#29 Covid

Rodina, která dbá na aktuální trendy a jde s dobou, už si dávno pořídila covid nebo dva – a to samé se teď podařilo i nám.

Skoro dva roky jsme tomu unikali, poctivě jsme nosili roušky, nechali se samozřejmě očkovat. Covid jsme ani moc neprožívali – v Kataru je kolem něj docela klid. Poslední půlrok přibývá kolem 100 nakažených denně (což by odpovídalo asi 370 kouskům v Česku). Zrovna den před Vánoci jsme měli celá rodina jít na třetí dávku očkování. Ale jak se říká, když člověk dole plánuje, tak se nahoře v nebi smějou.

V neděli 19. prosince začal Mani kašlat, bolelo ho v krku, točila se mu hlava. Jeli jsme na test a co myslíte – měl ho tam. Šli jsme na test všichni a co myslíte – já a Bea jsme ho tam měli taky, jen Timi vyšla negativní. Já jsem během úterka začal pociťovat i příznaky.

Timi jako jediná zdravá se samozřejmě zabarikádovala v pokoji a prakticky z něj nevychází. Nedůvěřuje nám, prohnilým malomocným. Ale nedivím se jí, dělá to rozumně. Jen jí nahoru nosíme jídlo (Bea teda).

Bylo nám řečeno, že Martínek má dost velkou virovou nálož a je aktivně nakažlivý. My s Beou máme malou nálož, proto nám dali nálepku „reaktivní“ – neměli bychom být schopni jiného člověka nakazit. Ale samozřejmě musíme zůstat doma v karanténě. Ehteraz (místní covidová aplikace na telefonu) nám zežloutl, a s tím by nás stejně nikam nepustili. Mani má Ehteraz dokonce červený.

Mani si stěžoval na bolesti v krku, ale po 4-5 dnech se mu to zlepšilo. Já jsem měl zpočátku plný nos, bolest v krku a na prsou a opravdu unavené svaly. První den byly příznaky lehké, druhý den byl nepříjemný (večer pak přímo hnusný), pak se to ale zlomilo a od třetího dne je mi líp a líp. Jen na těch prsou furt cítím, že se něco děje. Celkově je to jako taková vlezlejší, protivnější, jedovatější chřipka.

Bea byla prvních pár dní zcela bez příznaků, ale když jsem se já začal spravovat, tak ji najednou taky začalo bolet v krku. Je to hnusná věc.

Samozřejmě jsem byl od začátku naštvaný, že vypadávám z tréninku a že mi covid zruší fyzičku. Mám akorát 6 týdnů do mistrovství Kataru v časovce, což je pro mě vrchol sezóny. Toto načasování jsem proklínal. I já coby zapřisáhlý příznivec ježdění venku jsem sednul k počítači a začal hledat nějaký domácí rotoped, který bych objednal z internetu. Už o pár hodin později se ale ukázalo, že ani na rotoped není síla. Je jasné, že mi covid kondičku docela naruší – uvidíme, jak bude dýchání ovlivněno dlouhodobě.

Nejhorší je samozřejmě rozbití vánoční pohody. Ani pod stromeček nechtěla Timi jít společně s Martínkem a s námi. Dokonce jsme chvilku uvažovali, že se Timi bude rozdílení dárků účastnit přes Zoom.

Nakonec jsme to udělali tak, že jsme postavili malý stromek nahoře v chodbě, která spojuje dětské pokoje. Obě děti zůstaly ve svých pokojích, ale otevřely si dveře jako průhledy a my jsme jim dárky šoupali od stromečku po podlaze. Na jednu stranu to bylo strašně smutné, na druhou stranu jsme si užili i legraci, když se nám rodičům šoupání moc nedařilo. Co v téhle bláznivé době naděláte!

Potraviny si objednáváme online – vozí je služba Talabat (arabsky „objednávka“), což je místní verze Damejidlo kombinovaná s Rohlik.cz. Nemají teda ale v nabídce celý sortiment. Pro tyto účely se nám nabídla hodná sousedka Maria z Rumunska, že co budeme potřebovat, to ona nám koupí a nechá v taškách před dveřmi. My jsme pro ni dělali to samé před pár měsíci, když byla v karanténě ona s rodinou. Na Štědrý den nám Maria přinesla uvařenou výbornou večeři – rumunské jídlo sarmale, kterému Bea říká román töltött káposzta, tedy rumunské plněné zelné rolky. Bea s Marií jsou velké kamarádky, jsou obě z jedné země, obě učitelky, mají si hodně co říct. Maria je opravdová etnická Rumunka z jihu. Někdy nám přinese i zakusku – zeleninovou pomazánku, kterou Bea dobře zná z domova a samozřejmě ji miluje. Akorát je tu jeden velký rozdíl – v Mariině kraji se zakuska (Rumuni píšou zacuscă) dělá s lilkem, zatímco Maďaři v Beině kraji používají do své zakuszky místo lilku fazole. Jsou to prý dvě nesmiřitelné zakuskové školy, které se přou, který recept je správnější. Bea vždycky u stolu poznamená „zas tam má ten lilek!,“ ale stejně to zblajzne.

Ale od jídla zpátky k té zpropadené nemoci. Musím pochválit místní zdravotnictví a péči celkově. Vždycky jsme tu měli jen ty nejlepší zkušenosti a teď se to zase potvrdilo. První dva dny mi třikrát denně volali ze státní nemocnice, aby se mě zeptali, jak se mi daří. Bee volali dokonce čtyřikrát přímo z ministerstva zdravotnictví – je totiž učitelka a učitelům prý volá speciální odbor na ministerstvu. Lidé na telefonu vždy mluvili velmi rozšafně a přátelsky. „How are you, dear?“ – Jak se máte, drahá? To dear bylo za každou větou. Chtěli vědět, jestli jsou děti izolované ve svých pokojích a tak. Když slyšeli, že jsou a že jen Bea jim nosí jídlo před dveře, tak říkali „You are a professional, dear!“ – Tedy „Vy jste profesionálka, drahá!“. Jejich klidný tón znamenal hodně, hlavně pro Beu, která byla přece jen vystresovaná. Oba jsme teda byli. Chápu, že to takhle dělají jako osvětu a kontrolují, jestli rodiny dodržují rozumná pravidla. Ale je to fakt dobře udělané.

Pořád nám doporučovali, ať hodně odpočíváme. Řekli nám taky, že my s tou malou náloží máme jít už 6. den na další test. Je prý možné, že nám karanténa skončí už po 7 dnech. To by bylo skvělé, to by mi tak nenarušilo trénink. Už se nemůžu dočkat, až zase vyrazím ven na kolo, jsem bez toho jako tělo bez duše.

Co si o covidu celkově myslím? Nikdy jsem se k tomu moc nevyjadřoval, nepokládám se za odborníka. Do vakcín jsme samozřejmě vždy šli, věřili jsme, že snižují riziko vážného průběhu. I teď na ně věříme, ale je nám jasné, že vakcíny nejsou žádný všelék. Moc dlouho ta jejich účinnost netrvá. Teď po nemoci stejně půjdeme na třetí dávku, v mnoha zemích už se jede na čtvrtou, to už bych skoro přestal číslovat. Spíš to vypadá, že to brzo budeme mít jako měsíční předplatné. Tudy asi úplně cesta nevede. Doufám, že se podaří najít nějaké pilulky nebo že ten blbý virus zmutuje z pitbulla do čivavy. Je mi líto hlavně dětí, protože tyhle klíčové roky jejich života jim nikdo nevrátí. Tak snad ta šaškárna brzy skončí, nejlíp už na jaře!

Aktualizace 28. 12.: Tak jsme byli na testech po 7 dnech. Ale nedopadlo to, z vězení jsme se nedostali. :-) Bea měla test vyloženě pozitivní, aplikace v telefonu jí přešla ze žluté na červenou. Je fakt, že Bea tu nemoc v posledních dnech hodně cítila. Já už několik dní nemám žádné problémy, ale i mně vyšlo „pozitivní – reaktivní“. Telefon zůstal žlutý. I když na rozdíl od Bey mi výsledek ještě nevolali. Asi to znamená karanténu až do 3. ledna. Nevadí, objednal jsem si ten domácí stacionární bicykl, zkusíme zminimalizovat škody!

Aktualizace z 29. 12.: Tak mě přece jen z karantény po 8 dnech pustili. Samozřejmě jen pár hodin potom, co mi dorazilo stacionární kolo. :-) I tak mám ohromnou radost. Manimu už karanténa taky skončila. Bea ale opravdu pokračuje ještě skoro týden. Timi zůstala zdravá.

Neřekli nám to, ale myslíme si, že jsme měli tu novou variantu omikron. Ta teď bere Katar útokem. Půlka Kataru jela na svátky do Anglie, a to fakt nebyl dobrý nápad. Zatím doslova každý, o kom jsem věděl, že na Vánoce někam jel, tak to dostal. Šíří se to najednou neuvěřitelně rychle, i když to asi nemá tak těžký průběh jako starší varianty. Tak třeba to bude znamenat poslední vlnu covidu. Třeba.