Stejně jako před rokem, i letos nám federace uspořádala na podzim tři časovky krátce po sobě: na 20, 30 a 40 kilometrů. Teda ono se to takhle říká, aby to hezky vypadalo, ve skutečnosti ty vzdálenosti byly 20.4, 28.0 a 38.2 km. Takže jsme vlastně za svoje peníze dostali míň utrpení, než nám slíbili – tak svět podvádí!
Vloni jsem o každém závodě psal samostatný článek (20, 30 ,40), letos shrnu celou sérii v tomto jediném eposu.
Časovky jsou moje srdeční záležitost. Vede mě k nim určitá povahová zarputilost a schopnost šlapat sice blbě, ale konzistentně blbě. Normální závody s hromadným startem mám teda taky rád, ale díru do světa v nich asi neudělám. Chybí mi výbušnost, a když se pokusím o závěrečný sprint, tak to připomíná rozjezd ropného tankeru. Který byl právě čerstvě naložen tady v Zálivu. Než já ke kolu dopravím informaci, že bych rád zrychlil, tak opravdoví sprinteři už jsou v cíli, popíjejí kafe a vyprávějí si příhody z tratě.
Samozřejmě ani u časovek ještě nejezdím rychlostmi, které by v Česku stály za řeč. Ale chci se zlepšovat. Vloni jsem jezdil kolem 40 km/h, letos bych tam rád viděl 42 km/h, za rok bych to chtěl vytáhnout na 44 km/h. No a za dva roky už přijde celková dominance, sociální jistoty a dovolená v Jugoslávii – plán je v tomto naprosto neúprosný.
První časovka – 20 km
Hned první časovka mi ukázala, že i dokonalý plán může narazit na nepříjemnou drobnost, které se říká realita. Teoreticky mám sice silnější nohy než před rokem – ale abych tu sílu prodal, na to je potřeba taky hlava. A hlava je problém!
Čekám na start, nohy zaklapnuté v pedálech, rukou opřený o zábradlíčko na straně. Každých 30 sekund časomíra udělá tú-tú-tú-tú-tú a pořadatel na trať vypustí dalšího nebožáka. Už jsem skoro na řadě. V tu chvíli zjišťuju, že jsem si po zahřívací jízdě nechal zařazený moc těžký převod. Jedno z těch nejmenších koleček. Absolutně školácká chyba! Mám to ještě změnit? Není čas. Tú-tú-tú-tú-tú a horko těžko se rozšlapávám – tak pomalu, že to v prvních sekundách vypadá, že se překlopím do strany.
Kdybych se býval opravdu převrátil, tak by to byl druhý nejhorší start časovky hned po tomhle legendárním rozjezdu.
Mimochodem je to záběr z amatérského mistrovství světa v Itálii a než se začnete smát, ten nešťastný jezdec je ve skutečnosti paní v kategorii nad 70 let. Nic vážného se jí naštěstí nestalo. Ale prý to byl podobný případ jako u mě – příliš těžký převod, který neumožnil se pořádně rozjet.
Člověk, který se snaží rozšlapat svůj velociped
Konečně se mi daří přeřadit, šlapu do pedálů, rozjíždím se. Jak jsem rozhozený, šlapu na to moc, watty lítají vysoko nad 300, což je pro mě příliš. Po čase si uvědomím, že tohle nevydržím. Ubírám plyn. Můj wattový plán na dnešek byl 270 W. Vloni jsem měl 239 W, tak jsem chtěl zlepšení „o tu třicítku“. Ale tenhle plán je zjevně přepálený, nemůžu se na téhle hladině udržet. Výkon mi pořád lítá nahoru a dolů, nedokážu se usadit kolem jedné hodnoty a najít svůj rytmus. Otočka, snažím se to nakopnout, ale moc to nejde.
Celou dobu se snažím dojet borce, který startoval o 30 sekund přede mnou, a měl by tedy podle očekávání pořadatelů být pomalejší než já. Zdá se však, že ten dobrý muž o tom nebyl informován. Zpočátku se mi jeho zadní červené světlo přibližuje, pak ho zase ztrácím. V cíli se pak ukáže, že frajer byl opravdu rychlejší než já – najel na mě něco přes 5 sekund. Za tu dobu ujedete při těchto rychlostech asi 60 metrů, takže o tolik se mi vzdálil. No jak říkám, celá jízda je trošku frustrující.
Konečně jsem v cíli. Tahle časovka se mi nepovedla. Hlavní chyby: přepálený start, moc velká fixace na nerealistický wattový plán, neklidná jízda. Následkem toho jsem si zapomněl pravidelně připomínat aerodynamickou polohu – ramena těsně k sobě, hlavu tlačit co nejníž, pozice „hubeného vajíčka“.
V první časovce sezóny jsem tedy nakupil všechny typické chyby začátečníků. Výsledná rychlost 40.9 km/h podle pořadatelů (41.1 km/h podle Stravy), průměrný výkon 253 W. Takže zklamání. Obojí je lepší než před rokem, ale ne tak dobré, jak jsem chtěl. Pozice v tabulce je kupodivu celkem příznivá: dojel jsem 8. z 30 závodníků, v kategorii 40+ jsem byl druhý (to mají v tabulce špatně). To je vlastně můj zatím nejlepší časovskářský výsledek. Evidentně se na začátku sezóny nejelo blbě jen mně, ale i ostatním.
Výsledky první časovky
Druhá časovka – 30 km
O dva týdny později nastupuji na druhou časovku, o osm kilometrů delší. Tentokrát to musí být jako nebe a dudy! Teda posledně dudy, dneska nebe.
Od začátku se držím zpátky – což je první a nejposvátnější pravidlo časovky. Říká se, že dobrá časovka má být, jako když vám obchodník s koberci v obchodě rozbaluje další tepich. Koberec začíná rolovat, zprvu relativně pomalu, ke konci stále rychleji a v úplném závěru to bouchne do podlahy s hlasitým prásk. A to přesně se mi daří. Wattový cíl jsem si dal na skromnějších 260 W. Začínám tedy wattově níž než posledně, ale v dalších úsecích díky tomu tolik nevadnu. Cítím se při jízdě opravdu dobře! Po otočce držím stejné watty jako na začátku a na posledních 3 kilometrech to vyšroubuju na 286 W. Rychlost je velmi dobrá, na Garminu vidím, že lížu 42 km/h, už před cílem jsem spokojený, těsně po dojezdu si připadám jako bůh cyklistiky.
Data po jízdě to potvrzují. Průměrný výkon 260 W (přesně na plán), průměrná rychlost 42.0 km/h podle Stravy, 42.1 km/h podle organizátorů. Konečně jsem to zajel tak, jak jsem si před sezónou předsevzal.
Vítězoslavný dojezd, někoho jsem těsně cílem vzal
Pořadí kupodivu až tak úžasné není. Celkově jsem desátý, tedy proti nedávné časovce zhoršení o dvě pozice. Ve věkové skupině 40-50 jsem třetí.
Poučení: když ti připadá, že se ti jelo skvěle, tak ostatní nejspíš cítí to samé. V druhé časovce se přede mě dostal Christian H. z Německa. V první časovce byl ještě o 20 sekund pomalejší než já, ale tentokrát mě naopak o 0.6 sekundy trhnul. Je ve stejné věkové skupině jako já, takže ve třetí časovce to bude největší rival.
Záznam druhé časovky na Stravě.
Třetí časovka – 40 km
V prosinci po několika odkladech způsobených fotbalovým turnajem Arab Cup přichází závěr naší trilogie. Tentokrát na 38 km. Poučím se a natřu to Christianovi?
Za poslední měsíc jsem hodně najel, teoreticky bych měl mít v nohou optimální trénink. Cítím se dobře, snad jen maličko přetažený. Měl jsem poslední měsíc v práci extrémně těžký – dělal jsem na závodě F1, který sponzorujeme, zároveň na tom FIFA Arab Cupu, kde jsme samozřejmě taky sponzoři, a konečně klasicky na katarském národní dni. Všechno to dopadlo nad očekávání dobře, ale celé noci jsem nespal. Jen jsem pracoval a jezdil. Teď ten stres musím dostat pryč z hlavy.
V autě cestou na závod si pouštím Nothing Else Matters od Metallicy. Na ničem jiném nezáleží. Už ta slova vyjadřují moje pocity. A hlavně je to taková rostoucí síla zevnitř, podle mě přesně ta hudba, která vás naladí na dobrou časovku. Na silniční závod by to nebyl dobrý song. Věřím, že hudba může váš výkon ovlivnit. Bea je se mnou taky, od toho triatlonu, který ji bavil, se mnou jezdí na všechny závody – pomáhá mi to.
Zběžně se zdravím s ostatními, ale moc nekonverzuju – nechci ztratit soustředění. Jedu zahřívací jízdu. Během ní poznám, že nohy kupodivu nejedou až tak dobře jako při druhé časovce. Nedostavuje se ten pocit, že letím. Je to divné, protože podle všech ukazatelů byla moje příprava optimální. Ale takhle to prostě chodí – někdy přijdete a je to tam, někdy ne.
Přesto se nenechávám rozhodit, solidní trénink se musí projevit i tak. Mám wattový cíl 250 W – přiměřeně jsem ho snížil kvůli delší vzdálenosti. Uvědomuju si, že dnes nejde ani tak o absolutní čas – cílem je porazit Christiana H., respektive nenechat ho odjet o víc než 19 sekund. Tenhle chlapík by mě mohl odsunout z pěkné medailové pozice v celé sérii v naší věkové grupě.
Doufal jsem, že pořadatelé nechají Christiana startovat těsně přede mnou. Měl bych před očima jeho světýlko a to by mě táhlo. Ale startovací pořádek je přesně opačný – já budu vyrážet nejdřív a on pojede 30 sekund za mnou. Takže se celý závod budu snažit mu ujet. Beru to v klidu. Říkám si, že si stejně pojedu to svoje a nebudu se po něm ohlížet. Akorát by mě to aerodynamicky poškozovalo.
Vyrážím na trať. Jsem disciplinovaný, věřím si. Po cca 10 kilometrech si ale nemůžu nevšimnout, že držet wattový cíl je dnes větší problém než posledně. Nějak mi chybí čerstvost a lehkost. Až do otočky se o to nicméně furt snažím. Není to ideální.
Otáčím se. Je to pro mě příležitost zkontrolovat, jak daleko za mnou je Christian. Opravdu jsem se dosud ani jednou neohlédnul. V protisměru vidím, že nějaký člověk otáčí hned za mnou. A sakra, říkám si, tak on mě dojíždí. Pak se ale ukáže, že je to ještě úplně jiný závodník, nějaký šílený rychlík. Samotného Christiana nijak blízko nevidím. To by bylo dobré.
Na rozdíl od předchozích časovek dnes dokážu za jízdy přemýšlet. Vidím, že s dodržením wattového cíle je to dneska kříž. Přílišná fixace na číslo mě vede k tomu, že v sedle všelijak skáču a co chvíli měním polohu. Nahoru, dolů, dopředu, dozadu, to není dobré. V duchu si říkám – proč tu dneska jsi? Abys zajel nějaké abstraktní watty? Ne. Jsi tu proto, abys jel rychle. Dělej věci, které jsou potřeba pro rychlou jízdu. Rozhoduji se proto vykašlat na wattový cíl a soustředit se na čisté aero a rychlost. Stabilizuju se v sedle. Držím aero polohu. Zabírám tou silou, co můžu, neřeším, kolik to je wattů. Vidím v dálce před sebe světélka dalších závodníků a jedu za nimi jako stroj.
Je to dobré. Změna přístupu mi pomáhá. Někoho předjíždím. Místy se objevuje známý a milovaný pocit letu. Nepřestávám. Zvolna se blížím k dalšímu světlu před sebou. Poslední 4 kilometry. Teď už opravdu letím. Dojíždím to světlo před sebou a předjíždím ho právě v okamžiku, kdy on předjíždí někoho ještě pomalejšího. Beru je oba zároveň. Takové ztrojení na trati asi není správné, ale nemůžu přibrzdit, za žádnou cenu nechci ztratit rytmus.
Prolítnu cílem. Nemělo by to být špatné. Pořadatelé ukazují rychlost 42.3 km/h – výborně. Nejdelší časovka je tedy paradoxně moje nejrychlejší. Vloni to bylo zrovna tak. Je to všechno v hlavě a umění najít klid. Podle Stravy je to malinko pomalejší – 41.9 km/h, ale i to jde. Průměrné watty? Nakonec přesně těch 250 W, co jsem plánoval a co jsem v polovině vzdal. Další zajímavá lekce. No a pořadí? Celkově 9., ve věkové skupině 40-50 pak s přehledem druhý. Christianovi jsem ujel o minutu a 26 sekund.
Výsledky třetí časovky
Vyhlašují se výsledky – už dopředu bylo řečeno, že jezdci se budou dekorovat za celou sérii, ne za jednotlivé závody. Celkově jsem v sérii šestý. Mezi čtyřicátníky pak druhý. Jdu na pódium a málem dostávám stříbrnou medaili. Říkám málem, protože Neil z federace se nám omlouvá, že medaile jsou ještě u výrobce a že nám je bohužel nemůže dnes předat. Typické – jednou v životě se vzmůžu na medaili a oni je nechaj někde v dílně! Ale i tak se to počítá.
Pódium přímo na cyklostezce. Kategorie time trial bike, muži 40-50.
Mimochodem, vítěz je místní cyklistické eso Lee, též vítěz celkového pořadí. Lee vždycky býval druhý za další legendou Jonathanem, ale Jonathan letos na žádný závod série nepřišel. Lee je rychlostně úplně někde jinde než zbytek pole. Povoláním je military contractor, tedy klasický žoldák, který bojoval na nejdrsnějších misích světa. Když se na něj kouknete, vypadá jako chlap, který už nějaké lidi zabil. V uplynulých 20 letech měl asi hodně jiný životní styl než já, takže být druhý za ním je pro mě čest.
Z jiného vinglu
Souhrnné výsledky celé série
Pro zajímavost, tady je srovnání výkonu s loňským rokem. Tmavší modrá čára je letošek. Je jasně vidět, že watty jsem dokázal proti loňsku navýšit, akorát tu první časovku jsem letos zajel relativně blbě.
A to samé je vidět i na srovnání rychlostí. Z oblasti 40 km/h jsem se opravdu posunul ke 42 km/h – příští rok to musím vyštengrovat na čtyřicet čtyři! Udělám pro to maximum.
