21/22 Kopečky v Dukhanu

V polovině října klesají teploty v Kataru pod bod varu a nám pouštním cyklistům se rozjíždí závodní sezóna. První závod se konal v mém oblíbeném Dukhanu na západě země. Krajina kolem Dukhanu se vyznačuje několika krtinci – v české cyklistické hantýrce by to byly malé brdky – a tak pořadatelé tento podnik hrdě nazvali Dukhan Climber’s Race, tedy Závod dukhanských vrchařů.

Start byl v pátek v 7 ráno, takže vstávat jsem musel ve 4 hodiny. Bohužel jsem ještě o půlnoci musel šaškovat na slavnostním zahájení prodeje iPhonů (to je u nás velká věc, vypadá to asi takto), takže do postele jsem se dostal až po jedné. Když zazvonil budík, nebyl jsem tak krásně vyspalý, jak se to před závodem doporučuje. Zkusil jsem deset minut plavání a fakt mě to dost probralo – to budu dělat i před dalšími ranními závody.

Jako obvykle jsem se nacpal ovesnou kaší s banánem, udělal si do termosky kafe, přifouk gumy, naházel věci do auta a vyrazil. Už na dálnici jsem se přistihl, že podvědomě najíždím za ostatní auta a jedu za nimi v háku. Závodní horečka tedy fungovala, návyky z pelotonu jsem nezapomněl.

Do Dukhanu jsem dorazil v šest. Dukhan je ospalé městečko, jehož středobodem je malé nákupní středisko, mekáč a mešita. Tak plné parkoviště jsem ještě na místní cyklistické akci neviděl. Přihlášky zavřeli už před pár dny, protože závod byl úplně vyprodaný. Přihlásilo se 201 lidí, dostavilo se jich 198, nejmladšímu bylo 13, nejstaršímu 59, průměrný věk 37. Pro zajímavost, přes 30 lidí z toho kvanta byli Katařané. To je asi 15 procent, víc, než je jich celkově v populaci. Cyklistika tu opravdu zapouští kořeny, což je moc dobře. Opět jsme byli rozděleni podle výkonnosti do 4 balíků (A, B, C a D) a svůj vlastní závod měly tentokrát i ženy.

Vystál jsem dlouhou frontu na číslo a čip a pokecal se známými. Jedna z nejlepších věcí na cyklistice je, že se rychle spřátelíte se spoustou lidí. Cítím se v té komunitě opravdu dobře a rád je všechny vidím. Pochválíme si drobná vylepšení na kolech, krátce posmutníme nad těmi, kdo mezitím odešli z Kataru a už sekají Strava segmenty ve svém rodném Yorkshiru, u Marseille nebo pod Manilou, a popřejeme si pěkný den bez úrazu.

Po připnutí čísla (většina lidí si bere 4 špendlíky, já 8 – cedulka pak míň plápolá a je to víc aero :-)) jsem vyrazil na zahřívací jízdu. Z ní je následující fotka – ten strejc vlevo s černou přilbou, to jsem já. Stihnul jsem tentokrát skoro 18 minut rozehřátí – to je na moje poměry slušné. Pak už jsem musel na start.

Už při zahřívací jízdě jsme měli pěknou diváckou kulisu – filipínská komunita ukázala svou sílu. Filipínci jsou cyklistikou posedlí a místním závodům početně dominují. I dnes bylo přes devadesát závodníků z Filipín, takže skoro polovina startovního pole. Pilipinos neboli Pinoys, jak si říkají, přijíždějí i s manželkami a dělají super atmošku s nekonečným focením, pojídáním nudlí a celkově dobrou náladou. Filipínce má každý rád!

A tady už se chystá start naší skupiny B. Jsem na levé straně, v dresu Trek-Segafredo. To je moje kolo a můj tým, který sleduju v profesionální cyklistice. My béčáci vyrážíme dvě minuty po áčkách. Do béčka mě přes mé protesty přeřadili před rokem. Vloni jsem na tuhle skupinu ještě fakt neměl, letos už bych s nimi chtěl držet krok.

V první řadě vidíte hromadu bílých dresů klubu Doha Cycling – to je teď asi největší tým. Měli připravenou taktiku a chtěli nám ostatním pěkně zatopit. Já jsem sirotek bez týmu, moji někdejší turečtí přátelé se přeorientovali na triatlon a přestali na cyklistické závody chodit. A žádný jiný tým mi nenabídl, abych se k nim přidal. Jsem tedy opuštěný jak ta Maruška v lese, ale vlastně mi to vyhovuje. Aspoň necítím zodpovědnost za to, že bych to někomu kazil nebo tak.

A tady už je náš balík krátce po startu. Já jsem měl číslo 37, ale vidět tu nejsem. Číslo 32 je další Čech, kamarád Borek. Den před závodem přešel na temnou stranu a upsal se právě týmu Doha Cycling. Přemýšlel jsem, co na nás asi mají nachystáno, ale nic neprozradil. :-)

Co se podmínek týče, bylo slunečno, což je tu standard. Teplota v sedm ráno 28 stupňů, na konci závodu 32-33°, takže dá se říct optimální teplotní podmínky. Trasa závodu byla jednoduchá – z města dolů na jih přes pár stoupáníček, tam sjezd z dálnice, otočka na kruháku, zpátky do města a takhle 3 kola. Celkem 81 km. Problém byl akorát nepříjemný severozápadní vítr, který v Dukhanu fouká furt. Počítal jsem, že tenhle šikmý protivítr bude na zpátečních úsecích rozhodovat – silné týmy tam budou schválně trhat peloton s tím, že osamocení jedinci nebudou mít proti větru šanci.

Na fotce vidíte náš balík při první cestě na jih, krátce po opuštění města. Jak vidíte, jede se bez okolků na silnici, která by se u nás dala označit za dálnici. Tady v posledních letech proběhla tak zuřivá výstavba infrastruktury, že už tu menší cesty skoro ani nejsou. Auta za námi jsou většinou přátelé a doprovodná vozidla některých závodníků. Trasa závodu není uzavřená, ale před námi i za námi jede policie a silnici čistí. Pokud už nás nějaké auto předjíždí, dělá to opatrně a krokem. Cítíme se dost bezpečně, resp. nebezpečí určitě nehrozí od aut, ale jedině od jiných závodníků. Policie spolupracuje při závodech vzorně, už se to naučili a asi je to i baví, mají aspoň změnu proti normálním nudným službám. Na to, jak jsme tu malá komunita, tak ten svaz dělá závody pěkné. Všechno je samozřejmě velice jednoduché a skromné, ale funguje to.

A po stoupáníčku následuje sjezdíček… Vidíte typickou dukhanskou měsíční krajinu.

Dojezd je na vrcholku jednoho ze stoupání, což je vidět na trpících jezdcích. Tohle ovšem ještě není závěrečný spurt, tohle je teprve průjezd prvním kolem ze tří. Jsem tu na svém červeném kole vidět i já.

Momentka ze závodu, rovinatá část. Tady nejsem.

Jinak peloton vyrazil od startu spořádaně. Jelo se vyrovnaným tempem 37-40 km/h (po větru) a nikdo se zpočátku nesnažil dělat problémy. Všichni si asi říkali, že se jede na tři kola, tak proč bláznit hned v tom prvním. Párkrát přišel malinký pokus o nástup – jednou od nějakého filipínského týmu, jednou od Doha Cycling – ale všichni jsme byli čerství, měli jsme vítr v zádech, pelotonu se nedalo odjet.

Zároveň se – jako vždycky při závodě – začaly v té malé těsné komunitě ukazovat povahy. Někteří se furt hrnou dopředu a plýtvají silami, zkušenější rozvážně šlapou v první třetině pelotonu a zbytečně nevětrají. Pár chlapíků bylo zbytečně agresivních – nečekaně měnili linii, zavírali jiné jezdce, to nikdo nemá rád. Už v prvním kole jsme si takhle s jedním kolegou vedle vytipovali číslo 50, které jelo opravdu jako blázen. Vedle a za takovým člověkem nechcete jet, je to nebezpečné. Tahle padesátka si pak při otočce na kruháku zkrátila trasu – střihla to rovnou doleva do protisměru. To je na diskvalifikaci a i před startem na to pořadatelé upozorňovali, že kruháky se nesmí řezat. Volali jsme na toho chlapíka, všichni si poznamenali jeho číslo, ale nakonec jsme ho nikdo nenahlásil a ve výsledcích furt figuruje (na 25. místě). Naše skupina je holt docela dobromyslná.

Já jsem se držel uvnitř pelotonu a snažil se šetřit síly. Sledoval jsem pár borců, o kterých vím, že jsou silní a hlavně že jsou vyzávodění – už poznají, který únik je nebezpečný a který ne. Pořád jsem čekal, že na úsecích proti větru dojde k velkému trhání prádla. Jen jsem se modlil, abych zase nebyl za hejla, který při úniku nejdřív zaostane, pak se zoufale pokusí docvaknout unikající skupinku a úplně se tím vyčerpá. To se mi stalo už mockrát. I když se k té rychlejší skupince dotáhnete, jste už utahaný a při dalším cuku je ztratíte zas. Zkušení jezdci to prostě několika záškuby rozhoupou a ty slabší odpářou.

Ale nedělo se to. Kupodivu jsme pořád zůstávali v jednom bloku. Párkrát na sebe zakřičeli nějaký signál Filipínci nebo Doha Cycling, jeden z nich se prohnal kolem pelotonu a hnal se dopředu, ale ostatní ho nepodpořili a po 30 metrech to chlapík sám vzdal. Nějak to nikomu nešlo. Po závodě jsem slyšel, že chlapi z Doha Cycling byli docela naštvaní a vyčítali si navzájem, že nikdo nechtěl pracovat. No, zaplaťpámbu za to. Bojím se, že v příštím závodě už to tak nenechají.

Dvě kola jsme tedy odjeli dobře, ve stoupáních jsem dokonce cítil, že mi to jede líp než většině. To prostě poznáte. Říkal jsem si, OK, zůstaňme tedy v balíku až do konce a tam ten závěrečný kopeček zkusím nějak slušně vyjet.

Když takhle jedete v pelotonu a je volnější chvíle, tak vás napadají všelijaké myšlenky. Říkáte si – jsem blázen? Co já tu vlastně dělám? Proč se takhle týrám s bandou chlapíků, z nichž mnozí jsou úplně někde jinde z hlediska síly a vytrvalosti? Proč riskuju, že si rozbiju držku a v neděli nebudu moct jít do práce a nebudu moct měsíc na kolo? Když stejně nemám šanci na dobrý výsledek? Takové myšlenky vás napadají, nebo aspoň teda mě. Ale samozřejmě je hned zaplaším. Závody jsou důvod, proč to kolo vlastně dělám. Závod je všechno. Když už jsem tady, tak musím jet. Přece to nevzdám. Co řeknu ženě – že jsem odstoupil, protože to bolelo? To nejde. Jsem cyklista. Cyklista je člověk, který ví, že teď bude 30 minut bolesti, teď 60 sekund, teď ještě dvacet – a cyklista to do té poslední sekundy dojede. V tomhle jsou dobré ty intervalové tréninky, které jezdím třikrát týdně – naučíte se čekat do konce bolesti.

Naštěstí pak hned někdo zabere, já na to musím zase šlápnout a přemýšlení se ruší.

Problémem byla voda. Dvě láhve nejsou na 81 km dost, aspoň tedy ne v tomto suchém vzduchu. Při každém projetí cílem podávali dobrovolníci závodníkům láhve s vodou, ale z toho bylo akorát peklo. Při prvním takovém průjezdu jsem náhodou jel podél těchto lidí na pravé krajnici a závodníci přede mnou flašky všelijak nešikovně brali a pouštěli je nedopatřením na zem – málem jsem se na nich vyflákal. Zapamatoval jsem si, že při dalším průjezdu se musím této občerstvovací stanici vyhnout obloukem.

Náhodná momentka – všem nám bylo časem horko a měli jsme dost.

Mně došla voda na konci druhého kola a s postupujícím časem jsem vysychání pociťoval. S jídlem naštěstí problémy nebyly. Během závodu jsem snědl 3 energetické gely. Měl jsem v kapse i dva banány, stejně jako mnozí další závodníci, ale ty jsem si netroufl vytáhnout a oloupat. Nejsem až tak šikovný, abych to mohl bezpečně udělat v pelotonu.

Konečně přišla poslední obrátka a poslední kousek proti větru se stoupáním do cíle. Čekal jsem apokalypsu a strašný tah od silných jezdců, ale furt to nějak nepřicházelo. Buď měli všichni dost, nebo jeli ještě taktičtěji, než jsem myslel. Přijeli jsme pod poslední kopec a tam dokonce došlo k takovému zvláštnímu zpomalení.

V tu chvíli jsem fakt nevěděl, co mám dělat. Už jsem byl netrpělivý. Chtěl jsem využít toho, že v kopci jsem se předtím cítil dobře. Takže jsem zabral a začal jsem se po pravé straně hnát dopředu. Dva tři lidi už byli ujetí před námi, ti už měli náskok. Ale za nimi jsem se dostal na čtvrté místo já. Je možné, že bych si dojel pro tak dobré umístění? Třeba jsou všichni přede mnou mladí a já budu mít medaili za prvního čtyřicátníka? Sám jsem tomu nemohl věřit. Ale k vrcholku to bylo ještě daleko, dál, než jsem čekal. Úplně vlevo u bariéry se zformoval vláček lidí, kteří jeli za sebou a začali mě předjíždět. A už jsem viděl, že s tím nic neudělám. Pár sekund před koncem mi došly síly, ale tak nějak mi to nevadilo. Věděl jsem, že to bude pěkné umístění, žádná ostuda. Možná tohle uspokojení a ztráta takové té zažranosti byla chyba. Na poslední chvíli přede mě ještě hodil kolo někdo z týmu Crank Peddlers. Ten úplný závěr jsem myslím prokaučoval, jak se říká. Kdybych si podržel železnou motivaci, kdybych před sebou viděl pořád jen dva tři jezdce, tak bych se snad zmáčkl úplně. Ale na kdyby se nehraje. I tak jsem byl po dojezdu velmi spokojený.

Závěrečný spurt – Pascual mě o kousek trhnul.

Totéž z druhé strany.

A tady jsou výsledky, abych vás nenapínal. V béčku vyjelo 44 závodníků, já jsem skončil devátý. Čas 2 hodiny 12 minut, průměrná rychlost 36.5 km/h. Je to moje nejlepší umístění ve skupině B, poprvé v první desítce. Mezi čtyřicátníky z béčka jsem byl třetí, když se započítá i áčko, tak celkově šestý nejlepší mezi muži 40+. To je pro mě velký úspěch. Celých 11 chlapů závod vzdalo – takže ty divné myšlenky během jízdy evidentně nenapadají jen mě.

Tady kousek ženského závodu.

A tady už je pódium elitní kategorie A. Na prvním místě je Bilál, mladý člen národního týmu (opravdový Katařan), který v září vyhrál profi závod Tour of Salalah v Ománu v kategorii U23. Je to borec, rychle se zlepšuje a letos asi víceméně sesadí Jonathana Parkera z pozice nejrychlejšího muže Kataru (Jonathan v tomto závodě nebyl, jezdí jen časovky – s ním se utkáme v úterý). Na druhém místě je Maročan Mouhcine, bývalý profík a dnes trenér národního týmu, na třetím je filipínská kometa Jamison s jeho extrémně silnýma nohama.

Tým Rasen slaví – tohle je tým kolem největšího místního cyklooobchodu, jezdí v něm nejlepší jezdci. Jejich dres se mi vůbec nelíbí, ale kdyby mě náhodou pozvali, tak bych se k nim i přes svůj odpor ke skupinovým aktivitám přidal. Často je totiž vidím trénovat společně a je mi jasné, že z takových tréninků bych dost vytěžil a leccos se tam naučil. Vše pro výkon!

Tým Doha Cycling.

A filipínský megatým Bike To Work Qatar, neboli Do práce na kole Katar. Tyhle lidi žeru!

No a to je vše. Jako vstup do sezóny to bylo super. Pro mě je hlavní, že cítím, že se zlepšuju. Můj trénink funguje. V této sezóně ještě nebudu mít výkon a čísla na nějaké medaile, ale první desítka mi dělá zrovna takovou radost. A když se budu i dál zlepšovat tímto tempem (teda počítám, že časem bude zlepšování zpomalovat), tak v příští sezóně už bych mohl víc mluvit i do pořadí na prvních místech skupiny. Pokud tu budu a pokud mě osud zachová při zdraví. Tak na cyklistiku!

Závod na Stravě.

Fotky Manuel Abella pro Qatar Cycling Federation – díky!