20/21 Časovka 19 km

A máme tu další report ze závodu! Omlouvám se, jestli sem teď hrnu moc cyklistiky! Slibuju, že už brzo napíšu zase něco o chytání cvrčků nebo tak!

Po velkém úspěchu z minulého týdne, kdy se mi nepodařilo trefit ani trasu časovky, přišel teď v úterý další závod. A zase to byla časovka, ale tentokrát sakra jiná!

Tuhle časovku pořádala místní federace – Qatar Cycling Federation. Takže to bylo oficiální a v místní komunitě pořádně zpropagované. Můj ďábelský plán – přijít jednou na závod samojediný, a tím pádem ho vyhrát – zde od začátku neměl šanci na úspěch.

Nakonec se přihlásilo 130 lidí. To je na Katar strašně moc, určitě nejvíc, co kdy na časovku přišlo. I v lednu, kdy se jelo otevřené mistrovství Kataru, bylo jen 72 závodníků. Tehdy jsem mimochodem skončil 45. v celkovém pořadí a považoval jsem si toho. Dal jsem si tehdy cíl skončit za rok v první dvacítce:

Tenhle závod byl ale líp obsazený než celý mistrák! Z lidí, kteří umí v Kataru trošku protočit pedály, nechyběl doslova nikdo! Asi proto, že lidi jsou po té dlouhé době po závodech hladoví. Přišel celý národní reprezentační tým – dvacetiletí kluci, kteří jsou placení federací a celé dny nedělají nic jiného než cyklistiku; jsou to vlastně profíci. Těch je nejmíň 5 a je s nimi těžké pořízení, zvlášť když jste 44letá kancelářská ruina, která jezdí jen po práci. Dále nastoupili Jonathan Parker a Lee Jones, dva suverénně nejrychlejší muži v Kataru – u nich se dá vždycky očekávat průměr kolem 46 km/h. A samozřejmě banda tzv. terminátorů, tj. pár opravdu rychlých chlapíků, kteří mají o pátečních jízdách svou vlastní skupinu a nás ostatní bolí už jen se na ně dívat, když nás na trase předjíždějí. A samozřejmě se dostavila i ex profi cyklistka a bývalá mistryně Finska v časovce Pia, která porazí drtivou většinu chlapů a která tu zájemce vyučuje techniku jízdy na kole. Ta byla v lednu taky rychlejší než já.

Při pohledu na tuto děsivou sestavu jsem si dal nový realistický cíl – skončit celkově do 25. místa.

Předzávodní přípravu jsem tentokrát nepojal tak chaoticky jako posledně. Auto nastartovalo, k závodu jsem se dostavil včas a už to nevypadalo jako nějaká etuda Mr Beana. Zapomněl jsem jen na aerodynamické návleky na boty, což mě jistě připravilo o šílených 0,3 sekundy.

Co je dobré – myslím, že už jsem si ustálil předzávodní rituál krmení dobytka. Tři hodiny před závodem sním velkou (trojitou) porci ovesné kaše s banánem, abych naplnil svaly a játra zásobním glykogenem. 45 minut před startem si pak dám ještě jeden banán jako finální nakopnutí. Tohle se mi osvědčilo. Cítím se potom plný energie, cítím sílu, ale zároveň nejsem přecpaný a není mi blbě. Je to tak akorát.

Před závodem jsme dobře pokecali s partou a hlavně s mým týmovým kolegou Barişem, který si v létě taky koupil kozu jako já (on má ale Canyon) a chodí se mnou na většinu závodů. V listopadu bychom spolu měli jet týmovou časovku dvojic.

Já jsem se samozřejmě hlavně zajímal o otočku, abych ji nepřejel jako posledně. Závod se měl jet na 20 km (v reále to nakonec bylo 19.2). Mimochodem, za dva týdny se pojede to samé na 30 km a pak ještě na 40 km. Je to takový seriál – to se mi líbí. Byl jsem ubezpečen, že tentokrát nezabloudím, protože hned za otočkou je celá cesta přehrazená plastovými bariérami, takže když do něčeho ostře narazím a hodím šipku přes řídítka, tak budu vědět, že tam byla otočka. To mě velice uklidnilo.

Start se mi docela povedl. Byl normálně ze silnice, bez držení kola. Já neumím balancovat ve stoje s nohama v pedálech, ale moc mě to nezdrželo, druhou nohu jsem do pedálů zaklapl rychle. Pak jsem jel poháněn adrenalinem a v průměru udržoval plánovaný výkon, který jsem si předsevzal – kolem 230 wattů. Zdatnému cyklistovi to přijde jako nízké číslo, ale já jsem holt takový spíš slabší, jen to umím držet dlouho a mám dobrou aerodynamiku.

S překvapením jsem viděl, že i když tlačím plánované watty, jsem v průměru o kus pomalejší než před týdnem. Přitom vítr plus mínus stejně blbý. Nevěděl jsem, čím to je, ale neřešil jsem to a šlapal dál.

Někoho jsem předjel, to mě potěšilo. Doufám, že to nebyl nějaký místní zahradník – ti se na téhle cyklostezce taky přepravují mezi záhony na kole. Ale trať byla tentokrát zavřená, takže by tam měli být jen závoďáci. Před otočkou ale někdo zezadu předjel mě – a byl to borec na běžném silničním kole, ne na koze, což je teda pro mě pořádná ostuda. Ale nic jsem si z toho nedělal, věděl jsem předem, že jeden z terminátorů přišel s klasickou silničkou a že i na ní bude rychlejší než já. Oni jsou to hrozní chrti.

Otočku jsem zvládl jako James Bond. Za otočkou se mi přece jen jelo rychleji, začal mi stoupat průměr, začalo se té blížit té čtyřicítce. Držel jsem plánované watty, byl jsem překvapivě v pohodě. Dařilo se mi nezpomalovat na vrcholku těch malých stoupáníček, co tu máme. Pár kilometrů před cílem jsem si řekl, že je to až moc pohoda a že vlastně můžu přidat. Začal jsem tedy tlačit víc, šel jsem wattově nad průměr, co jsem chtěl stabilně udržovat. Konečně to začalo být těžší.

Tady na tepové křivce je vidět, že do 15. kilometru jsem jel až moc na pohodu a od té patnáctky jsem na to konečně šlápnul. Řekl bych, že jsem v úvodu byl trošku pod potenciálem a že jsem na trati nějaké sekundy nechal. Správně by to mělo být vyrovnanější.

Asi 500 metrů před cílem se mi chtělo zvracet, což je vždycky znak dobré časovky. Lidi mi víckrát říkali, když ti na konci není na zvracení, tak ses flákal. Konečně jsem prolít cílem a i tou nebezpečnou tlačenicí za ním. Mimochodem, můj známý Erdal o pár minut později takové štěstí neměl. Prolít cílem, nadšeně zvednul obě ruce z řídítek, nějak se zamotal, spadnul, ambulance, nemocnice, zlomená klíční kost – chudák, je mi ho moc líto. Tohle je typické – přežiješ celý závod, ale nejvíc úrazů se stane sto metrů za cílem nebo na parkovišti. Já na silničním kole nebo na koze nikdy řídítka nepouštím, prostě si na to nevěřím. Jako malý bych na BMX-20 objel bez držení celé sídliště a ještě bych u toho napsal domácí úkol, ale na těchto vratkých kolech to prostě nedělám.

Pocity jsem měl dobré. Celkový průměrný výkon 239 W (trošku nad plán, nový rekord na tento čas), rychlost kolem 40 km/h. Koukám na živé skóre – jsem celkově 20. Průměr podle časomíry 40.3 km/h. Šestý mezi čtyřicátníky. Oddechl jsem si. To je dobré, to je nad plán. Samozřejmě vám to asi nezní jako něco extra. Dvacáté místo, pfff. Ale pro mě je to dost dobré. Tohle je fakt sbírka těch nejrychlejších lidí, co v Kataru jsou. Nade mnou jsou místní reprezentanti a pak pár lidí, ke kterým už 2 roky vzhlížím jako k nepřekonatelným modlám. Vyhrál to Lee s průměrem 46.7 km/h, v první desítce pak byli tři katarští reprezentanti, můj favorit Jonathan Parker byl pátý.

Myslím, že tenhle výsledek odpovídá mojí reálné pozici v katarské cyklistice a jsem na to docela hrdý. Zlepšuju se. Mám ještě rezervy, mohl jsem jet zpočátku i ostřeji. O pár stupínků se ještě dokážu zlepšit. Když pámbu dá a budu usilovně trénovat, můžu třeba za rok být v první patnáctce nejrychlejších lidí v Kataru. A kdo ví, jednou třeba můžu být jako jeden ze skupiny terminátorů. I když samozřejmě počítám, že moje tréninkové pokroky budou časem zpomalovat. Ale motivaci mám a po tomhle závodě věřím, že se tam můžu dohrabat. Jsem šťastný.

První třicítka.