21/22 Mistrovství Kataru v časovce

Dvanáctého dubna konečně přišel zlatý hřeb sezóny – mistrovství Kataru v časovce. Vloni jsem dojel jedenáctý, letos se míra oprsklosti opět o něco zvýšila a očekávání bylo na celkově sedmé místo mezi cizinci.

Letos nám závod spadl do Ramadánu. A safra, říkal jsem si – to budeme vyrážet pozdě! A taky že jo. Můj start byl na rozpisu uveden v 21:35 – tedy v čase, kdy se staří lidé jako já už ukládají do svých rozvrzaných postelí. Důvod je jasný. Muslimové přes den nejedí a nepijou a hodovat začínají teprve kolem šesté večer. A celá země přes den spí a žije v noci – dokonce i úřady jsou otevřené do jedné do rána. Akorát my Evropani na tenhle rytmus nenajíždíme, držíme si svůj normální harmonogram, a tak jsme celý měsíc ve fázovém posunu vůči zbytku Kataru.

Ale OK, takhle to prostě je. Šampiónem se člověk může stát i po večerníčku!

Na závod jsem se připravoval poctivě. Poslední tři týdny už jsem jezdil výhradně na časovkářské koze, silniční kolo jsem nechal zahálet. Chtěl jsem, aby si tělo zvyklo na tu polohu, abych dokázal ležet zas o něco níž a o něco déle. Hlava dolů mezi ramena, ramena pevně přitisknout k sobě. Myslím, že to pomohlo, moje aero efektivita se dost zlepšila.

Kolo jsem taky připravil velmi svědomitě. Zde vidíte mašinu, jak šla do závodu. Jediný rozdíl je v tom, že na závod jsem odmontoval držák na láhev. Časovka měla 28 km, tedy cca 40 minut jízdy – udělal jsem rozhodnutí nepít. V dubnu jsou sice večer teploty kolem 30 stupňů, ale jsem zvyklý a za tu časovou ztrátu to pití nestojí.

Na kole je vzadu plný disk Princeton Carbonworks Blur, vepředu vlnitý ráfek Mach 7580 od stejné značky. To vlnění má pomáhat se zvládáním bočního větru, design je prý inspirován velrybami. Nikdy mě nenapadlo, že by velryby nějak extra dobře zvládaly boční vítr, kola jsou to ale rozhodně dobrá. Dělal jsem si vlastní pocitové testy a tyhle Machy mi z toho vyšly nejlíp.

Pneumatiky jsou moje osvědčené Michelin Power Time Trial, vepředu šířka 23 mm, vzadu 25 mm. Ostatní jezdci přísahají spíš na rychlé Corsy, jeden člověk z místní špičky jezdí dokonce na dráhových gumách od italské manufaktury Veloflex. Jednou jsem si je taky přes internet koupil – jsou extrémně lehké a vypadají opravdu rychle, ale zároveň je jasné, že stačí se na ně křivě podívat a propíchnou se hrůzou. Nemají vůbec žádnou ochranu proti defektům – holt jsou na velodromy. Při mé známé šikovnosti bych je píchnul hned na prvním kilometru časovky. Věnoval jsem proto Veloflexy svému mechanikovi z obchodu Rasen – takovými drobnými dárky udržuji jeho přízeň – a zůstal u svých Michelinů. Duše používám latexové od firmy Vittoria.

Zde se chystám na start. Pozorné oko si všimne komické oranžové přilby s kachním designem – ano, je to POC Tempor. Tato praštěná helma, která kryje i ramena, si ve své době získala malou skupinku oddaných příznivců a mnohem větší skupinu rozhodných odpůrců. Je to velmi starý design – POC ji kdysi představil s tím, že je to ultimátní aero kýbl na hlavu. Brzy se však ukázalo, že helma je velmi přísná – musíte s ní udržovat jednu a tu samou ideální polohu, protože ní v je skutečně rychlá. Jakmile ale jen trošku pohnete hlavou, přilba vás naopak začne aerodynamicky trestat. V praxi je proto pro většinu lidí pomalejší než jiné designy. Navíc má prý přilba takovou nepěknou vlastnost, že při velmi velmi vysokých rychlostech (60 km/h a víc) má tendenci vzlétnout a tlačí vám hlavu nahoru. Ano, takový je to výrobek.

Tempor byl tedy všeobecně brán jako neúspěch a POC ho na dlouhé roky přestal vyrábět. Ale co to – během několika let se na eBay rozběhl čilý sekundární trh s použitými Tempory a zachovalé kousky se tam začaly prodávat za ceny mnohem vyšší než kdysi za nova. POC tedy výrobu obnovil – a je to celkem hit. Tedy hit v okrajové komunitě magorů. Něco jako návrat vinylových desek. Mně přilba sedí – opět jsem si ji srovnal s pár dalšími helmami a byla pro mě nejrychlejší. V úterý jsem si všiml, že ji (v bílé barvě) používá i nejrychlejší muž Kataru Jonathan. Jonathan cyklistiku bere extrémně vážně, drží i pár světových rekordů, svou pozici na kole testoval v Anglii v aerodynamickém tunelu, na dálku ho koučuje slavný Matt Bottrill… Takže ta přilba špatná nebude.

Na této fotce těsně před startem se ještě usmívám…

A zde jsem při průjezdu cílem. Podívejte se, co s lidskou tváří a celkovou vizáží udělá pouhých 38 minut utrpení!

Jak se mi jelo? No, byly tam věci dobré a byly i věci horší.

To dobré – od začátku jsem byl rychlý. Můj interní cíl byl dosáhnout průměru 43.0 km/h (vloni jsem měl tempo 41.4 km/h). Od prvních minut jsem viděl, že to by letos mělo klapnout celkem v pohodě, a to i se započtením vlivu větru a tak. Trať znám dokonale, vítr jsem tu zažil ze všech směrů, věděl jsem, že vracet se budu proti nepříjemnému šikmému větru, ale tak i mi to rychlostně vycházelo dobře.

Divné bylo, že síla nebyla úplně taková, jakou jsem si představoval. V listopadu jsem stejnou trať odjel s průměrem 260 W. Od té doby jsem očekával zlepšení, pár dní před závodem jsem se i cítil celkem ve formě, takže jsem byl vnitřně nastavený na 265, možná i 270 W.

Místo toho jsem se v tom trošku plácal a netahal jsem dost. Na prvních pěti kilometrech průměr jen 258 W. Pak to šlo dokonce ještě dolů. Trošku mě to žralo, ale nedokázal jsem to přemoci. Důvodem možná bylo to, že jsem tentokrát dodržoval aero polohu mnohem přísněji než kdy dřív. Žádné ulevování, žádné sedání si v sedle, i do kopečků to vylétnout vleže – tím síla šlapání trpí. Ale zas je to rychlé. A závod se jede na rychlost, ne na watty, tak jsem to nechal být.

Zpočátku mě mentálně táhnul Argentinec Andres, který startoval o 30 sekund přede mnou. Je to silný chlap, před rokem ještě na mistrovství skončil o místo přede mnou. Vzpomínám si, že když jsem si prvně koupil časovkářské kolo a vytáhl ho na naši cyklostezku na panenskou jízdu, Andres mě hned zmerčil, začal šlapat vedle mě (což mě trošku žralo) a udílel mi rady ohledně polohy (což teda bylo užitečné, ale stejně). Nyní jsem měl jeho světýlko před sebou a viděl jsem, že ho pomalu dojíždím. Krátce po obrátce jsem ho pak vzal. To mě bohužel trošku uspokojilo – říkal jsem si, že jsem asi dneska fakt rychlý, že už mám třicet sekund k dobru na člověka z mé rychlostní skupiny – a to mi možná narušilo motivaci do dalšího šlapání. Poučení: v časovce nikdy nepodléhat uspokojení, ani dočasnému. Andrés se pak ještě zase dotáhl a vrátil se přede mě, ale věřil jsem si, držel jsem se na dohled a věděl jsem, že ho před cílem ještě zase předjedu, což se stalo. Nicméně pár sekund mi tam kvůli tomu uspokojení zařvalo.

Na cestě zpět mě postupně předjela trojice těch superrychlých – Angličan Jonathan, Francouz Guillaume a Mexičan Diego. To mě nijak nerozhodilo, věděl jsem, že tihle chlapi jsou někde jinde. Tihle chlapi jsou úkol na další roky – upřímně, ani za rok usilovného tréninku na ně nejspíš mít nebudu.

Asi tři kilometry před cílem jsem začal navyšovat rychlost, předjížděl jsem větší množství odpadlíků s vyššími čísly, co startovali dlouho přede mnou. Z posledních sil jsem prolétl cílem. Watty byly špatné – jen 251 W, výrazně pod očekáváním – ale zato rychlost byla vyšší – 43.5 km/h podle mého počítače. S rychlostí a časem jsem byl velmi spokojený.

Koukám na průběžné výsledky – vypadá to, že jsem šestý. Dobré. Na to, že jsou to všichni cizinci bez rozdílu věku, je to vlastně skvělé. Čas o dvě minuty lepší než vloni.

Nadějné taky je, že chlapík přede mnou má náskok pouhých 2.3 sekundy a ten na čtvrtém místě jen asi 15.2 sekundy. To jsou hodnoty, které můžu stáhnout. Ty tři sekundy na páté místo jsem dnes probendil docela určitě. Když příští rok zamakám, můžu mít bramborovou medaili hned za borci, kteří jsou opravdu z jiné planety.

Tady jsou ještě detailní výsledky – podle časomíry pořadatelů jsem měl průměrnou rychlost 43.4 km/h. Furt dobrý.

Závěrem! Šesté místo je pěkné. Pořád platí, že pomalu šplhám výsledkou listinou nahoru. Dohromady bylo v kategorii Open Championship (pro všechny cizince) 46 startujících, z toho jeden vzdal na trati. Katarští občané startovali spolu s námi, ale měli vlastní hodnocení. Nejrychlejší z nich, Fadel, se vítězstvím kvalifikoval na mistrovství světa (jel ho už vloni v Belgii). Ovšem katarská skupina je pomalejší než Open. Jak Jonathan, tak Guillaume byli rychlejší než Fadel, celkově jen tři Katařani byli rychlejší než já. Dá se tedy říct, že se započtením úplně všech – napříč všemi kategoriemi – mám před sebou nějakých 8 mužů.

Dobrá je moje efektivita. Jsem hodně aero, na svou malou sílu jezdím dost rychle.

Problém ovšem je ta malá síla. Samozřejmě to pro mě není překvapení – již dříve v životě jsem si všiml, že nejsem Arnold Schwarzenegger. Nyní se mi ale nelíbí trend. Můj trénink letos asi moc nefunguje. Na špičce výkonu jsem byl někdy v listopadu a prosinci, od ledna se neposouvám nebo spíš jdu trošku dolů. A to přesto (nebo možná proto), že jsem od ledna opět pořádně navýšil kilometrový objem. Je možné, že jsem se zasekl v rutině (mám tendenci opakovat pořád ta samá cvičení). V každém případě musím svůj trénink trošku provětrat a pozměnit.

Pořád počítám s tím, že příští rok Katar opustíme – takže stihnu ještě jedno mistrovství. Snad. Mám tedy poslední rok, abych se zlepšil a zkusil tu zajet na medaili. Vzhledem k výkonnosti té nejužší špičky je asi reálná spíš brambora nebo řekněme to páté místo. Ale to nevadí. Jdu do toho. Teď, nebo nikdy!

Ještě data za Stravy přehledně:

Záznam na Stravě.