22/23 Časovka v Lusailu

V sobotu 21. října jsme otevřeli novou závodní sezónu – a to hned mou oblíbenou časovkou. Měla se jet na 19 km na nezvyklém místě – na opuštěných silničkách kolem autodromu Lusail.

Nevýhoda této trati je, že je to tam samá zatáčka, samý kruhový objezd a místy i špatný asfalt. Tedy všechno věci, které časovkářské kolo nemá rádo. Výhoda trati je, že když se z ní potento, tak jsou tam k dispozici záchody, což jinak nemíváme. A byli byste překvapení, jak moc jsou záchody před takovým cyklistickým závodem důležité! Zejména v této zemi, kde nejsou keře, kde nejsou kopce, kde je jen pustá rovina s viditelností cca 77 kilometrů na všechny strany.

Přípravu jsem zahájil zostra – tradičním holením nohou. Matka příroda neudělala člověka, zejména muže, dostatečně aerodynamickým, a tak se jí musí trošku pomoct. Firma Specialized to dokonce změřila: oholené nohy vám prý můžou ušetřit až 70 sekund na 40 kilometrech. Věřím tomu? Ani náhodou. Takhle kdyby řekli 0.7 sekundy, tak možná. Ale přes minutu? To by ten cyklista musel původně vypadat jako perská kočka. Ale dobrá, ať je to sekunda nebo minuta, holíme stejně. Který časovkář by zahodil třeba jen sekundu, která nestojí žádnou námahu?

V mém případě je to mírně komplikované tím, že jsem dřevo. Jako vždy jsem se pořezal na takových těch šlachách nebo co to je, co vystupuje na spodní straně kolena. Pak mě ta noha bolí při ohýbání, což mě nejspíš stojí na rychlosti víc, než kolik získám skrzevá ty hladké hnáty. Stane se mi to pokaždé a stejně se příště zase zkusím oholit – nevyzpytatelná je lidská povaha!

Jinak jsem byl ovšem dobře připraven. Můj věrný oř byl po prašném létě celý promazán a očištěn. Tady v poušti jsou všechna ložiska po půl roce zralá na výměnu, a já je taky měním. Kvůli hrubému asfaltu jsem nechal na kole normální tréninkové gumy Continental GP 5000. Obvykle na časovku dávám své oblíbené Michelin Power Time Trial, ale ty by tenhle asfalt psychicky nedaly.

Na místo činu přijíždíme brzo ráno – registrace začíná v 5.45 a končí v 6.30. Doprovází mě má drahá žena coby ředitelka stáje. Bea začala v poslední době jezdit na závody se mnou – je to pro mě hned mnohem veselejší. A i ji to baví, prý. Nebo je prostě strašně hodná.

Naše závody jsou skromné, odehrávají se v jednoduchých podmínkách, ale jsou fajn. Kolem cyklistiky se vytvořila stmelená komunita několika set lidí, která pořád roste.

Vše je postavené na dobrovolnících, což jsou nejčastěji Filipínci. Usměvaví a přátelští, Filipínci jsou nejoblíbenější národ v Kataru. Tihle dva chlapi dělají doprovodná vozidla. Mají trička „Jez – spi – jezdi na kole – dělej dobrovolníka – opakuj“. Dobrá životní zásada.

Též mezi jezdci tvoří největší skupinu Filipínci – často představují až polovinu závodníků. Před Katarem jsem nevnímal Filipínce jako nějaké zaryté cyklisty. Ale jsou. Hlavně teda mají rádi horská kola, na nich jsou velice dobří. Spoustu závodů v poušti si dělají filipínské kluby samy pro sebe.

Tenhle závod přilákal hodně cyklistického potěru z řad místních. A to je dobře pro budoucnost cyklistiky v zemi.

Registraci jsme zvládli v 6 hodin a pak jsme měli nezvykle mnoho volného času. Můj start byl až v 8:09 – byl jsem na listině šestý od konce. Trochu mi dělalo starosti, že po osmé už bude vedro. A taky bylo. Ale co nadělám – jednak bych měl být zvyklý, jednak moji nejvážnější soupeři taky startovali po osmé, takže podmínky jsme měli všichni stejné.

Volný čas jsem zabíjel meditací a tichým usebráním pozorováním dalších jezdců a jejich výbavy. Úroveň viditelně stoupá. Lidi s opravdovými časovkářskými kozami jsou pořád v menšině, ale už je tu velká skupina závodníků, kteří mají kolo opravdu poladěné. Vzadu plný disk, vepředu velmi hluboký ráfek nebo trojpaprsek. Objevují se i svérázné tvary kol – jeden borec měl například TriRig Omni. Na našich závodech jsou totiž povolená nejen kola podle striktních regulí UCI, ale i podle volnějších pravidel triatlonové unie ITU.

Tento katarský teenager má stejnou přilbu – POC Tempor – jako já. Všiml jsem si, že si na závod přelepil dva ventilační otvory vepředu lepicí páskou. To v lednu na mistroství udělám taky – každá sekunda se počítá! A v lednu stejně nepotřebuju chlazení. Takhle se učím – pozorováním ostatních.

Zase jsem si uvědomil, jak velkou část radosti z cyklistiky mi přináší pokec s přáteli z komunity. Už tu znám hodně lidí – mám tu českého kamaráda Borka, Bea se setkala s několika Maďary a Rumuny, samozřejmě se přátelím s celým tím filipínským gangem. A i s místními a všemi dalšími si skvěle pokecáme. Cyklistika opravdu sdružuje.

Tady je zrovna Borek a za ním Pia, bývalá finská mistryně v časovce a olympionička z Londýna 2012, o níž jsem tu už psal. Uvolněná poloha naznačuje, že se zatím jen rozehřívají. Pia furt vozí výbavu ze svých reprezentačních dnů. Všimněte si její přilby – vzadu má takový trn, že by se na něj daly napichovat a péct buřty. Nevím, proč mě napadají zrovna buřty. Ale to z vás udělá dlouhodobý pobyt v zemi bez vepřového – začnou vám chybět ty opravdové hodnoty!

Pro zajímavost, k závodu nastoupilo i 19 žen – asi šestina z celkových 121 účastníků. Což je super. Převládaly samozřejmě Evropanky, dále tu byly Filipínky, ale i muslimky z Malajsie, jiných arabských zemí a dokonce i 2-3 Katařanky. Nedávám sem jejich fotky, protože by to nebylo fér. Ale jsou skvělé a zaslouží uznání. Jsou to odvážné ženy, protože na kole samozřejmě nemůžou mít svůj černý hábit – abáju, která se jinak u občanek vyžaduje. To znamená, že nejen ty ženy jsou velmi svobodomyslné, ale že mají zároveň kliku na tolerantní rodinu. Nejdou do úplně těsného aero oblečení, to by bylo přece jen moc. Mívají přes sebe přehozenou ještě jednu volnější vrstvu oblečení, něco jako rozepnutou delší bundu. Obdivuju je, protože je to jednak musí hrozně zpomalovat, jednak v tom musí být vedro. Když je potom na trati předjíždím, protože já mám svůj supertěsný aero skinsuit, kdežto okolo nich vlaje ta bunda jako otevřený padák, tak si neříkám „holky, uhněte, jste strašně pomalé“, ale říkám si v duchu „klobouk dolů“.

Takhle vypadá můj start. Mám vždycky velké nervy. Na závod se těším celé týdny, znamená to pro mě hodně, chci uspět. Ale když stojím v té startovní uličce, tak si najednou říkám – co tady děláš, ty blázne, proč si přiděláváš tyhle trable, vždyť na to nemáš. Až pak začne odpočítávání a člověka to vtáhne a pak už se jen soustředí na první šlápnutí a jede.

V prvních sekundách tlačím vždycky až moc – je to taková euforie ze závodu, ze svobody na trati. Během 20 sekund se ale snažím uklidnit a tlačit výkon dolů, na udržitelnou úroveň. Pro tento závod jsem si předsevzal, že budu cílit na 260 wattů. Vloni jsem první časovku na podobnou vzdálenost jel s průměrem 253 W. Vím, že to nevypadá jako velký pokrok. Ale já se holt zas až tak rychle nezlepšuju. Myslím, že trénuju hodně a i snad dost produktivně. Ale v mém věku vám už zub času sám od sebe ukusuje výkon každý měsíc. Dobrý trénink stačí právě tak na to, aby tenhle trend brzdil a možná ještě trochu obracel – zatím. Kdyby takhle trénoval někdo mladší a nadanější, tak věřím, že by dělal pokroky jako blázen. O svém tréninku napíšu jednou samostatný článek.

Fotka z trati. Takový obrázek je pro mě cenný, protože na něm můžu zhodnotit svou aerodynamickou polohu. Myslím, že to není špatné. Hlava docela nízko mezi rameny, snad jen na té přilbě vzadu musím ještě zapracovat, aby pěkně doléhala na záda a dělala tam hladký přechod. Musím tlačit hlavu víc dopředu.

Nastavit a hlavně držet aerodynamickou polohu je klíč k časovce. Ve vyšších rychlostech je celá cyklistika o aerodynamice a odporu vzduchu. Tělo cyklisty přitom dělá asi 80 procent odporu, zatímco kolo jen asi 20 procent. Můžete investovat statisíce do aerodynamického superkola, ale stejného nebo většího efektu dosáhnete, když umíte dát hlavu o deset centimetrů níž.

Tahle poloha ovšem bolí, zvlášť když ji chcete bez pohnutí držet třeba půl hodiny. V téhle poloze máte také nižší výkon, protože nohám se nešlape tak pohodlně. Musíte se adaptovat na to, abyste i v téhle pozici dokázali šlapat s určitou silou. A zároveň musíte furt vidět dopředu – ne, že budete čumět na asfalt pod sebou a občas se mrknete před sebe, to je moc nebezpečné.

Na obrázku níže je nějaký seriózní konkurent. Nevím teď jménem, o koho jde, ale vidím, že to bere vážně, protože má i aerodynamické návleky přes boty. A ty mají jen lidi, kteří to opravdu žerou. Rovněž jeho ráfky (disk, trojpaprsek) naznačují velkou snahu o rychlost. Ale jeho pozice je – že jsem tak smělý – horší než moje. Všimněte si, že temeno přilby je o půl schodu výš než nejvyšší bod zad. To je ztráta – hlava dělá neplechu. Dobře je to vidět na vzdálenosti mezi rukama na řídítkách a bradou. U tohoto jezdce vzduch naráží na velkou frontální plochu.

Tady je mladý katarský reprezentant, který je v závodech rychlejší než já. Jeho poloha je dobrá. Jsem rád, že to mám podobné jako on. Jako laik bych dokonce řekl, že by mu prospěla podobná splývavá přilba, jako mám já, protože hlavu má sice dost nízko, ale mezi hlavou a zády mu vzniká zbytečný zub. Ale tak daleko mé znalosti zase nesahají. Vím, že v poslední době se od ocasatých přileb mého typu zase ustupuje a v módě jsou takové, jako má on. Asi je pro to důvod. Poloha těla je nicméně určitě moc dobrá.

No ale zpátky k závodu. Když jedu, rozdělím si každou časovku v hlavě (a v cyklopočítači) na čtvrtiny. A každou čtvrtinu se pak snažím zvládnout samostatně. První čtvrtina mi tentokrát vyšla dobře – průměrné watty byly mírně nad plánem. Ani zatáčky a kruháky mi to moc nezkazily. V druhé čtvrtině jsem ovšem začal vadnout. Výkon šel pod 260 W. Začalo se projevovat horko. To se v třetí čtvrtině ještě zhoršilo. Dokonce jsem měl žízeň a pociťoval jsem známky dehydratace. To jsem nečekal – na tak krátké trati normálně nepiju a nejím, moc to zdržuje. Stejně jsem s sebou žádné pití neměl, i držák na láhev jsem odmontoval, aby mě nezpomaloval.

Po dobrém začátku jsem tedy v druhé polovině jízdy trošku zneklidněl. Odejdu úplně? Uklidňovalo mě ale to, že mě zezadu nikdo nepředjížděl a ani se mi neblížil. Já jsem naopak předjel pěkných pár lidí, co vyjeli přede mnou. Ostatní tedy evidentně trpěli stejně jako já, ba hůř.

Konečně jsem vjel na poslední oválek. Zbývaly asi dva kilometry. Zkusil jsem ze sebe vytáhnout všechno. Už to bolelo. Už jsem ani nemyslel na pořadí, chtěl jsem to prostě mít za sebou a pozdravit se s Beou a vypít proteinové mlíko. Zrychlil jsem jak ta kráva, která zdálky cítí stáj.

Nakonec jsem průměr vytáhl na 263 wattů – nic úžasného, ale přece jen o chloupek lepší než vloni. A vlastně nejsilnější časovka v mé krátké historii. V lednu na mistráku bych chtěl udělat 275 W – bez zatáček a kruháků to snad zvládnu.

Projetí cílovou páskou bylo jako vždycky úžasné – ta úleva, ta radost. Objel jsem ještě pár pomalých kilometrů, aby se nohy trošku zregenerovaly. A pak hned za Beou. Oba jsme měli dobré pocity. Vypil jsem to slavné mlíko a brzy začalo vyhlašování. Kategorie Masters – muži 40-50 na TT kolech. Třetí je Maďar István, toho znám jako triatlonistu. Druhý Argentinec Andres – ten mi kdysi udílel první rady, když jsem poprvé sedl na kozu. A první místo – volají mě.

Mám samozřejmě radost. Zdá se, že ten můj trénink přece jen k něčemu je.

Radost mi dělají i celkové výsledky. Když se to sečte bez ohledu na kategorie, tak jsem pátý. A to je pro mě sakra dobré. Vloni jsem byl celkově osmý, takže zlepšení je znát. Že mě předjedou ti tři mladí Katařani, to jsem čekal. Ti mají zkušenosti z opravdového mistroství světa a jsou to dvacátníci. S nimi můžu prohrát. Jediné překvapení je Francouz Fabien, který se přede mě dostal o 10 sekund. A to je přitom chlapík v kategorii nad 50 let. Byl prostě dobrý. Ale věřím, že příště ho vezmu. Ukáže se při mistrovství v lednu – to je závod, na který se těším už teď!

Záznam jízdy na Stravě.

Fotky QCTF (Manuel Abella)