Navíc v nich bývá zima, kterou úplně nesnáším. Takže horké pláně a teplé moře jsou přesně to, co jsem vždycky chtěl.

Zmiňoval jsem, že v poušti leze písek do vlasů? Všechny fotky jsou z včerejšího odpoledne – po sokolech děti žadonily, že musíme nahoru na duny. A tak jsme jeli.

Katar mi splnil i další dětský sen – touhu po exotičnu. Vždycky se mi líbila slova jako Zanzibar, Omán nebo třeba Malacký průliv, protože z nich vonělo koření a všechno to dobrodružství, o kterém jsem četl jako dvanáctiletý kluk. Snil jsem o tom, že jednou budu pracovat v nějakém tropickém přístavu a budu – řečeno s básníkem Bieblem – koukat na lodě, co dovážejí čaj a kávu. A tak jsem za tím šel a myslím, že jsem to našel – sem do Dohy ten voňavý svět zasahuje, i tady na trhu voní káva s kardamomem. Žijeme tu trošku jak v pohádkách tisíce a jedné noci ze starého Bagdádu. Sazenice rajčat kupujeme od Ománců, vyšívané ručníky od Egypťanů, auto mi spravuje Jemenec, zmrzku točí usměvavý chlap z Nepálu, děti blbnou na hřišti s Jordánci a Katařany a do školy je vozí Indové. Je to tak barevný, že to víc ani nejde. Nebojte se, nejsem nějaký ztřeštěný příznivec multikulti a neříkám, že tenhle mix musí nutně ovládnout i takové Benešovsko. To by ani nebylo dobré, ona každá kultura chce svoje. Ale tady, v tomhle rozpáleném přístavu pod datlovými palmami, tady to tak bylo vždycky, takže to funguje dobře. A pro nás je to krásné a děti to (snad) mění navždy.

I takhle to tu vypadá – a nejen, když je svatba nebo se něco slaví. Z našeho pohledu se tu furt děje něco exotického.

No a samozřejmě tu máme i hrozně fajn českou a slovenskou komunitu, která se nějak zázračně dala dohromady a i bez ambasády tu funguje na jedničku. Už kvůli té úžasné bandě to tu stojí za to!

Pár krajanů při jednom bláznivém focení v Doze.

Teď vám to asi zní jako přehnaně oslavná epopej; kde jsou v tom ty mouchy, ptáte se asi. No jasně, že tu jsou. Práce je určitě mnohem těžší a víc stresující než doma. Všechny evropské firmy mi teď připadají jak ve zpomaleném filmu. Tady jedeme jako fretky; než bychom s Němci v T-Mobilu prodiskutovali jednu kampaň, tak tady spustíme čtyři, a než se nich stačíme zaradovat, tak už drtíme dalších pět. Všechno musí být hotové zítra a musí to být s vodotryskem. Je to celé v poklusu a určitě to víc bolí. To je tu v Kataru pro mě asi největší problém. Kolikrát jsem ve čtvrtek (kdy tu končí pracovní týden) tak unavený, že nechci ani mluvit. Ale zase si říkám, je ti skoro čtyřicet, jsi – chm chm – na vrcholu sil, kdy jindy bys to měl zvládnout než v tomhle věku. Je to holt role táty od rodiny. Takže i na to jsem si docela zvyknul. Navíc je v tom kalupu určitý dobrý adrenalin. Hned vidíme výsledky a nakonec je to i celkem návykové. Firmě se naštěstí daří, každý rok je pro nás rekordní, rychle nám přibývá zákazníků, ubíráme konkurenci tržní podíl, takže nálada je vítězná. A firma se o své zaměstnance stará opravdu dobře a atmosféra je překvapivě rodinná – máme tu spoustu lidí (i cizinců), kteří tu pracují 30 let i víc a Ooredoo je celý jejich život.

Mimochodem, jestli chcete vidět moje kolegy skoro naživo, tak si pusťte tohle video. Je to taková firemní zdravice k místnímu státnímu svátku (klasické televizní reklamy tu prakticky neděláme, na trhu to nemá dopad). Místním lidem se to strašně líbilo, protože je to plné všelijakých symbolů a odkazů. Kromě pár sportovců tu vystupují jen lidi z našeho týmu a jejich děti – třeba ta usměvavá žena v 0:18 je naše manažerka sponzoringu atd. atd. V 1:23 je dokonce i můj šéf. Snad nejlepší manažer, co jsem v životě poznal. Takhle to tady vypadá.

Taky se poctivě učím arabsky, i když to jde ztuha. Upřímně, nezkouší to skoro žádný cizinec, protože ten jazyk je opravdu těžký a angličtina je všude kolem. Ale já si myslím, že je slušnost pokusit se proniknout do kultury a jazyka země, která vás roky hostí. Takže k nám domů dochází česká učitelka slečna Eliška – tedy vlastně už paní – která sama vyrůstala jako dítě v Kuvajtu (její táta tam trénoval fotbal) a ono jí to nějak zůstalo, takže dělá arabistiku a pracuje tady v Doze na univerzitě. Je hrozně dobrá, akorát my žáci jí to kazíme.

Můj rukopis – zachycena je hluboká věta „V kanceláři není vůbec nikdo“.

Takže když se vrátím k našemu hovoru v autě – shodli jsme se, že tu ještě chceme zůstat. Máme Česko samozřejmě moc rádi a strašně se těšíme na každou návštěvu, ale zatím se nám z pískoviště domů nechce. On ten návrat jednou přijde a bude to fajn, protože doma je doma. Ale znáte to – všechny děti vždycky chtějí zůstat venku o trošku dýl. Taky může být, že mě vyhoděj třeba příští měsíc – já mám vždycky pochyby o tom, jestli dělám svou práci dobře, jestli je to k něčemu, navíc tady je to opravdu těžký. Ale když nevyhoděj, tak my sami nepůjdem. Sedlo nám to tu. A ať se zítra stane cokoli, už teď jsme za ty tři roky vděční.